Docela chápu, že lidé sledující jakékoliv diskuse jsou někdy otráveni postoji jednotlivých účastníku, kteří si stojí na svém.
Docela chápu, že lidé sledující jakékoliv diskuse jsou někdy otráveni postoji jednotlivých účastníku, kteří si stojí na svém. Tohle zažívám velmi často v terapii, především ve skupinové a nebo na komunitě, kde si mezi sebou členové komunity tříbí názory, hledají postoje, dávají si informace a někdy se docela normálně dohadují. Většinou začnou mezi sebou dva a později se ostatní přidají. Zůstávají stranou jen málokteří a i to je potom předmětem terapie z jakého důvodu se nezapojují. Většina diskusí ovšem mezi lidmi není terapeutická, leč přesto bývá obtížná jak pro účastníky nebo sledující onu diskusi.
To že se se zde stejně jako jinde diskutuje na zcela jiné téma než je předmět a obsah blogu je běžné. To že se používají osobní útoky, které mají dehonestovat protivníka, protože mnozí diskusi berou jako boj je zcela běžné také. Nejsou to vždy přímé urážky, pouze jen lehká upozornění na běžné nedostatky, které se samozřejmě zveličí a nebo podsouvání, kde se použijí argumenty typu: Co jsi za člověka, když měníš stále zaměstnání. Vypadá, že to s tebou nikde nevydrží. Tento autentický citát, jsem zaslechl v souvislosti při diskusi kam jet na dovolenou a onen osočený se jen zmínil, že letos nikam nepojede, protože změnil zaměstnání, kde mu nevyhovovaly vztahy. Slušný nekonfliktní člověk mající ovšem odlišné názory na život než ona sličná dotyčná, které si dovolil oponovat v jejich „pravdách.” Takovému manévru se říká manipulace, která má diskutujícího zavést do slepé uličky debaty o jeho charakteru. Onen člověk na její hru nenaskočil a přestal s ní debatovat. Prostě se zvedl, řek jí, že nemá žádnou povinnost se nechat urážet a odešel. Ona zmíněná zůstala sedět v němém úžasu.
Nedivím se ji, nevyšla ji její obvyklá lest. Udeřit na slabé místo a posléze později s převahou dokázat tomu či onomu, že je hlupák. Samozřejmě jako mnozí jiní označila odchod onoho mladého muže jako slabost, jako útěk. Jenže on neměl potřebu se jednoduše bavit o svém charakteru s kýmkoliv koho si k tomu nevybral. Také to nedělám. V takovém případě se bud ohradím, že můj charakter není předmětem diskuse, nebo onu poznámku pominu a nebo ukončím diskusi a odejdu.
Tedy diskuse většinou vždy chtěně, nebo nechtěně obsahují značný emoční náboj, protože lidé, kteří zjistí, že druhý člověk nesdílí jejich názory vnímají jeho nesdílení jako odmítnutí, pokoření, obvinění z hlouposti. Mohu zjistit u druhého jistou neznalost a nabídnu mu informaci. Mnozí lidé berou informaci jako poučování. Chápu, že být usvědčen z neznalosti je pro mnohé velmi obtížné. Sice většina řekne, nikdo neví všechno, ale nikomu není příjemné být shledán jako neznalý. Stane-li se tak, emoce pracují naplno a zatemňují mozek.
Jedním ze znaků určité zralosti v diskusi je, že se sice dávají informace druhému člověku o jeho chování v diskusi, ale nehodnotí se. Pokud někomu řeknu, teď křičíš a vnímám tvůj způsob diskuse jako agresivní, je informace jak onoho člověka vnímám. Dávám mu informaci jak na mě působí. Ne jaký je. Mnozí lidé propukají v agresi z frustrace plynoucí z pocitu ohrožení a nepřijetí. Jednoduše mají strach z toho, že zůstanou sami díky svým názorům. Což se sice stává, leč není to tak časté. Emoce opadnou a pokud se nepoužijí příliš silná hodnotící slova dojde mnohdy k pochopení. Právě na diskusích je krásné nakonec to, že později ty citované pravdy jen je do kamene tesat pramení z emočně vypjatých diskusí, kdy později, když se lidé zklidní začnou přemýšlet o řečeném i z druhé strany.
Ona sličná dívka, která zažila tu zkušenost odchodem mladého muže se mě ptala. „Co mu je? Co se mu stalo? Nějaký citlivka.” Potvrdil jsem ji její domněnku, že je zřejmě citlivý a že asi nemá potřebu se bavit o svých osobních věcech až do takové hloubky aby s ní probíral své osobní potíže, či potíže v zaměstnání. Jestli se znají jen povrchně pak je z jeho strany docela velký projev důvěry v tom, že se zmínil a rozhodně nepředpokládal, že někdo bude hodnotit jeho vztahové záležitosti. Konečně ani o to nežádal. Navíc já jeho citlivost neberu jako vadu a docela si myslím, že má právo si vybrat s kým ano a s kým ne.
Lidé tím jak si stále hrají na psychology a vychovatele často podávají své interpretace o druhých lidech, těm lidem bez ohledu na to zda o to stojí, nebo ne. Mnohokrát jsem se setkal s astrology, kteří chtěli vědět v jakém jsem znamení, kdy jsem se narodil a z toho mi okamžitě vysvětlili, jaké jsem povahy, co si o mě z toho důvodu myslí. Dělají to lidé, kteří rozdávají moudro o druhých aniž by byli tázáni. Vůbec v posledních letech se rozmohlo takovéto. „Jsem beran a tak musím být takový a takový.” Což je z mého hlediska zcela nesmysl, protože jsem se setkal z mnohými, kteří ve znamení berana vůbec nebyli a přesto bylo hloupě umínění, neochotni naslouchat, bojovat za každý detail, točit se na každém slůvku. Stejně jako znám spoustu lidí narozených ve střelci, kteří nejsou schopni zformulovat kloudně větu natož aby dokázali zasáhnout slovem v pravý čas a na pravém místě.
Tihle novinoví astrologové a i ti běžní astrologové, co si pořád hrají na znalce lidských povah, ani někdy nevědí co je pocit, co je domněnka a nebo představa. Tváří se že se vyznají v osudech druhých a nevyznají se sami v sobě. Vědí, čemu by se měli ti druzí vyhnout a jasně vykopanou jámu před sebou pro samé čumění na hvězdy nevidí. Stejně tak numerologové a ti ostatní, co hledají smysl v číslech,i, hvězdách a dalších podobných vědeckých vymoženostech a nevšimnou si co potřebují oni sami aby mohli fungovat mezi lidmi. Protože tuhle schopnost mnohdy nemají, nebo velmi limitovanou.
Jsem přesvědčený, že nepotřebuji vědět v jakém jsem znamení abych věděl v čem jsou moje dobré stránky a kde mi co chybí. Jak se mám chovat aby mě nepřejelo auto, co mám dělat abych se pokud možno vyhnul přepadení. Pokud tak nečiním, pravděpodobně mě auto přejede, nebo mě někdo na místech, kde se přepadá a budu se tam pohybovat, přepadne. Na tyhle věci opravdu nepotřebuji žádnou duchovní nauku, ale jen pouhou opatrnost. To duchovní, které vede ke zklidnění, k sebepoznání, vede přes chování, informace a praxi. Nikoliv přes to že vím v jakém jsem znamení, reinkarnaci, nebo takzvaný regres, v němž pochopím příčiny svého chování dnes. Pokud vím, že ubližuji druhým lidem a nepřestanu s tím, je mi houby platné, že vím, že je to trest za to, že jsem byl zlý kdysi v minulém životě. Nežiji minulý život, ale současný a buď zastavím své zlé chování, změním ho a nebo v něm pokračuji. Na tuhle schopnost vlastní změny nemá vliv žádný předchozí život.
Věštkyně radící v televizi, horoskopy v novinách astrologové v hospodách a na koupalištích, co vše vědí, všude byli, halící se do ascedentů, postavení Merkuru a Pluta schovaného z a Venuší v oblasti Jupitera, ti všichni hledají něco v dálce, něco co je zde, tady a teď. Hledají Boha a Mojžíšovi se zjevil v hořícím keři a v tichém šepotu. Hledají Boha a Ježíš říká. „Království nebeské je mezi vámi.” Ale jestli je v numerologii nebo astrologii, případně ve vykládání karet, to fakt nevím. Pouze o tom velmi pochybuji.
A vzhledem k tomu, že s postupujícím věkem i časem ve mě více vzrůstá víra v ono Království co je mezi námi úměrně tomu, jak ve mě narůstá skepse ke všem těm výše uvedeným duchovním disciplínám. Ony totiž přílíš nevedou k domluvě a schopnosti zvládnou život. Jsou mnozí, co stále áááchují jak říkají, „ááách to setkání s tím duchovnem mě tak proměnilo, obohatilo, změnilo můj život, teď jsem mnohem jiný.” Samozřejmě má na mysli, že je lepší. Vždy lituji, že u toho rozhovoru nejsem abych se zeptal. „A kolik lidí už vám konkrétně potvrdilo, že jste lepší, kteří přátelé by skutečně o vás řekli, že jste opravdu mírumilovný, vyrovnaný? Kolik lidí vás vnímá jako duchovní autoritu, kterou jsou ochotni následovat v jeho konání? ”