Konec řeči XXVI

Patří li mezi základní slova slova, „chci a nechci” potom je nutné říci, že je mnoho lidí, kteří je neumí nejen vyslovit, ale ani nevědí zcela jasně co chtějí.

Patří li mezi základní slova slova, „chci a nechci” potom je nutné říci, že je mnoho lidí, kteří je neumí nejen vyslovit, ale ani nevědí zcela jasně co chtějí. Sice jsem přesvědčen, že vždy klient ví nejlépe co chce a co potřebuje, ale mnohdy je utrpení pokud nejsem v pozici terapeuta zjistit, co ten druhá chce a co nechce. Pak se hraje hra na: Uhádni co chci a já tě nechám přemýšlet jestli je to tak. Což je z mého pohledu děsná surovost.

Ovšem za surovce jsem označen v tom případě já, protože chci vědět jasně od toho druhého, co chce a co potřebuje? Obvyklé sdělení, vyjádření je ve smyslu. Co na mě tlačíš, vždyť já si potřebuji ujasnit jak to je? Což o to, každý z nás někdy potřebuje si ujasnit jak to je. Ovšem pokud si někdo potřebuje ujasnit jak to je a z neustáleho ujasňovaní si udělat životní program a mimo to vás obvinit ze špatného chování vůči své osobě. Máte potíž. V tom případě, že čekáte až si to ujasní.

Vy se totiž mezitím se naprosto v klidu věnujete svým věcem. Pak se jedná o náročný způsob vztahu. Velmi náročného. Partnerského, pracovního a třeba sousedského. A jak říká jeden můj klient, který tímto trpí a čtě moje texty. Jsou ty vaše texty těžce psychologické. Pro něj určitě.

Říkají mi mnozí lidé, že ono ani tak nepotřebují vědět jak se chovat v partnerském vztahu, že je moc nebaví číst tyhle kapitoly, spíš než jak v partnerství, potřebují takové ty všeobecné rady. Čtou co píši a neřeknou, „tohle bych si rád přečetl abych s tím mohl diskutovat.” Říkám jim, že nejasné chování v partnerském vztahu, nevyřčení toho co chci, nesdělení tomu druhému, nejasná nebo žádná formulace požadavku vede většinou jen ke konci řeči i vztahu jako takového.
Měl jsem kdysi lásku. Tichou pohlednou a žil jsem s ní dlouho. Za léta vztahu neřekla, že chce děti, vdávat se, žít v manželství. Po rozchodu a odchodu, kdy mi svůj odchod oznámila telefonem a po návratu domu jsem našel na stole lístek, že tedy momentálné končí, ale možná, že mi ještě řekne, co bude, jsem nezareagoval jinak než naprostým mlčením. Překvapil mě ten odchod. Odešel jsem tehdy na dovolenou, doslova a do písmene, protože jsem obešel pěšky Čechy a Moravu, „rozchodil ten vztah” a nehledal na se také neozývala a tak vše utichlo. Časem jsem se vzpamatoval, našel jinou a žil dál.

Potkal jsem ji za víc jak dva roky s kočárkem, v němž se na mě usmívala její asi rok a půl stará dcera. Hezká dcera po hezké mamince. Maminka sama mi řekla. Mohla být tvoje. K ničemu ses neměl. Neurazil jsem se ani nerozzlobil. Byla o mnoho let mladší a já měl už čtyři děti v době, kdy jsme seznámili. Vlastně se nikdy o té možnosti mezi námi nemluvilo. Neptala se, já jsem neříkal. Měli jsme vztah, kde se nemluvilo o budoucnosti, neformulovaly se žádné požadavky. Podle toho ten vztah dopadl.

Pokrčil jsem rameny a řekl jí. „Nikdy ses nezmínila, že by si o to stála mít se mnou děti. Mohl jsem to uhodnout, mohl jsme se zeptat, to máš pravdu, ale zrovna tak jsi ses mohla zeptat, jestli mám zájem.” Odpověděla jen, „teď už je to jedno.” Měla pravdu. Byla jinde, a já také. I takto se někdy skončí vztah, kde sice nebyly nijak žádné zásadní spory. Nezformulují se požadavky, nezformulují se potřeby a nevysloví se. Mnohokrát v životě mě spousta věcí nenapadla až do doby, než je druzí lidé vyslovili. V momentě, kdy je řekli, mohl jsme se rozhodnout, jestli jim vyhovím nebo nevyhovím. Bylo jasno.

Jako terapeut spoustu věcí záměrně nedořeknu, nevysvětlím, nechám klienta přemýšlet, protože je to záměr, ukázat událost z jiného úhlu, než je zvyklý vidět a potom ho nechat přemýšlet o té věci. To je terapie a legitimní prostředek jak klientovi prospět. Pohled odjinud a zaměřní na určitý aspekt. V partnerském životě a obchodním životě se chovám zcela jinak. Pokud svedu, zcela jasně formuluji, protože srozumitelná formulace je základ řeči. jestliže se bavím s Markétou o budoucnosti, pak musím ji říct svou představu. Ona se ptá já jasně řeknu, tohle ano a tohle ne. Jistě, chybí tomu ten „zábavný prvek,” kteří mnozí milují. Vyvolávání prvku nejistoty, prvek toho čím se baví, že se kochají tím jak dumáte, jak to s vámi je. Baví se nejistotou toho druhého.
Docela rozumím tomu, že obchodní partner mi neřekne všechno. On nepotřebuje v určité chvíli abych věděl jak se věci mají Nechává si svoje trumfy v rukávu. I já neříkám vždy a všude všechno. Ale rozlišuji řeč mezi manželi, milenci a třeba řeč s policajty, soudci či obchodním jednáním. Všude mluvím jasně, nebo nemluvím, formuluji tak aby to co říkám bylo srozumitelné pokud možno co nejširšímu okolí, nenechávám lidi dumat a tápat. je mi jasné, že ti druzí nechtějí slyšet špatné zprávy, odmítnutí, stejně jako je nechci slyšet já. Mám rád dobré zprávy, přijetí jasné informace, jestliže to lze, tak žádné trápení.

Ta dívka, o které jsem mluvil na začátku kapitoly, neřekla nikdy co chce, možná to tehdy kdy se mnou byla nevěděla, možná věděla a neřekla, možná neuměla. Je pravdou, že jsem se neptal. Ale pokud se mnou chtěl být a mít děti pak s enikdy nevyjádřila. Až po dvou letech, kdy možná jejím konstatováním „Mohla být tvoje” dala najevo, že bylo jejím přáním mít děti se mnou. Možná.

Někteří lidé dokud se jich nezeptáte, neřeknou, že něco chtějí. Jednoduše přenesou na vás odpovědnost za uspokojení svých potřeb. Mám klienta ve skupině, který má cestu kolem domu kde bydlím a ten mě bere sebou domů. Vždy se ho zeptám zda jede „Barrandovský expres?” On odpoví buď ano jede, nebo řekne, dnes ne, jedu jinam. Pak s e zařídím jinak. A mám klienta ze stejné skupiny, který jezdí s námi. Nikdy se nezeptá. Čeká až se majitel auta zeptá. „Jedeš s námi?” Byla kolem toho včera chvíli diskuse. majitel auta jasně řekl, že od té chvíle, bud se ho zeptá onen klient, nebo jej prostě nebude „obtěžovat svými dotazy na to co potřebuje.”

I k tomuhle slouží terapeutická skupina. K informaci, že je někdy pro někoho obtížné a nepříjemné se dotazovat na potřeby toho druhého. Prostě někdy máme každý svoje starosti a nemyslíme na starosti toho druhého. Já sám se někdy zeptám, někdy nezeptám. Ne vždy jsem naladěný řešit a zajímat se o problémy toho druhého. Buď řekne a dostane, nebo neřekne a nedostane. A může tohle chování na mě chtít a často se mu ho nedostane.Pak se může bez obalu tvářit tvářit ukřivděně nad mojí ignorancí.

Já sám většinou, když se mi něco příjemného povede, informuji blízké lidi, když nepovede, informuji také. Pokud něco potřebuji, řeknu si, jestli nepotřebuji, mlčím a dělám si svoje. Neočekávám neustálý zájem o svou osobu, protože neustálý zájem mě obtěžuje, stejně jako neustálý nezájem drtí. Včera jsem slyšel ještě jednu pěknou větu na skupině. Jeden klient řekl k debatě kam vede extrémní způsob života. Když jdu dlouhým koridorem a odrážím se od jedné strany k druhé straně, nakonec zjistím, že nejrozumnější je zůstat veprostřed.