Kdo táhne života těžkou káru, odpřáhnout musí….

Polehával jsem po ránu v posteli, neb je svátek a ve svátek se nedělá.

Polehával jsem po ránu v posteli, neb je svátek a ve svátek se nedělá.
Tohle už věděli naši katoličtí předkové, kteří pilně světili neděli a k tomu
asi padesát dva církevních svátků během roku. O těch svátcích také
nepracovali a drželi se přikázání: Pomni abys světil den sváteční. Já
se toho držím. Sice přišla dnes paní na úklid, zřejmě aby nepřišla o peníze,
ale to už je její věc. Sám za sebe pokud opravdu o svátcích a v neděli
vyloženě nemusím, nepracuji.

Neboť jak mi kdysi vysvětlil jeden kněz, kdo pracuje v neděli a o
svátcích, chudne. Myslím si dodnes, že jsou to moudrá slova. Lidé, kteří
neumí odpočívat se dřív nebo později dostanou do vleku svého přesvědčení, že
jen oni sami jsou tím motorem, který všechno pohání, bez nich že nic nejde,
nikdo nic neudělá pořádně, pokud nebudou bez ustání pracovat, lidé je
odsoudí jako líné, nebo pokud nebudou stále v dokonce se to i terapeuticky
léčí. Ale ona se spíš léčí ta nadměrná úzkost z toho zastavení se.

Takže sice ti lidé mají peníze, tedy většinou, dokonce jsou předmětem
jistého obdivu, ale v konečném důsledku, nemají nic, jen tu úzkost. Peněz si
neužijí, vztahy jim chřadnou, při milování myslí na práci, při práci myslí
na úspěch, úspěch ženou stále před sebou. Pak umřou a nic neužili. Jo smutná
historka. Jak pravil svého času Karel Černý, kormidelník u plavby, alias
„černá huba.” …kdo táhne života těžkou káru, odpřáhnout
musí a spočinouti v báru. Kde ženy jsou krásné a vášnivé až tolik, že
nemusíš ptát se: Kolik? Karel byl chytrý chlap, vtipný chlap, uměl také
užít života. Už jsem ho pět a dvacet let neviděl.

Sice už dávno a dávno nechodím odpřáhnout života těžkou káru do báru. (Ta
čárka je tam záměrně.) Ale odpřahuji jinak, méně draze a méně po ránu
bolestně. Karel míval těžká azurová rána. My lodníci, tedy jeden z nás, jsme
pak museli časně zrána stát u kolečka a točit. (Stát u kolečka a točit,
rozumí se řídit loď kormidlem.) Karel měl azurové ráno a léčil se. Nebylo to
často, ale když už šel, tak to bylo velké. Nejezdil jsem s ním dlouho, ale
pamatuji si jeho historky a říkanky dodnes.

Odpřahuji dlouhým spánkem, pokud to jde, nebo procházkou, četba, muzika,
cvičení. A v posledních dvou letech divadlem. V neděli jsme si tak jen
povídali o šedesátých letech minulého století, trošku se chceme zaměřit na
ten čas, tehdejší muziku, tehdejší vztahy, jestli je rozdíl mezi
seznamováním dnes a tehdy, třeba někde na nějaké tancovačce. Určitě slovo
„tancovačka,” má nějaký americký výraz. Ale nijak po něm zas
extra nepátrám.

Dnes je 17 listopad. Měl bych se asi buď spravedlivě rozčílit, nebo
nadchnout že je svoboda. Já slavím tím, že i si uvědomuji, přes všech, co
bylo blbě těch 26 let, je pořád celkově lépe, než bylo v těch šedesátých,
sedmdesátých, osmdesátých letech. I přes věci, které se v Evropě dějí. Dá se
říci, pořád to máme ještě ve vlastních rukách a pořád ještě můžeme nakopat
do prdele ty, co to chtějí kazit.

V těch časech, co jsem byl mladý, byla chvíli doba, kdy se zdálo, že ten
život vezmeme do vlastních rukou. Nestalo se tak. Jak jsme tehdy zpívali:
Přijeli sovětští vojáci, v očích měli hlad. Všechno nám sežrali, jenom
nám nechali Brežněvův protektorát. Pak za tři a dvacet let sovětští
vojáci odtáhli. Naštěstí bez boje. Dobrovolně.

Jen málokdo, kdo to nezažil, si umí představit jak to bylo tristní se
dívat na ty naduté oficírské bolševické ksichty, co se promenovali po
Děčíně, kde měli také posádku. Na zámku. A co po sobě nechali, když odtáhli.
Zátopek měl prý kdysi říci. „Šest let jsme na ně čekali a sto let na
ně nezapomeneme.” Měl pravdu. Ale jsou pryč, máme dost velkou svobodu
a bude jen na nás, jestli si ji necháme vzít, nebo budeme kňučet. Necháme se
přesvědčit, že se vlastně nedá nic dělat.

Ale zbyla z těch časů, krásná muzika, hezké vzpomínky na tancovačky,
lodě, co pluly po Labi, na plavce, co třeba zpívali ve Sportheimu ve Frose,
nebo jinde. …ten kdo nezná hukot vody lopatama vířený, málo zná, jo
málo zná… To když jsem jezdil na zadokoláku. Neboli: Zadokolesový
motorový remorkér. Zpívali jsme toho víc, občas někdo, jako Jirka Kocián
vzal kytaru, opravdu na ni uměl a zpívalo se.

Některým, zvláště mladým dederonům (občanům DDR) se to nezdálo, protože
děvčata se nám i díky tomu věnovala. Neb jsme byli mladí, měli jsme peníze a
to je jak známo mocné afrodisiakum. K tomu mládí. Takže jsme se čas od času ještě poprali, abychom zachránili čest parníku. Byl to čas mládí, ale dnes je ten
stav světa o něco lepší. I když nejsem mladý.

Nechtěl bych se vrátit do té doby, kdy kdejaký domovní důvěrník měl možnost rozhodnout o mém osudu. A pořád si Rusové a Američani vyhrožovali jadernýma zbraněma. Třeba kubánská, pak berlínská krize. Taky nic moc. Svět je prostě, sem tam, nebezpečné místo k životu.

Takže 17.listopad mám rád jako svátek, vážím si časů, kdy je život sice
těžký, ale pořád hezký, kdy se může kam chce, zatím, ale i to se dá dát
dohromady. Když budeme chtít a když se nedáme zotročit a nachytat na krásné
řeči, těch, co se pořád „chtějí starat” o naše dobro. Jo jo.

Hudsonský šífy