Napsal jsem kdysi seriál o komunikaci. Na svůj bývalý blog na Seznam.cz. Blogy Seznam zrušil, já si je naštěstí stáhnul a mám je uložené.
Napsal jsem kdysi seriál o komunikaci. Na svůj bývalý blog na Seznam.cz. Blogy Seznam zrušil, já si je naštěstí stáhnul a mám je uložené. Některé už nebudu znovu publikovat, ale některé, jako je seriál o komunikaci, mi je líto nechat zapadnout. Nebudu je moc upravovat, snad jen mírně pozměním čas. Případně osoby, ale možná ani ty ne. Psal jsem je kdysi, pro určité lidi.
V seriálu, který budu zde uveřejňovat, nabízím, co opravdu umím. Umím komunikovat a umím třeba složit kompliment či kritizovat. Dostal jsem nápad, že průběžně popíši v miniblozích, co to je kompliment, kritika, hodnocení. Jak se to od sebe liší, a jak a kde, co se dá použít.
Pokud někdo bude mít zájem, může vznést dotaz, polemizovat, nesouhlasit. Prostě povedeme diskusi. Pokud žádná diskuse nebude, pravděpodobně to bude znamenat, že není ani zájem o téma. Pak budu svůj čas a energii věnovat něčemu jinému.
Každý jeden z nás potřebuje ujištění. Ujištění, že je přijatelný pro ty druhé, ujištění, že je mu nasloucháno a ujištění, že jedná dobře a je tedy dobrý. Kdo to nemá, má problém. Kupodivu většina z nás potřebuje mnohem více ujištění o své přijatelnosti než pochvalu.
Já vím, že většina psychologické či pedagogické literatury říká: „Chválit, chválit a zase chválit. Chvály není nikdy dost.” V té souvislosti vzpomínám na jednu svoji známou, která si přečetla že má myslet „pozitivně”. Sotva ten spisek dočetla začala myslet jen a jen pozitivně. Stále se usmívala, stále byla vlídná a stále chválila lidi kolem sebe. všechno bylo „úžasné, skvělé a velkolepé.”
Cokoliv kdo řekl a udělal, byl jí pochválen. Oceněn a „milován.” Podotýkám, že četla jednu z těch amerických kuchařek na štěstí. Toho typu: „Jak si získat přátele.” Případně: „Jak působit na lidi.” nebo čert ví jak se to jmenovalo. Chválila tak dlouho a tak vehementně až podle jejích vlastních slov: „Začala jsem se cítit jako kráva, co ji nikdo nerozumí.” Naštěstí ji došlo, že stále chválit je vlastně docela slušná hovadina, a když je mi do pláče, usmívat se může být taky docela o zdraví.
Zjistil jsem během života, že lze lidem celkem bez problému říci jakoukoliv kritiku. Tedy pokud kritizovat umíte. Pokud umíte říci tomu druhému nikoliv co je správné a nebo nesprávné, ale co se s vámi děje, když vidíte jak se chová, jak mluví, co dělá.
Pocit je to co cítíme. Tedy: „Radost, smutek, hněv, bolest, Nervozita, klid, nejistota, jistota, hnus,”. A další. Umíme-li sdělovat těm druhým co cítíme, říkáme jim pravdu o sobě a jsme pro ně srozumitelní. Jsme-li pro druhé srozumitelní většinou jsme i v bezpečí. Pro sebe i druhé. Vědí co od nás mohou čekat.
Hodnocení je to, co hodnotíme. Mluvíme o tom, co je krásné, špatné, dobré a zlé. Hodnocení většinou vyvolává silné emoce. jako strach, hněv, nejistotu. Málokdy radost a štěstí. I takzvané „pozitivní” hodnocení, jak jsme si uvedli na příkladu mé známe, uvádí ty druhé dost často v nejistotu. Jak to myslel, co tím chce říci a co od nás vlastně chce? Stáváme se soudci. Soudci jsou ve společnosti většinou obávaní. Ale ne vždy přijímaní.Příznivě. Jak se zdá lidé chválu vnímají jako hodnocení a podle toho jednají.
Sdělované pocity většinou tuto negativní reakci nevyvolávají. Aspoň ne tolik. Navíc vyslovený pocit snižuje emoční hladinu. Dá se to přirovnat k papiňáku. Ventil slouží k udržení bezpečného tlaku v nádobě. pokud není dojde k explosi. V komunikaci se říká „Kde není exprese, je explose.” Tedy kde není uvolnění dojde k výbuchu. Ten bývá velmi často velmi destruktivní.
Tak na začátek by to stačilo a pokračování co nejdřív. Nepochybuji, že někteří z vás jsou natolik přemýšliví aby dokázali věci dát do souvislostí a vyvodit závěr. Zatím se mějte.