Pohledná dáma. Kytka na klíně. Veliká kytka, jak jsem se dozvěděl později, kosatců. Byly ty kosatce krásné. Poznamenal jsem jenom.
Pohledná dáma. Kytka na klíně. Veliká kytka, jak jsem se dozvěděl později, kosatců. Byly ty kosatce krásné. Poznamenal jsem jenom. „To musí být veliká láska, když je ta kytka tak velká.” Dostalo se mi odpovědi, že to není z lásky, ale ze zahrady a že je ještě navíc určená pro ženy. Podivil jsem se a zeptal se, co je to za kytky. Dostalo se mi odpovědí, že kosatce, a že dáma jede někam na nějaký sraz. Markéta jen přihlížela. Cestovali jsme spolu z Flory, kde jsem si byli něco malého koupit. Já malý ruksak a Markéta malou tašku. Dáma byla hovorná a asi skutečně Markétu považovala za dceru, takže i docela vstřícná. Sdělila mi, že na první svatbě měla krásnou kytku a manželství nic moc, druhá svatba sice kytka nic moc, ale zase manželství dobré. Inu, co se jeden v Metru nedoví. Pak dáma z ničeho nic rozbalila kytku a dala jeden květ Markétě. Takže jsem vlastně vyžebral nepřímo pro Markétu kytku v Metru.
Vždy, když takhle někoho oslovím, většinou dojdu úspěchu. Snad je to tím, že asi nemám žádnou potřebu se seznámit, ale spíš jen tak dát na chvíli řeč. Konečně. Buď se lidé chtějí bavit nebo nechtějí. Riskuji maximálně jen odmítnutí. Což se stává málokdy, protože neoslovuji každého nebo každou. Dost dám na intuici. Jsou lidé, které bych oslovil jen v případě opravdové komunikační nouze. Jenže tou nijak netrpím. Na Floře jsem nebyl už dlouho. Naposledy myslím v kině na králi Artušovi. Ještě se vrátím k tomu bavení. Lidé, kteří mají potíže se seznamováním, případně s navázáním komunikace, berou odmítnutí jako osobní neúspěch a prohru. Já ne. Docela chápu, že někdy někdo nemá náladu se bavit a při mém pokusu o navázání kontaktu, bud zdvořile dá najevo, že není v náladě a nebo mlčí. Pak klidně couvnu a nijak neprobírám, jestli jeho nezájem pramení z mých kvalit či nikoliv. Jednoduše se nepouštím ani do analýzy, zda ona dáma, či gentleman jsou náfukové, kteří si pro samou pýchu nevidí na šičku nosu. Sám u sebe pozoruji různé tendence. Někdy mám chuť se bavit, někdy ne.
Záleží na tom, jak se cítím v tu chvíli.
Protože se v tomhle docela znám, předpokládám, při vědomí, že jako lidé jsme si v mnohém podobní, především v emočním prožívání, že druzí lidé jsou na tom stejně. To je to, co mi poskytuje možnost se nedostávat do pasti negativního sebehodnocení přesně v tom okamžiku, kdy onen člověk nemá náladu na debatu jakéhokoliv druhu. Konečně většinou vím, kdy se chovám přijatelně a kdy ne. Jestliže se chovám přijatelně, nijak nevybočuji z běžných norem, pak jakékoliv odmítnutí není o mých kvalitách, ale jen a pouze o tom, co onen oslovený v tu chvíli preferuje. Možná preferuje klid a ticho, možná by raději mluvil s někým jiným, kdo je bližší jeho srdci.
Je-li někdo někomu bližší než já, rozhodně neznamená, že ten preferovaný je lepší než já. Je jen bližší. Krásně to bylo vidět v jednom westernu, který jsem si koupil, kde slušný, schopný muž nabízející ženě manželství, pohodlí, bohatství byl odmítnut kvůli jinému muži, jež ani zdaleka nenabízel tolik, ale té dámě voněl.
Úzkostní lidé vždy začnou zkoumat na prvním místě, kde udělali chybu a v čem. Vůbec je nenapadne, že se nemusí jednat o jakoukoliv chybu v jejich jednání, ale jen a jen v tom, že tomu druhému nevoní. S tím nikdo nic neudělá. Jsou krásné ženy, které ve mě nevzbuzují celkem nic a jsou ženy, které mi voní na první pohled. Zvláštní spojení, ale je to tak. Mají skryté kouzlo, jež možná v tu chvíli vidím jen já. Ovšem to, že já vidím jejich skryté kouzlo a cítím jejich vůni, vůbec ale vůbec neznamená, že ji musí cítit stejně ony ve mě. V tomhle je potíž právě pro úzkostné lidi, kteří překonají svou barieru zábran, osloví, pokusí se o přiblížení a jejich přiblížení není kvitováno s povděkem. Což v nich vyvolá nepříznivou emoční odezvu, která jim na dlouho zabrání pokus opakovat. Což je ovšem někdy mnohem horší, oni mohou také podobný pokus z druhé strany, tedy pokus o přiblížení vnímat jako výsměch.
Úzkostní lidé mají za to, že při seznamování je potřeba říkat nějaké zvlášť chytré řeči. Myslím, že není. Tedy nikdy jsem neměl nijak zvláštní taktiku, protože vychází z toho, že pokud je někdo naladěný na seznámení, pak slova příliš neznamenají. Mám na mysli, že v případě chování, které nevybočuje z dohodnuté normy není důležité jestli poznamenáte „Slečno, jestli vám klape život jako boty, máte to dobré.” Nebo. „Čím těžší taška, tím těžší život.”
Má-li dáma náladu a vtip, okomentuje vaši poznámku způsobem, aby vás neodehnala, vy můžete nabídnout pomoc vyvláčet tašku do schodů v Metru a mezitím ji obdivovat. Obdiv dobře dávkovaný, není nikdy na škodu. Nemá-li dáma náladu, tašku si jistě ráda vyvleče sama, protože nehodlá kvůli trošce námahy se cítit nepříjemně a zavázaná k hovoru, do kterého evidentně nemá chuť a je jí milejší těžká taška, než poslouchat obdivnou tirádu. V takovém případě se gentleman mého typu vzdálí a nechá dámu sobě samé. Konečně má naději potkat jinou voňavou dámu a říci něco jiného, něco co ho zrovna napadne, co dá příležitost si přivonět.
Bohužel úzkosti se člověk nezbaví tím, že si přečte příručku,ale spíš tím, že si položí otázku. „Co se stane, když tu dámu/muže oslovím?” Probere si tohle v mysli. Uvědomí si jednu věc, která zde už byla řečena. Jako lidé jsme si podobní. Podobně prožíváme a podobně své prožívání v různých situacích maskujeme nebo odkrýváme. V tomhle je výhodná terapie, nebo kursy komunikace, kde se neučí jen techniky, ale zároveň se pracuje s pocity lidí ve skupině. Vždy je pro mnohé lidi obrovskou úlevou zjištění, že v případě pokud se bojí někoho oslovit ze strachu z odmítnutí, nejsou sami. Nebo že nejsou jediní, kdo má nějaký škraloup na pověsti.
Vzpomínám si, jak v jenom z mých psychoterapeutických výcviků, kdy se do mě opírala jedna dívka ohledně mých nevěr a vztahů se ženami, optal se jen jakoby z ničeho nic vedoucí skupiny. „Myslíš, že jsi sám tady, kdo byl nevěrný?” Nevěděl jsem, co říci. Do té doby nikdo z přítomných o něčem takovém nemluvil. Nakonec se ukázala mimo jediné, která se vdala asi měsíc před zahájením výcviku, že všichni, jak muži tak ženy mají zkušenost z vlastní nevěrou. Ulevilo se mi náramně, že nejsem v té partě sám. Ta, co se do mě tak opírala, byla nevěrná opakovaně.
Takovéhle zjištění opravdu uleví. Najednou lidé zjistí, že dělají věci, které dělají jiní lidé a že to, co cítí, cítí i ostatní. Pak se osvobodí od strachu z nedokonalosti. Říci dámě v supermarketu, která má plný košík jídla, nebo jen má rohlíky na dně vozíku plus jogurt. „Koukám, že hlady nebudete.” Dává tahle věta možnost, že se dáma dá do řeči a nebo, jako se mi jednou stalo, že se na mě jedna rozkřikla, co se sakra starám. Okamžitě jsem věděl, že tohle asi nebude ta nejlepší žena pro ten den. Takže jsem se ušklíbl a řekl. „Zdá se, že se asi o vás moc dlouho nikdo nestará.” A odkráčel středem. S úlevou, že tohle naštěstí domu vzít nemusím.
Abych nezapomněl. Mýlil jsem se. Má dcera mi za přání poděkovala. Tedy jsem objevil správné číslo na ICQ. Což je príma. Jen jsem ji dal odkaz na tenhle web s tím, že pokud má zájem vědět co dělám, tak se může podívat. Možná se podívá, možná se nepodívá. Před dvěma lety se odmítla se mnou setkat. Dnes její ochota asi není o nic větší, ale zkusil jsem to. Je dospělá a už je jen na ní zda chce vědět, kdo a jaký je její otec, nebo ne. Udělal jsem, co jsem mohl. Dal jsem si práci, abych ji našel a oslovil, ona si buď dá práci, aby se přiblížila nebo ne. Pokud se nepřiblíží, smířím se s tím. Možná má pocit, že ji nemám co nabídnout. Nebudu ji přesvědčovat, že mám, prostě počkám.