Konec řeči XIII

• Království je v tobě a mimo tebe.
• Nalezneš-li sebe sama, budeš nalezen.
• Nenalezneš-li sebe sama, budeš žít v chudobě.
• A promeškáš-li čas k nalezení sebe sama, zkáza tě nemine.

Začal jsem tuhle kapitolu úryvkem z apokryfního Evangelia sv Tomáše. Mám onen úryvek rád a mnohokrát si ho v životě opakuji. potvrzuje celou mojí životní zkušenost a má celoživotní cesta a usilování z takového poznání vychází. V minulé kapitole jsem popsal cestu dvou lidí k sobě, kdy žena ani nijak nahlas neuznala nijak zvlášť chybu, ale svými skutky se v ten okamžik, i později postarala o to aby bylo zřejmé její tvrzení ke svému muži. „Jsi pro mne ten nejlepší.”

Musím říci, že tehdy došla mé úcty a protože jsem i později se s nimi stýkal a stýkám má ji stále. On byl skutečně rád že se vrátila. Miloval ji a možná ji miluje stále. I když se za 27 let ona láska zřejmě stala jinou. Což je přirozené a jen romantické přerostlé holčičky doufají, že láska bude trvat jako zamilovanost v první fázi.

Tehdy jako mladý jednatřicetiletý muž jsem měl onu ženu v podezření, že si chce jen osobně polepšit. Po létech oceňuji její odvahu, se kterou do oné rizikové situace šla aby si polepšila. Dnes právě oceňuji míru její zralosti, která vyrostla z původní nezralosti. Byla schopna dohlédnout na své omyly a o její muž byl zralý její omyly odpustit a začít znovu. Nevím jestli měl strach později, že bude opakovat své chování a pokud by ho měl, mám za to že je to strach celkem přirozený. Není nic jednoduchého odpustit a uvěřit, že se ona situace nebude už opakovat.

Většina strachu pramení ze strachu z toho co nás čeká v budoucnosti. Jedeme-li do země kde jsme nikdy nebyli, přes veškeré ujišťování těch, kteří tu zem navštívili nikdy přesně a zcela neuvěříme dokud se nepřesvědčíme. Ten citovaný sv. Tomáš je velmi často vzpomínám jako nevěřící Tomáš, který až když vložil své prsty do ran Kristových po jeho z zmrtvýchvstání uvěřil a prohlásil „Pán můj a Bůh můj” Ale i přes svou nevíru byl uznám svatým a je počítám mezi apoštoly a světce. Svými skutky, kterými osvědčil svou víru a věrnost.

Použil jsem slova víra a věrnost.Na těchto dvou slovech stavíme své vztahy s druhými lidmi. Většina z nás moudře příliš nepátrá po věrnosti toho druhého a žije ve víře, že je tomu tak. Pokud se zmýlí, zažijí obrovské zklamání. Bolestivé zklamání. Leč přesto většina z nás dokáže pokračovat ve své víře ve věrnost a a schopnost navázat další vztah a žít v nové naději. Ona skutečně nastane jakási ztráta paměti na bolest, kterou jsme zažili a překryje ji radost z přítomnosti druhého.

Mám další zkušenost, o které chci mluvit. Všiml jsem si, že ženy, které přišly a řekly „asi jsem to přehnala,” nebo něco podobného si příště dávaly velmi pozor aby se ke mě ještě chovaly podobným způsobem a nebo v takové míře. Prostě se začaly víc ovládat. Něco si skutečně uvědomit, prožít je vlastně šance na sebeovládnutí.

Na tomhle je založena i skupinová a individuální terapie. V kontaktu s terapeutem v individuální terapii a z lidmi s nimiž absolvuje klient skupinovou terapii, klient zažívá i bolestné sebepoznání. Nalézá sám sebe, nalézáním sebe sama za pomoci druhých lidí si uvědomuje svou cenu a jejich cenu. Mnohdy to v mých skupinách vypadá chvíli jako diskusní kroužek a nejrůznějších věcech. Vždy, ale ona diskuse se dříve nebo později dostane mezilidský vztahový rozměr. Tam planou vášně, konfrontují se postoje, uzavírají se a rozpadají koalice, ukazuje se kdo s kým a proč?

V tomhle ovzduší, kde kupodivu panuje jistý druh důvěry v to, že tohle tady mohu říci a maximálně uslyším jasné a rázné odmítnutí mého názoru a postoje a zažiji něco emočně nepříjemného, a to je tak asi všechno co zažiji. Protože časem, jak se vášně stupňuji, zjišťují klienti, že se stupňuje i jejich míra odolnosti vůči vlastním emocím. A emocím těch druhých. Platí zde ono pravidlo, které rád opakuji. Na pocit se neumírá.

V případě že se zvýší má odolnost a sebekázeň, zvýší se i míra porozumění sobě samému a těm druhým. Rozhodně tohle nefunguje jen na základě nějakého rozhodnutí „už budu nad věcí.” Budu nad věcí a všem oznámím, že už jsem nad věcí, protože jsem se rozhodl, že se nedám strhnout a nebudu se rozčilovat. Pokud tohle prohlášení udělám. Zjistím dříve nebo později, že se budu rozčilovat i nadále, nebudu nad věcí a ještě se stanu směšným a nedůvěryhodným.

Víra a věrnost. Dvě slova, která jsou například velmi obtížně uchopitelná pro žárlivce. Žárlivec vyžaduje věrnost, ale nemá žádnou, nebo velmi malou víru ve věrnost toho druhého. Nelze jej ujistit ničím. Žádný skutek není dost dobrý aby jej přesvědčil a zbavil jeho strachu z toho, že bude podveden, zesměšněn, opuštěn.

Žárlivec a to jsem i také několikrát viděl na vlastní oči, návrat toho druhého přijímá často v póze Imperátora, který přijímá spravedlivý hold. Póza Imperátora poskytuje v jisté chvíli zadostiučinění, jenže zároveň Imperátoři žijí ve strachu ze zrady. Žijí stejně jako profesionální zabijáci ve v nejistotě a obavách o svůj život, a čest.

Stejně tak žije žárlivec, který dopustí návrat, prožije jistý druh zadostiučinění, ale nemá víru v sebe sama. Hledá jakési jiné tajemné důvody než je láska a potřeba být s ním pro něž se ten druhý k němu vrací. Žárlivec i přes vložené prsty do ran nikdy neřekne „Pán můj a Bůh můj.” Nevyjádří víru, ale řekne:Stejně je to jinak. A roztáčí znovu kolotoč podezírání, nedůvěry a nevíry. Skrz toho druhého nenalezl sebe sama a jeho vztah k tomu druhému propadá zkáze. …promeškáš-li čas k nalezení sebe sama, zkáza tě nemine… A zase asi přichází konec řeči.