Když jezdím sockou…

Cestovat Metrem a vůbec MHD v Praze má své nezaměnitelné kouzlo. Tedy já zastávám názor, který mi vštěpoval můj otec, že jsou věci, co jsou pro chuť, nikoliv pro nažrání.

Cestovat Metrem a vůbec MHD v Praze má své nezaměnitelné kouzlo. Tedy já zastávám názor, který mi vštěpoval můj otec, že jsou věci, co jsou pro chuť, nikoliv pro nažrání. Měl na mysli mysli chlast a ženský. I když pravda, nijak se tím neřídil, hlavně, co se chlastu týče. Já k tomu ještě přiřazuji cestování MHD. Ženy jsou extra kategorie. A v MHD vidím čas od času krasavice, radost pohledět.

Nemám auto, protože nemám ani řidičský průkaz. Nikdy jsem si jej neopatřil. Vlastně jsem nikdy neměl chuť ho mít. Bydlel jsem na malém městě, kde jsem skoro všude došel pěšky a MHD, v Děčíně sice existuje, co pamatuji, ale moc jsem ji nepoužíval. V Praze, kde jsem od roku 1993 jsem zjistil, že chodit pěšky jde, ale přeci jen. Z Barrandova do Bohnic, zas není až zcela úplně za rohem a chodit ze skupin v noci pěšky, není zrovna nejvýhodnější.

Takže MHD používám. Mnozí tomu říkají: „socka” Asi proto, že mají na mysli ty, co nemají na auto, jsou sociální případy. Já na auto mám, ale nekoupím. Auta mají moji známí a moji klienti, kteří jsou ochotní mě vzít ze skupiny domu, pokud to mají při cestě. Tedy, dost často jezdím tedy tramvají, autobusem a metrem.

Jedu takhle včera z blázince, kterému se správně říká „Psychiatrická nemocnice” usedl jsem na sedačku na lince „C” a mladá dáma, které by se dalo říci, bez nějakého přehánění, pohledná, se podívala na mé bosé nohy a tázala se: „Není vám zima? Zaradoval jsem se, protože to je docela dobrý důvod dělat na mladou a pohlednou dámu „modrý voči” jak říkávala moje teta Božena. „Nedělej na mě ty modrý voči.” Když jsem měl něco na svědomí.

Tedy, dělal jsem voči, ale pak jsem si uvědomil, že jsem ve věku, kdy modrý oči už zas tolik pro mladou pohlednou dámu neznamenají. Nebalila mě. Jen byla zvědavá. Tak jsem se zklidnil a odvětil, že ne. Věřila mi. Jen jsem přesedl, z C na B, na Florenci, kde přisedli ke mě dva. Ona a on. Mladí, zvědaví, položili stejnou otázku. Odpověděl jsem stejně. Mladý muž projevoval nezvyklou náklonnost, až jsem dumal nad tím, zda jsem nějak eroticky vyzývavý. Leč zakrátko jsem zjistil, že nikoliv, ale chce mi předat evangelické poselství za pomoci kontrolní otázky, Zda znám Ježíše a věřím, že ke mne může přijít, když ho pustím do svého srdce?

V takové chvíli volím dvě strategie. Napřed zkoumám zda a nakolik se chci bavit o takových věcech. Jestli ne, jestliže usoudím, že jsem nepodepsal s tím člověkem žádnou smlouvu, že budu odpovídat na jeho otázky, pak se rozhodnu pro tu, která je pro mnoho lidí děsně otravná. Klidně řeknu: „Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlel a pokud mne vyzve abych o tom přemýšlel, odmítnu o tom jakkoliv přemýšlet. Tohle nebyla ta chvíle, byl jsem zvědavý, jestli už mají nějakou novou strategii, zvolil jsem strategii, zájmu. Takže jsem řekl:
„Jo jasně, jsem zbožný katolík.”

Tu odpověď pochopitelně nevzal na vědomí, protože z jeho hlediska katolík přeci do svého srdce Ježíše nemůže vpustit, pokračoval.
„A víte, že vás miluje?”
No bodejť bych nevěděl, ale jen tak, aby řeč nestála, jsem se podivil:
„Vážně.”
A měl jsem ho, kde jsem ho chtěl mít.

Spustil přednášku, docela kultivovanou. Nijak dlouhou, ale říkal jsem si,
„Jo umíš to hezky. Jenže tohle už jsem slyšel tolikrát, už byste se měli lidé naučit používat jinou strategii, než tenhle halas.”
Pak skončil, očekávanou otázkou, zda vím, proč byl ukřižován. Trochu „nejistě“ jsem odvětil:
„Aby nás vykoupil.“
Pochválil mě, že znám správnou odpověď.

Já už se jen stačil zeptat z které že to jsou denominace. Odpověděli „Protestanti.” a oba hodlali u Anděla vystoupit. Podali mi oba ruku. Bylo mi to líto, protože jsem jim chtěl prozradit, že si stejně myslím, že všechny evangelický kacíře by měli upálit. Kdyby jeli o stanici dál, zcela určitě by na to došlo.

Tenhle názor, zcela spolehlivě u všech těch nadšenců, co káží Evangelium a mají „spolehlivý” manuál na život, který šíří bez ohledu na zájem o informace, vždy vyvolá paniku. Ten věčný, zbožný úsměv jim zmizí ze tváře a jsou ztraceni, protože v nich vyvolá agresi. A když se začnou ohrazovat, vysvětlím jim, že jsem jim přeci říkal, že jsem katolík a přesvědčují přesvědčeného. A oni tu víru zcela a vůbec nerespektují.

Osobně si myslím, že Bůh povolává koho chce. Bez zvláštního halasu. Kristus povolal apoštoly, třeba rybáře Petra, tou prostou větou.
„Následuj mě a já z tebe učiním rybáře lidí.”
Petr se přidal, následoval a bylo. Buď uslyšíš volání a následuješ,nebo neslyšíš volání, či nechceš slyšet a jdeš jinam. No, nevadí, třeba jindy. Tahle strategie je strategie šokem. Šokovaní lidé, někdy začnu přemýšlet. Přemýšlet o své víře, svém povolání a své svobodě.

Tím nechci říci, že bychom měli evangelíky upalovat. Nebo, že jsou kacíři. Pouze jen jim rád občas, za pomoci šoku, sdělím, že pokud chtějí šířit Evangelium, pak asi víc naslouchat a méně kázat. A brát vážně sdělení, že někdo víru má, nehledá ji a rozhodně nehledá tu jejich.

Respektuji jejich víru, jako respektuji tu muslimskou, nebo židovskou. Jen nechci vést v MHD nahlas věroučné debaty, které mě zas až tolik neberou. Rád si čtu o Židech a jejich způsobu víry, docela mne zajímají evangelické pohledy na svět, nebo buddhismus, hinduismus, ale nemusím to mít v Metru, nebo v tramvaji. Nojo, když jezdím sockou. Jo jo.