Tak jsem začal sledovat MS ve fotbalu. Zatím, co jsem viděl, mě nadchlo. Spousta gólů, mistři světa dostali pět kusů, což je skutečně unikát. Dnes mám celý den volno.
Tak jsem začal sledovat MS ve fotbalu. Zatím, co jsem viděl, mě nadchlo. Spousta gólů, mistři světa dostali pět kusů, což je skutečně unikát. Dnes mám celý den volno. Nic nemusím, ani nemám zkoušku, ani klienta, prostě nic. Půjdu se projít, vykašlu se na umění. Udělám si palačinky, protože mám mlsací den. Prostě si budu užívat nicnedělání.
Nic nedělat to je občas zcela nutné. Být pořád v zápřahu je jen pro slabší neurotické povahy, které mají pocit viny, když nic nedělají. Znám pár takových, co mají pořád něco dělají, někam spěchají, nic není dost. Zestárli a najednou se dívají za sebou a vidí jen horu práce, která jim zakrývá ten obzor minulosti.
No, já se tímhle strhnout nedám. Už v mládí jsem se naučil písničku: Ručičky nebojte se, vy dělat nebudete. Však vy se práci vyhnout dovedete. Občas si ji zazpívám, když mám pocit, že už je toho docela dost. Tenhle pocit jsem měl právě včera odpoledne, když jsem jel s kolegyní z blázince. Bavili jsme se o tom, co kdo bude dělat o víkendu. Veronika se divila, že jsem si posunul dovolenou o čtrnáct dní jen kvůli šampionátu. Vysvětlil jsem ji, že fotbal a sex se neomrzí. Poznamenala: „Tomu druhému se ani nedivím. Ale fotbal?” Jo, co ženským vykládat o fotbalu. Ztráta času.
Sice jsou takové, co fotbal sledují, dokonce ho i hrají, několikrát jsem sledoval ženský fotbal a tolik zákeřností jsme neviděl ani u mužského okresního přeboru. Nějak nemusím ženy sportovkyně, „řádně svalnaté. Nějak mě nebere ten ženský kulturistický sex-appel, nebo těžkoatletický symbol, diskařek, koulařek a jiných podobných zjevení. Chudinky, berou steroidy, hormony, vitamíny a další svinstva, aby měly výkonnost, pak mají potíže sami se sebou. Celkově se sebou.
Ale abych netepal jen do ženských sportovkyně, oni i ti fotbalisté, jak tak sleduji mimo hřiště nejsou žádná zvláštní světla společnosti. Skončí s fotbalem a dost často končí i s rozumem. Pokud ho někteří kdy měli. Milionáři, tedy někteří, co pak končí v insolvenci. Když to dobře dopadne.
Ti kluci mají dost často smůlu v tom, že jim Pán Bůh nadělil možnost si vydělat dost peněz nohama, ale nedal jim k těm nohám rozum, aby s těmi penězi uměli zacházet. Dost často jsou pyšní a pýcha zaslepuje. Sice jim říkají, že jednoho dne „všechna sláva polní tráva” jenže ono je dost těžké uvěřit i tomu: „že sejde s očí, sejde z mysli.” Viděl jsem za svůj život hodně těch, co byli slavní a denně o nich media referovaly, aby najednou se ztratili a nikdo o nich nic neví.
Maximálně problesknou jen skandály a škodolibé poznámky v diskusích na internetu od těch, co je napřed obdivovali a dnes se jim vysmívají a nebo je rovnou zatracují. Pak je mi líto těch kluků, co je kdysi obdivoval kdekdo, aby je potom kdekdo zatracoval. Pravdou je, že k šetrnosti není potřeba obzvláštního rozumu.
Nesoudím, nadělal jsem se v životě pitomostí víc než dost, peněz jsem také vydělal víc než dost, stejně tolik jich utratil, ale nikdy ne víc, než vydělal. Naštěstí jsem se nikdy neživil nejistým, časově omezeným povoláním jako je vrcholový sport. Tedy zkoušel jsem to, měl jsem štěstí, že jsem skončil dřív, než jsem se stal odkázaným na sportovní povolání a že jsem se uměl přeorientovat v životě na konání věcí, co bylo třeba.
Být jen bývalým slavným sportovcem a žít z bývalé slávy, by mi bylo málo. Pořád jsem měl pocit, že je lepší být prospěšný druhým lidem. Sice jsem na tuhle moudrost nepřišel nějak extra brzo, ale ani extra pozdě. Asi tak akorát. Což osobně považuji za velké štěstí a hodně dobrý dar od Pána Boha, že jsem potkal v životě lidi, ke kterým jsem se mohl přidat, jít s ni kus cesty, pochopit, že mi nikdo neponese můj ruksak, a že je lepší být tím, co dává, než ten co bere.
Jo, pak má člověk kamarády, když umí přiměřeně dávat a přiměřeně přijímat. Protože umět přijmout, není také nic jednoduchého. Přijetím od druhých je pro mnohé lidi velmi těžké, neb mají pocit, že přijetím prokazují svou neschopnost si opatřit vše sám. Bohužel, ne všechno zmůžeme sami. Občas musíme říci těm druhým, že potřebujeme pomoc. Lidé, kteří si umí říct v pravý čas a na pravém místě o pomoc, dojdou daleko. Přeneseně i doslova. Mám tuhle starou pravdu, již jsem skutečně nevymyslel, ověřenou ze svých dlouhých pěších cest.
Tak dopíši blog, palačinky jsem si už udělal, vyrazím na chvíli do knihovny. Je příjemný chládek, dobře se bude cestovat do vsi. Boty pěšácké jsem si dal spravit, v polovině července pomalu vyrazím z Černého Mostu do Čelákovic, tam se dám u Labe doleva a půjdu směrem k Hamburku. Hezky po cyklistické stezce, budu vzpomínat na mládí, cestou si zpívat a občas nadávat na počasí, potíže, protože, tak se to má. Člověk si má mírně stěžovat, mírně se litovat a koukat mazat dál. Ale zase na druhou stranu, ono to pěší cestování má své radosti a kdo si je umí užít, ten se má. A vůbec, jít pěšky, koukat na fotbal a sem tam ženský, není nic ideologického a patří tohle vše k radostem života. Jo jo.