Lidé si často kladou otázku, proč ti či oni setrvávají ve vztahu, v němž jim není zcela dobře. Pokud se zeptají mě, odpovím jim otázkou, ačkoliv je to prý nevychovanost. Má protiotázka zní:
Lidé si často kladou otázku, proč ti či oni setrvávají ve vztahu, v němž jim není zcela dobře. Pokud se zeptají mě, odpovím jim otázkou, ačkoliv je to prý nevychovanost. Má protiotázka zní:
Co myslíte, že jim takový vztah poskytuje?
A jakou má asi pro ně cenu?
Většinou se zamyslí a řeknou něco ve smyslu,
„Zřejmě má to pro ně cenu i smysl.”
A jsme u jádra věci. Mnozí terapeuti, filozofové, psychologové nemají rádi ekonomické termíny v terapii a vůbec v životě. Hledá se jakýsi hluboký smysl a přitom jestli se mi někdy něco líbilo v psychoterapii, tak Franklovo …člověk hledá smysl… Hledá smysl a ověřuje si svou cenu bych dodal já.
Svou cenu pro druhé lidi. A druzí lidé hledají svou cenu v našich očích. Zajímá je jak je vidíme, jakou mají pro nás hodnotu. Čistě ekonomické termíny by se řeklo, ale jednoduše z hlediska mé zkušenosti platí. Platí a jsou důležité.
Samozřejmě i Frankl hledá určitý přesah. Jenže jako člověk, který přežil koncentrační tábor smrti, ví jak jsou důležité ty zdánlivě samozřejmé věci, jako je jídlo, teplo, vyslechnutí, klid, samota atd. Jestliže setrvávám ve vztahu, tak z toho důvodu, že má pro mne cenu. V mnoha věcech. Závislí pacienti, kteří procházejí léčbou ze začátku deklamují uvědoměle, že budou abstinovat a tohle dělají proto aby abstinovali. Stejně jako ti lidé co pořád mluví o lásce, plnosti, povinnosti, přesahu sebe sama, odevzdání se.
Poté do toho vstoupím já a zeptám se. Jaký smysl má pro vás ona abstinence, vztah s tou ženou/mužem. Jakou cenu má setrvávat s tím člověkem, i přesto že ne vždy je vám s ním dobře? Nejjednodušší a zároveň z mého hlediska nejvýstižnější odpověd jsem dostal od jedné sedmnáctileté holky, která mi řekla: „Protože bez něj je mi hůř než s ním.” A bylo to.
V jeho přítomnosti jí bylo dobře, poskytoval ji něco, co ji nikdo jiný neposkytl. Jen z toho důvodu snášela jeho nálady, čekala, kdy za ní přijde do blázince, kvůli němu tam setrvala. Říká se tomu láska. Ta láska, kdy lidé snáší takové věci, co by za normálních okolností nesnášeli. Nebo zamilovanost?
Každý člověk má svou cenu. Nebo aspoň se domnívá že ji má jak, pro sebe, tak pro druhé. Jedna z nejtěžších urážek mezi lidmi je dát najevo druhému člověku jeho bezcennost. Bezcennost v naších očích. Jako lidé víme, že potřebujeme ty druhé. Musíme mít nějakou cenu, aby s námi žili, spolupracovali, pomohli nám, když potřebujeme.
Velmi často se pokoušíme být nezávislí na druhých lidech, být soběstační, nemuset nikoho prosit. Většinou se nám v tomhle nevede. Potřebujeme aby nás někdo měl rád, potřebujeme aby na nás pohlížel vlídně a potřebujeme aby nás vyslechl.
Proto rozumím svým bývalým láskám, které mě opouštěly s tím, že se jim málo věnuji a šly hledat někoho, kdo jim bude víc naslouchat, kdo bude lépe pečovat o jejich potřeby, pro koho budou mít větší cenu. Stejně tak rozumím oné manželce, která si najde milence, co ji má poskytovat, to co jí podle jejího mínění neposkytoval manžel. Nejen sex, ale něhu, řeč, blízkost. Tohle potřebují muži i ženy. Každý z nich jinak v jiné míře a občas i v jiný čas. Máme rozdílné potřeby a je nesnadné je sladit. Znovu jsme u toho slova SLADĚNÍ. I přes počáteční snadnější sladění v některých případech, ti lidé potřebují ono sladění udržovat, pěstovat. Někdy se vede, někdy nevede.
Bohužel (tohle slovo se bude asi ještě několikrát opakovat) jsme jen lidé. Obyčejní lidé se vším co k tomu patří. Víme o téhle skutečnosti, známe tu pravdu a přesto jeden od druhého vyžadujeme věci, které jsou nadobyčejné. A uplně nejhorší je, když je vyžadujeme od sebe a nakonec zjistíme, že máme potíž zvládnout ty zcela obyčejné. Třeba nechat toho druhého aby si odpočinul, nechat ho vydechnout, protože odpočinek je zcela obyčejná věc, která nám umožňuje žít dál. Nespotřebovat všechny reservy a neumřít na vyčerpání.
Úzkostní lidé se chovají jakoby měli umřít, když se nesplní jejich okamžitá potřeba emočního uspokojení. Což může poskytnout libovolná činnost. Sex, jídlo, vyslechnutí, konfigurace OS Solaris 10 (preferuji před OpenSolarisem, zatím. :-)) A další. Na pocit se neumírá, ale mnozí lidé se tak chovají, že pokud se jim nesplní něco hned teď, stane se něco, co bude mít nedozírné následky.
Úzkost, netrpělivost, neochota snášet nepříjemné s tím smyslem, abychom časem zase zažili příjemné. Protože jak známo každá krize, každá nepříjemnost skončí. Jistě, jestliže něco ztratilo smysl, je téměř nemožné v tom pokračovat. V tuhle chvíli mluvím jen o těch obyčejných smyslech. Jsem z někým že je mi s ním dobře, poskytuje mi oporu, v jeho přítomnosti zažívám klid. To jsou celkem docela dobré věci, které mají pro mnás cenu. Jestliže tohle dáváme, máme pro některé lidi cenu.
Pro některé ne, pro ty má cenu a smysl, halas, rozevlátost, akce. Bez ohledu na celkový stav toho druhého. Nesplňuješ, odcházím. V takové případě ten co se domníval, že jeho klid, jeho rozvážnost má cenu, zjistí že ji nemá. A vůbec mu z toho není dobře. Vzpomínám na svoje dvě manželky co by za to tehdy daly, kdybych měl trochu toho klidu, co mám dnes. Má bývalá láska by zase preferovala, kdybych byl trochu víc jako před dvaceti lety. nevyhovuji vlastně ani jedné, nemám pro ně cenu takový jaký jsem byl a jsem. Bohužel. Znovu musí opakovat. A vyber si Jeníčku.
Ztratil jsem u těch i těch cenu a pokud ne úplně, tak částečně. Takže docela klidně v duchu řeči své bývalé lásky řeknu, že zbytky neberu, a když nemám ve vztahu kde jsme měl všechno, tak nemusím mít nic. Ony také odešly, možná s lítostí a chtěly pak jen tak trochu vztah. Podobné tomu požadavku, být trochu těhotná. Já „trochu” nemám rád. Ztratil pro mne takový vztah smysl. Nemám potřebu nezávazně plkat a tvářit se že se nic neděje. Děje a jsem rád ve společnosti lidí, kteří nejen berou, ale i dávají. Bez řečí, halasu a očekávání okamžité odměny. Chápou, že všichni mají sem tam zlé časy.
Bylo řečeno, že ztratit cenu pro druhého člověka, člověka kterého milujeme je jedna z nejtěžších a nejbolavějších věcí. Navíc pro mnohé velmi urážející. V případě, že ten druhý nenachází smysl v pokračováni vztahu a chce jen jakési přátelství, pak je pro mnohé, a pro mne v každém případě je téměř nemožné ono přátelství navázat. V přátelství musí být důvěra a k mnoha bývalým láskám důvěru postrádám.
Ztratil jsem ji, ztratil jsem určitou úctu k nim a než bych trávil čas v jejich přítomnosti, raději trávím svůj čas jinak. Vím, že jsou mnozí co mají představu, že lze mít nějaké přátelství, ale vždy, a to vidím u klientů, je na jedné nebo druhé straně nějaké očekávání, které většinou už nelze naplnit. Pro jednoho ten vztah ztratil cenu a smysl. Vlak dál nejede, řeč končí.
Pokračování někdy.