Už je středa a bude snad trochu volněji. Úterý je šíleně dlouhý den.
Osm hodin v Bohnicích, poté skupina a po skupině divadlo. Což je sice
Už je středa a bude snad trochu volněji. Úterý je šíleně dlouhý den.
Osm hodin v Bohnicích, poté skupina a po skupině divadlo. Což je sice
zábava, ale přesto dost vyčerpávající. V neděli se zkoušel „Fagot
a Yesterday.” Ten se bude hrát 18.10.2014 v Bohnickém divadle za
plotem. Což je divadlo přímo v léčebně. Týpek se také bude někdy hrát,
ale až po Novém roce, jen ještě nevíme kde.
Ze skupiny jen musel vyhodit jednoho člena, který přišel lehce opilý.
Vypadal skoro střízlivý, jenže si ti co seděli vedle něj všimli pachu a
okamžitě ho nahlásili, já mu hodlal dát dýchnout, leč nemusel jsem.
Přiznal se sám a šel domu. Může mi zavolat až vystřízliví, přijít může
také až bude střízlivý a probereme, co tedy dál. Jo, i
„abstinenti” se čas od času zpijí.
Ale jak už jsem uvedl, těsně po skupině byla zkouška, bavili jsme se
zkoušením, zkoušející pořád chválí, že text má spád, dobře se vyslovuje,
pořád se něco v textu děje, takže občas veselo. Leč dorazil jsem domu.
Martin byl té dobroty a odvezl mě a najedl se, sedl k PC a zlehka usnul.
Byla včera „zima,”jak psaly dámy na FB, které prý už
uvítaly, že mohou, tedy vlastně jedna, nazouti kozačky, pochopitelně
nové a vykročit směle do chladu. Já jsem vyrazil bos, stále čekám, kdy
to bude tak nepříjemné, že budu litovat, že jsem si neobul boty. Včera
se ještě nic takového nekonalo. Zapl jsem bundu, nasadil klobouk a
vyrazil směr Bohnice. MHD. Cestou na MHD ani cestou tramvají a Metrem
jsem nic extra necítil. Tak třeba dnes. Ale venku svítí slunce.
On se asi opravdu člověk otuží a pak snese víc, než si byl z
pohodlnosti ochoten připustit. Tedy experiment pokračuje. Sice si každý
den říkám, že si koupím barefoot boty, dokonce jsem si už i vybral jaké
a za kolik, akorát to jen oddaluji, abych se moc nerozmazlil a z toho
experimentu neustoupil. Se docela znám, jak si umím omluvit racionálně
takové jednání a sám sebe, přesvědčit, že jsem už vyzkoušel dost 🙂
Vrátím se ještě ke včerejšku k divadlu. Bylo to takové hodně
inspirující zkoušení. (Ano použiji tohle velkolepé slovo,) Bylo
inspirující, protože včera jsem si zcela jasně sobě i zkoušejícím
zformuloval, co od těch lidí budu chtít, stejně jako jsme zformuloval v
základních obrysech co budeme vlastně chtít tím představením sdělit.
Jedna z takových myšlenek, byla ta, „že v terapii jsou sice
lidé, mající potíže, závislí na alkoholu, drogách, či gamblingu, ale
jsou závislí, leč nejsou slabí.” Musí a také zvládají svůj život,
své omyly, nedostatky, potíže se kterými musí žít. Klopýtají životem,
narážejí, nechápou a nejsou chápáni, ale oni stále dodržují ten způsob
chování, který si vybrali jako základ pro svoji změnu.
Není to vždy jednoduché, nejsou svatí a dokonalí, musejí trpět, čekat
někdy dlouho na odpuštění, někdy a někteří se ho ani nedočkají. Přesto
cítí, že změna chování je základem na kterém se dá stavět celý život a
vše co do života patří.
Asi se někdy ty věci a ideje zformulují jakoby samy. Zformulují se
samy, jen v tom případě, že se o nich intenzivně přemýšlí, přemýšlející
pořád hledá jakoby správnou odpověď, pak přestane hledat a najednou je
tady, kompletní, hotová a vyřčená.
Tohle je asi potřeba abych měl pocit, že stojí za to ta námaha,
kterou do toho vložím, já, jako ti ostatní. Ale dokud já si
nezformuluji, co od toho chci, pak to bude jen takový příběh dvou lidí,
co „ke štěstí díky abstinenci přišli.” Příběh, který zaujme
jen málokoho. Rozhodně nechci psát příběhy, kterí nikoho nezaujmou. Tak
skromný fakt nejsem. 🙂
Vlastně je to i odpověď na otázku Ivany Sovišové, když se mě ptala,
co chci z těch dvou knih vlastně ještě dostat. Tak tohle Ivano. Jo a byla to koanová otázka, tak díky Ivano. 🙂 Najednou mi bylo jasno.