Před časem jsem napsal několik úvah, které by se mohly nazvat společným názvem „Selské úvahy.” V nich jsem nepoužil žádný ekonomický odborný pojmový aparát, protože žádný neovládám.
Před časem jsem napsal několik úvah, které by se mohly nazvat společným názvem „Selské úvahy.” V nich jsem nepoužil žádný ekonomický odborný pojmový aparát, protože žádný neovládám. Jen selský rozum, trochu kupeckých počtů a odhad. Odhad, kolik by mohlo asi zachránit pracovních míst, pohled na stav důchodců a jejich životní úroveň. Od té doby uplynul nějaká čas, blogy jsou datované a je docela zajímavé zjistit, že ač nemám nijak žádné zvláštní informace z vády, moje odhady, návrhy řešení, způsob argumentace se od toho vládního uvažování moc neliší. Zřejmě jsou tam mnozí, co používají selský rozum také.
Pročítám si články různých ekonomů jak socanských, tak liberálních, od té chvíle, kdy jsem byl nařčen z toho, že vůbec tomu nerozumím a byl vyzván abch se držel svého kopyta. Neshledal jsem velký rozdíl v populárním popisu situace těch lidí, kteří mají podstatně více informací a větší erudici, než jsem udělal já se svým selským rozumem a kalkulačkou, i když je pravda, že většinu výpočtů v rámci tréninku mozku provádím z hlavy.n Odhadl jsem, že dokáží ty opatření zajistit asi 50 000 prcovních míst. Což smozřejmě nevyřeší nárust nezaměstnanosti, ale ti lidé budou vydělávat, utrácet, pltit daně a nebudou přítěží rozpočtu. Zateplené baráky a opravené silnice zůstanou. zateplené baráky sníží energetickou náročnost. Abych byl upřimný, tohle jsem si už přečetl dávno než nastala nějaká krize. Prostě to jsou opatření, která se běžně dělají, protože jsou efektivní. Nic jsem nevymyslel, jen pamatoval, vzpomněl a využil zkušeností jiných.
Socani, chtějí vyhrát volby, tedy brnkají na city a slibují, že se zadarmo nažereme. Vzhledem k tomu, že jsem člověk, který si klade otázku, „kolik stojí zadarmo?” Odpovídá si na ni jednoduše. Hodně! Doufají, že zase pozvou jednou zahraniční společnosti, které zde udělají další montovny. Zadarmo, tedy za daňové prázdniny Jenže co potom? Socani chtějí utrácet na dluh a nezeptají se kdo vytvoří prostředky,Kdo ten dluh zaplatí. Ti nezaměstnaní a nebo ti důchodci? Nebo ty společnosti co mají dňové prázdniny. Socani nám cpou,že je možné mít něco zdarmo. Zapomenou nám říct kolik bude stát to zadarmo.
Což je otázka, již si většina socanských voličů nikdy nepoloží, neřku-li správně odpoví. Socanská představa, že dluhy někdo zaplatí a tedy je klidně dobré dělat dluhy i v dobách prosperity je zřejmá. Není divu, že většina intelektuálů je levicových. Ti nikdy nepočítají, nikdy se nezabývají tím, že utratit můžu jen tolik kolik vydělám. To je mimo jejich rozlišovací schopnost. Důležité jsou ideje, a chleba se nějak opatří.Většinou si ani neuvědomují jak? Stále blouzní jaký by svět měl být, nevšimnou si jaký je. Tedy všimnou a okamžitě se jmou jej kompletně zachraňovat. Rozdávat z cizího. Protože ti co jsou bohatí, se musejí rozdělit natolik aby měli všichni stejně.
Výsledek toho spravedlivého rozdělování si pamatuji. Hodně mají vůdcové. Někteří si říkají Fürer, jiní Vožď, nebo třeba Fidel či Kim Ir Sen. Ti mají skutečně vždy dost. Ten zbytek má monterky, v lepším případě skoro slušně vypadající oblečení. Prosté, ale čisté. Ti co mají o malinko víc než ti v montérkách mají rudou či jinak zbarvenou stranickou legitimaci, někteří uniformu policie a ti „opravdu potřební pro společnost” výhody prostému lidu odepřené. jejich potřebnost spočívá v umění vyvolávat strach v těch co jim říkají vedoucí třída a udržení moci onoho předvoje vedoucí třídy. Tedy strany. Zatím všechny přerozdělovací pokusy skončily diktaturou.
Dobré úmysly končí většinou velmi tvrdou manipulací. Jakmile má někdo se mnou dobré úmysly vyhlásím pohotovost nejvyššího stupě. A vždy, když mě někdo začne říkat, že mám myslet pozitivně, hledat si radosti v maličkostech uvědomuji si jednu věc.
Člověk, který se učí plnit povinnosti vůči sobě a závazky, které na sebe vzal k druhým lidem, zažívá radost. Radost z úspěchu, radost ze společenského postavení, které život v kázni a řádu zbývá. Nemusí hledat radost, protože kdo hledá radost většinou nachází zklamán, kdo hledá klid skrze prostředky vedoucí jeho změně, pomalu a postupně podle jógového pravidla, které říká, „čím pomalejš nácvik, tím rychlejší úspěch” zjistí, že s klidem, které tento přístup poskytuje přichází i radost.
Záměrně jsem použil výraz pravidlo. Pravidla jsou funkční. Pravidla určují směr. Hesla jsou jen apelací na to či ono. Většinou nefunkční, a lidi více odrazující. Výzvy musíš být silný, spokojený, smířený jsou je výzvami bez obsahu a směru. Pravidlo „nacvičuj tak, aby tě nic nebolelo, aby se organismus nebránil, aby si měl čas postupně zesílit, smířit se ze skutečností„ je směrovník ukazující k efektivitě.
Už jsem s e několikrát zabýval fenoménem „pozitivního myšlení.” nemám k tomuhle jevu nějakou zvláštní důvěru. Takové to stále se budu tvářit dobře, budu mít jen dobré myšlenky, budu myslet hezky, je velmi obtížný, vlastně skoro nemožný úkol. Pokud bych tak činil, chova bych se divně. protože skutečně světla a tma se neruší, ale doplňují. Vztek není vždy jen negatvní leč často motivující. Zvládnutý vztek. Radost není vždy užitečná, ale někdy vede k destrukci. Smát se radostí na pohřbu, že už nebožtík má to trápení za sebou mi rozhodně na společenské prestiži nepřidá.
Stejně tak slušné jednání a chování, je výhodné, leč není někdy od věci otevřít námořnický slovník a některé jeho výrazy použít v debatě s lidmi, kteří jiné řeči nerozumí. Nebo rozumí, leč nedbají našeho upozornění že nám třeba dochází trpělivost. Jen naivkové mají pocit, že je nutné vždy zachovat dekórum. Nejvíce vyžadují takové chování ti, kteří bez jakéhokoliv váhání používají, lži, polopravdy, dezinformace k manipulaci, která má vést získání moci nad druhým člověkem.
V posledních dnech jsem měl z jednou takovou dámou debatu. Když později začala používat detaily z mých blogů a umně fabulovat své představy, že je vydávala za skutečnost, otevřel jsem námořnický slovník a cíleně, bez hněvu jsem použil několik patřičně vybraných výrazů v soukromé korespondenci a byl klid. Pak najednou hovořila o démonech, které probudila. Neprobudila démony, jen jsem se prostě rozhodl, že jsou meze, po něž hodlám něco snášet a potom po předchozím mém varování, jehož nedbala, nesla jen tíhu mého způsobu vyjadřování.
Nebylo ji asi lehko z toho co se o sobě dozvěděla. Bohužel jsou lidé, kteří stejně jako komunisté a jiní diktátoři nerozumí jiné řeči, než řeči síly a odhodlání. Odhodlání lidí, kteří nechtějí se nechat dostat do podřízeného postavení. Kupodivu i ona dáma to s e mnou myslela dobře. Nedala na mé varování, že se plete do věcí, do kterých ji nic není. Nepochopila a nechápe, že ani ona ani nikdo jiný prostě pokud zkouší míru mé trpělivosti, může dojít až za její hranice. Jako mnozí jiní další, také ona trpí komplexem dokonalosti. Ale ukázalo se že její dokonalost je jen jeden z jejich omylů. Jinak dámy trpící komplexem dokonalosti mám v obzvláštní lásce.
Jedním z takových dnešních požadavků veřejnosti na druhé lidi je naprostá smířlivost s lidmi, kteří překračují naše hranice. Bavil jsem se nedávno s jedním bývalým policistou,který byl u policie celkem v dost vysokém postavení. Bavili jsme se právě třeba o tom, že jsou policisté, kteří jsou úplatní. Nejsou úplatní všichni, ale mnozí. Což je alarmující. On řekl jednu věc. „Policista, který vezme úplatek aby prominul porušení zákona, jedná proti smyslu svého povolání.”
Přemýšlel jsem o tom v souvislosti ze sebou a napadlo mě, že terapeut, který nechá překračovat své hranice, který dopustí aby si na něm lidé, kteří nejsou jeho klienty zkoušeli své manipulace, nechá se jimi urážet, jen aby nebyl obviněn z toho, že se rozčiluje, že se cítí dotčen, pak jedná proti smyslu svého povolání. Jeden ze smyslů terapie, je přivést klienta k poznání, že je stejně cenný jako ostatní lidé. Pokud ovšem jeho terapeut se nechá znehodnocovat, praktikuje smířlivost tam kde má být hranice, který něco jiného říká a něco jiného žije, je pro svého klienta nevěrohodný.
I terapeut má právo se cítit dotčen, nejen lidmi, kteří nejsou jeho klienty, ale i klienty. I klientům je nutné dát hranici za kterou se nejde. Pokud to nedokáže, není terapeut, ale člověk, který chce vyhovět představě druhého člověka o tom co je terapeut. Konečně nejsem na světě proto abych vyhovoval něčím představám a žil podle jejich představ. Pokud tak nečiním, rozhodně si nenechám prot doporučovat jinými lidmi, cos tím mám a nebo nemám dělat. Vím sám nejlépe ze všech lidí, co pro mne dobré je a co ne. Jen já a nikdo jiný.