Být opuštěný na tom nic není jednoduchého. Opuštěn milenkou, milencem je asi nejtradičnější téma ve světové literatuře. Opuštění smrtí blízkého je podobně frekventované.
Být opuštěný na tom nic není jednoduchého. Opuštěn milenkou, milencem je asi nejtradičnější téma ve světové literatuře. Opuštění smrtí blízkého je podobně frekventované. Potom jsou tu témata také častá. Včera se zrovna jedno na skupině probíralo. Ono se vlastně táhne jako nit už několika skupinami.
Matka dítěte, dospívajícího dítěte má pocit, že ono dítě je malé, málo schopné se sebe postarat, nemůže ho jen tak vykopnout z baráku, protože se musí postupně. Navíc dítě je transsexuál, změněné pohlaví a podle matky, je teď někde mezi, ještě se plně nezařadil, dokud nedostane nový rodný list. Vysvětluje mi, že toho vím sakra málo o transsexualitě, což nekecá. Vím toho minimálně.
Jedná se vlastně o to, že ono dítě by mělo odejít z domova a starat se o sebe. Což podle matky do této chvíle nečinilo. A jak ona říká, díky té operaci je teď ještě někde mezi a mentálně v pubertě. „A přeci pane Jílku, mi nechcete namluvit, že puberťáci odejdou z domova, vezmou se jim klíče, a když chtějí přijít na návštěvu, hezky zazvoní a pak teprve jdou dál.
Ty klíče, to byl takový nápad, který se zrodil v předchozích skupinách. Prostě opravdu na něj přitlačit, aby s e začalo to dítě starat. Aby mu nic jiného nezbylo a nespoléhalo na rodiče. Sice jsou rozvedení, ale na dítěti mají zájem oba. Oba dlouho nerozuměli co se s ním děje. Matka dnes říká, že od chvíle kdy zjistila o co jde, zklidnila se. Jo zklidnila tak, že se propila do ústavní léčby, ji říkám. Byly tam i jiné věci. Dítě, mezitím co se propíjela zvesela do bezvědomí a nevnímala moc svět kolem sebe.( Což je celkem v takových případech zcela běžné), si zařídilo samostatně spoustu věcí. Postaralo se. Jak už to často v terapii bývá, skutečnost byla odlišná od vyprávění matky.
Maminka zpívala litanie o transsexualitě a já se skupinou jsme poslouchali. Není pro mámu, nebo abych nezapomněl na otce pro oba rodiče nic jednoduchého se smířit se změnou z toho na to. Takže tomuhle trošku rozumím, trošku víc než té transsexualitě, a také rozumím docela těm lidským věcem, jako je nutnost se osamostatnit. Když říkám nutnost, mám na mysli nutnost. Jak se časem ukáže.
Teď řeknu něco, co si jen myslím a nevydávám to za pravdu svatou. Některé děti mohou klidně bydlet v jednom domě s rodiči a jsou zcela samostatní a odděleni od rodičů. A jsou děti, které v žádném případě nejsou odděleni od rodičů i když bydlí dost daleko. To jsou dvě základní kategorie, které jsme rozpoznal. Ty kategorie mají svoje subkategorie. Ti druzí mají těžší život. I přes neustále pečující rodiče.
Dítě naší matky, jak se ukáže patří mezi ty samostatné i když žije doma. Rodiče tohle v takových případech neradi slyší a moc nevěří, neb ve své sebezahleděnosti a opilosti jako v případě téhle matky nejsou schopni si ani všimnout nadání svých dětí, které opustili. To opuštění je myšleno zcela vážně.
Pijící matka do bezvědomí, opustí děti zcela, aniž by vytáhla paty z domova. Takže , když má klientka skončila přednášku o transsexualitě, otázal jsem se v čem je její dítě horší než ona sama. Začala mi vysvětlovat, co všechno nesvede. Nechal jsem ji vysvětlit co vše nesvede a položil jsem další otázku. Kdo se o něj staral tu dobu co je rozvedená, chlastá leží většinu času zpitá, většinou na podlaze? Fakt je že někdy stihne lehnout i na postel.
Tady ztichla a s ní ztichla i skupina. Konečně, je to skupina závislých a dopad tohoto druhu otázek, je většinou celoplošný. Seděli, mlčeli a matka začala plakat. Konečně. Tím pláčem opustila tu krásně budovanou představu o své skvělosti, nadřazenosti a mohoucnosti. Začíná ji být a ještě mnohokrát bude jasno jak je na tom. Začali jsme se zabývat tedy jejím způsobem komunikace s dítětem. Ukázalo se, že její dítě s ní moc nemluví.
To je také dost časté. Děti těchto rodičů mají potíže většinou komunikovat přirozeným spontánním způsobem. Nota bene ještě dítě tohoto druhu, které nejen že se vyrovnává ze světem během dospívání, ale hledá i identitu a vlastně se učí mluvit s lidmi o svém zaměření. Na to nemusím být ani specialista na transsexualitu abych věděl jak se těmhle lidem dost často a dost obtížně mluví s ostatními. Konečně pár jsem jich poznal v léčebně. Na oddělení závislosti se objeví všechny společenské skupiny a kategorie lidí.
Nakonec jak už to bývá, i tyhle děti se dokáží sami zařídit a postarat. Nic jiného jim nezbývá. Nevím jestli je tohle optimální způsob vstupu do života dospělých, ale jiný nemají, jiný už mít ani nebudou. Jednoho dne, zjistí, že omezená podpora, kterou jim rodiče byli schopni poskytovat je pryč, máma nebo táta leží zpití na podlaze. Pokud nejsou v kriminále nebo blázinci.
Oni sami mají svoje potíže, protože tyhle děti ve své opuštěnosti mají vždycky potíže. Nakonec se ukáže, že občas na potížích i vyrostou a dospějí.
Podpora je pryč, jsou sami ve světě a a zvládají život v samotě. Pracně hledají přátele, dost často je i najdou, pracně si utřiďují hodnoty, dost často si je i utřídí, pracně objevují důležité věci, dost často je objeví, a přesto se najdou lidé a mezi nimi i jejich vlastní rodiče, kteří jimi přes onu prokázanou dovednost pohrdají.
Kupodivu, ono pohrdání velmi často vypadá jako projevená starost, ale jen vypadá. Ta starost mnohdy spočívá v radách. Co a jak, anebo v neplodných debatách o tom jak to je a jak to není. Maminky říkají, „ale on/ona se mnou všechno probírá. Než něco udělá, přijde za mnou.” Nakonec se ukáže, že ono přijití má asi takovýto průběh.
Myslím, že tohle není pro tebe.
Proč jako?
Protože jsi přecitlivělý, kdyby si dal na mě a šel jsi jinam, tak ti bude líp.
mě se tam líbí
Ale nevykládej mi pitomosti, ani chleba si neumíš pořádně ukrojit.
Jo, a kdo mi ho krájel, když si byla v blázinci?
Tady klidně skončím. Stejně tak jako skončilo svou řeč na dlouhou dobu ono dítě se svou matkou. Dnes se pracně obnovuje.
Ona matka, která nás přesvědčovala o tom, že její dítě je zcela nesamostatné, na ni odkázané si totiž vůbec nevšimla, že po dobu mnoha měsícu, kdy pila, a potom byla v ústavní léčbě, si dokázal nejen zařídit operace, které změnily jeho pohlaví, ale i zařídit nové doklady, vykonávat práci, která ho uživila, dokonce ani neumřel hlady a nechcípl ve špíně, jak s oblibou říkával mým směrem můj otec, který si také nevšiml, že se od patnácti let starám sám o své jídlo a oblečení a on jen těží z peněz mnou vydělaných. Těží, protože se mu za pomoci celkem umné alkoholické manipulace mě podařilo přesvědčit, že je chlapské za tátu zaplatit chlast. Bral bezostyšně, ALE JINAK SE CHOVAL JAKO BY BYL ZDROJEM MÝCH PŘÍJMŮ.
A měl podobné prupovídky jako o hnití ve špíně a chcípnutí hlady. Také pak přišla doba, kdy jsem se mu vyhýbal a nemluvil s ním. Nebylo o čem. Jo i takhle někdy končí řeč. Ře mezi dětmi a rodiči . Těžko se později obnovuje. A na konci sezení skupina změnila názor. Dítě by klíče mít mělo aby v nejhorším mohlo přijít na pomoc matce.