Podařilo se mi včera udělat docela dobrou dohodu.
Podařilo se mi včera udělat docela dobrou dohodu. Martin si vezme na starost knížky, bude je posílat a zároveň jsme se dohodli, že by mohl dělat, co dělala Jana, to znamená organizaci kurzů asertivity, neboli zvládání zátěžových situací. Zaslechl jsem zvěsti z televize, že se o „Vyvolávač emocí” rozhodne koncem července. Pokud kladně, bude co dělat. Už v úterý na asertivitě jsem si uvědomil jednu věc. Někteří lidé skutečně nemají představu o situaci na pracovním trhu dnešní době. Mládenec byl vyhozen ve zkušební době, jeho místo je obsazené a on má pocit, že bych ho měl naučit, jak jeho šéfovi vysvětlit, že on je ten jediný, který mu může zachránit firmu. Vlastně nejzátěžovější situace pro něj bylo pochopit v jaké je situaci, co asi může čekat, a co rozhodně čekat nemůže.
V tomhle vidím největší problém všech těch kursů, které dělají lidé bez psychoterapeutických výcviků. Mnozí skutečně umí techniky, umí dobře a srozumitelně vysvětlit celý proces, umí argumentovat ve prospěch metody, jenže a to je ta pravá potíž, nejsou schopni pomoci unést klientovi skutečnost, která je mnohdy děsivá. Praktikuji způsob, že si zas tak moc v těchto případech neberu servítky, nedávám nějaké falešné naděje, protože jestli něčemu nepomohu, tak tomu, že dám pacientovi nebo klientovi jen z toho důvodu abych o přesvědčil o ”všemocnosti” asertivní techniky, mylnou informaci.
Pacient o kterém mluvím mi v pátek, řekl, že jsem ho strašně srazil na kolena, když jsem ho upozornil, že byl vyhozen a že rozhodně není v pozici člověka, který je extra vítán. Není vítán u své bývalé ženy a není vítaným pracovníkem u svého bývalého zaměstnavatele. Choval se při nácviku jako člověk, který poskytuje šéfovi laskavost, tím, že ho přišel požádat o zaměstnání. Možná byl kdysi pracovníkem, jak často opakoval, který dostával nabídky na práci, ale jestli si ze svého vyprávění neuvědomil skutečnost, že stejně jako ho neshání jeho bývalá žena z jiného důvodu, než že ji dluží výživné, tak ho bude shánět jeho bývalý šéf jen v tom případě, že by byla taková nouze o pracovní síly, že by vzal z nouze téměř kohokoliv.
Začal mi vysvětlovat, že teď když abstinuje, tak musí být každému jasné, že je něco jako klenot. Běžná reakce, kdy se lidé v ústavní léčbě domnívají, že svou léčbou napravili všechny své hříchy a odčinili svoje dlouholeté průsery. Vůbec si neuvědomují, že mnozí jejich blízcí a známí se k nim chovají slušně, nikoliv vstřícně. Vlastně nerozliší ta rozdílná chování.Jak v práci, tak třeba v manželství nebo v nějakém partnerském vztahu.
Lidé se rozejdou a rozejdou se slušně a v klidu.Strana, která iniciuje rozchod má vztahu a dění v něm plné zuby. Je rozhodnuta, že je konec a věří, že koncem si uleví. Těší se, že bude mít klid a jeho život se zlepší. U spoluzávislých tomu tak většinou je. Ale ne vždy z toho zlepšení mají radost. Leč zůstaňme u samotného rozchodu. Iniciátor rozchodu se chová slušně, ale je bláhové se na základě jeho slušnosti domnívat, že je vstřícný k návratu. Lépe řečeno, k obnovení vztahu. Iniciátorům dost často stává, že si uvědomí, že rozchodem ztratili minimálně tolik jako ten co ho opustili, ale jen málokterý je ochoten se vrátit jen k vůli tomu, že tolik tratil. Musí tam být ještě něco navíc.
Mě se moc líbí teorie dr. Klimeše o odpudivých silách, které jsou velmi silné v počátcích, kdy se iniciátor rozhodne skončit. Většinou, to mám mnohokrát osobně vyzkoušeno, není v okamžiku rozhodnutí odvratitelný od svého rozhodnutí. Žádné argumenty nejsou dost silné. Naděje na úlevu je tak velká, že je větší než všechny důvody proč zůstat. Čas ovšem mnohé mění a po nějaké době si iniciátor uvědomuje, nejen ztrátu, ale i cenu toho, co spolu ti dva prožili.Pak zde je druhá část Klimešovy teorie o přitažlivých silách. Přitažlivé síly jsou sice slabší, ale mnohem déle trvající. Iniciátor začíná mnohdy měnit postoj. Až tehdy, jen v tu dobu, je čas na nějakou diskusi o obnovení vztahu, pracovního poměru. Do té chvíle je zbytečné jednoduše o cokoliv žádat. Mám na mysli v rámci obnovení vztahu.
Já jsem to trochu jinak popsal ve strategii mlčení, kde jsem jinými slovy řekl, že právě je nutné dát tomu druhému čas a také mu dát najevo, že trpělivost opouštěného nemusí být nekonečná. Klimeš říká, že v té fázi, kdy se iniciátor začne zabývat pod vlivem přitažlivých sil návratem, se role vymění. Najednou v případě se situací smířeného, ač původně obránce zachování vztahu dostává iniciátor do role toho, který je v podobné situaci jako byl ten, co si svého času přál vztah zachovat. Tolik Klimeš.
Já bych dodal, že v mlčení je právě výhodné sledovat co se skutečně děje. Tedy obránce (označení podle Klimeše) se dostává do pozice, kdy nic nevyžaduje, také nic nemusí plnit, nemá žádné závazky vůči iniciátorovi, což není vůbec zanedbatelný faktor. Vezme na vědomí, že rozhodnutí bylo učiněno někým jiným, tedy ač je smutný, v napětí, zlobí se, přesto, pokud si svou situaci uvědomí, svou skutečnou situaci, má možnost se chovat nezávisle, bez ohledu na všechna přání toho, co se rozhodl vztah zrušit.
Pacient, kterého odmítá bývalý zaměstnavatel si klidně může uvědomit, že od chvíle, kdy byl propuštěn, nemá vůči svému zaměstnavateli žádný závazek, nemá vůči němu nijakou povinnou loajalitu. Nemusí se ohlížet na jeho potřeby. Stejně tak partner, který byl opuštěn. Ten mimo zákonných povinností jako je například stanoven výživné na děti, případně na partnera nic nemusí. Nemusí se ohlížet na to co si myslí a přeje ten druhý. Už mě opustil, nic horšího se nemůže stát. I když jak poznamenala kdysi jedna má známá, „To nejhorší co by se mohlo stát je to, že by se ke mě můj bývalý muž, co ode mě utekl chtěl vrátit.” Samozřejmě říkala to v nadsázce, ale někdy časem opuštěný zjistí, že je lepší, když už je onen odešlý už daleko a pryč.
Nedávno jsme řešili právě situaci, kdy byl pacient propuštěný, dostal výpověď a jeho zaměstnavatel po doručení výpovědi se pokusil organizovat život pacientovi život. Požadoval aby se dostavil, předal nějaké věci, papíry, aby si prostě vzal propustku v léčebně. Pochopitelně dostal onen pacient doporučení aby těch požadavků nedbal. Je propuštěný, výpověď i přesto, že byl v pracovní neschopnosti, přijal, tedy jeho bývalý zaměstnavatel měl smůlu, protože v tu chvíli už neměl možnost jakékoliv sankce.Musel se smířit s tím, že vše, co žádal a potřeboval dostane o několik měsíců později.
Stejně tak to je, když nás někdo opustí. Už nemá žádnou jinou větší sankci po ruce. Do svého odchodu nás držel pod krkem vyhrůžkou, že odejde. Odchodem, svou vyhrůžku splnil a tedy dál už nemá nic. Nemusíme už nic, starat se jak se má, nemusíme se zajímat o to jak žije a co dělá, nezájem je pro mnohé lidi docela slušný trest. Můžeme si organizovat svůj čas podle sebe.A pokud něco nechceme, pak nemusíme nic. Jako v případě, že manželka, která přinesla pacientovi papíry k rozvodu aby je podepsal, odešla z nepořízenou, protože se dozvěděla, že on se rozvádět nechce a jestli ona chce, pak pro to musí něco udělat, aby bylo jasné, že se chce rozvést ona. Pacient se přišel poradit se mnou, já se zeptal jestli se chce rozvádět, on řekl že ne, tak má odpověď zněla. „Když nechcete, tak nemusíte, zákon vám nenařizuje, že musíte souhlasit s rozvodem.
Stejně tak nemusím pomáhat balit věci dámě při odchodu.„Chceš odejít? Pokud ano, pak si sbal sama a zajisti si odvoz také sama. Sice vypadám jako nezdvořák, ale je jasné, že jsem tvůj odchod nechtěl a nic jsem pro to aby si odešla neudělal. Nebudu ti nadávat, nebudu tě držet, ovšem míč už je jen na tvé straně. Pokud ho nekopneš zpátky, poneseš si ho sebou.“