Měl jsem dnes poměrně poklidný den. Jeden individuál a dvě skupiny. Nedělo se nic výjimečného, co by mě vyvedlo z míry.
Měl jsem dnes poměrně poklidný den. Jeden individuál a dvě skupiny. Nedělo se nic výjimečného, co by mě vyvedlo z míry. Hrál jsem si s textovým editorem Emacs, jak už mívám ve zvyku, prostě, když se rozhodnu, že se něco naučím, pak se to naučím. Emacs se mi zdál jako vhodný objekt na dlouhé učení. Abych jen nesurfoval po různých webech a také myslel na svůj mozek. Stárnu, mozek potřebuje trénovat. Pamatuji se na otce jedné své kolegyně z psychoterapeutického výcviku, v dobách, kdy jsem se ještě živil i rukama, jak jsem na její chalupě, kde jsem natíral okna a její otec tam bydlel a každý den se učil dvacet německých slovíček. Divil jsem se tomu tehdy, bylo mi krátce po čtyřicítce a ještě jsem si dost dobře nedokázal představit, že nebudu mít pořád tak fenomenální paměť , jakou jsem měl.
Dobrou paměť mám pořád, ale musím ji trénovat, musím ji vystavovat zátěži přemýšlení. Ono nejde jen něco někdo opsat, ale také pochopit, z jakého důvodu je ono makro takhle. Nebo proč se to chová takhle? Ten starý pán mi řekl: „Mladý muži, paměť potřebuji a jestli o ni přijdu, co se mnou bude potom?” Dnes mu rozumím. On se učil německá slovíčka, protože jako ročník 1911, německy uměl, ale zapomínal. Uměl mluvit německy, četl německy, takže mu němčina byla celkem blízká. Mě je dnes bližší angličtina a počítač. Tam je většina věcí v angličtině. Nakonec, ani si nepočešťuji pracovní prostředí. Ty překlady většinou nejsou moc dobré a navíc většina manuálů pro Linux, BSD nebo Mac OS X, jsou v angličtině.Mám tedy možnost se naučit jak slovíčka, tak ještě porozumět lépe psanému textu. Manuálová angličtina nakonec není složitá, takže většinou nejsem odkázaný jen na české texty.
Tohle mě právě baví na práci na PC, hlavně Linuxu, že si mohu nakonfigurovat operační systém podle svých potřeb, upravit si libovolný editor libovolné grafické prostředí na míru sobě samému. Tohle ve Windows nikdy nejde. Tam se nainstaluje, stáhnou se různé aplikace a vlastně je to pořád jedno prostředí, které když spadne, nejde nic. V Linuxu aspoň zbude příkazový řádek, kde si mohu pustit konsolové nástroje, které dokáží v mnohém nahradit klikací aplikace. Ne ve všem, ale v mnohém.
Emacs je takový prastarý ještěr, mezi textovými editory. Tedy je systematicky vyvíjený, vylepšovaný víc jak třicet let. Dost dlouho trvá, než se jeden prokouše k tomu aby se s ním naučil dělat. Stejně jako u druhého ještě staršího editoru VI potažmo jeho klonu VIM. Ale když se člověk naučí, pak je práce s oběma skvost. Bez uvozovek. Bezvadně se při konfiguraci a čtení manuálů relaxuje od práce. ledabyle se odpoutám od všech maminek, které si stěžují a většinou zůstanou u stížností, jinak neudělají nic. Stejně jako se přeladím od všech těch strachů začátečníků, kteří uvěřili, že abstinence je sen v růžovém oparu, jak jim slibují někteří kolegové, aby se přesvědčili, že abstinence je vždy výhodná, ale ne vždy příjemná a lehká, jenže nakonec jim je ta námaha ku prospěchu.
Líbila se mi poznámka jednoho člena večerní skupiny, když vyprávěl, jak mu jedna kolegyně při individuálním pohovoru kladla na srdce, aby si našel méně zátěžovou práci, která ho nebude tolik psychicky vyčerpávat. A dnes říkal. „ Myslela to se mnou paní doktorka dobře, jenže já bych docela dnes vzal jakoukoliv práci. Bohužel, žádná v oboru není. Budu muset jít zřejmě dělat na čas cokoliv.” Při tom jsem si vzpomněl na jednu paní, co přišla kdysi na skupinu rodinných příslušníků, která před lety odjela do Ameriky, opustila poměrně zajímavé místo ve státní správě aby v Americe dělala podřadné práce.
Doma nechala synáčka, už sice přes dvacet a nenapadlo ji nic lepšího, než mu nechat kreditní kartu. On spadl do drog, jak už to někdy bývá a samozřejmě kartu použil a těch jeden a půl milionu utratil za drogy a jiné požitky. Takže se po letech vrátila, byla bez jeden a půl milionu, bez zaměstnání a už téměř bez šancí sehnat podobně lukrativní místo. Stěžovala si mi asi hodinu na život, na sociální politiku, ale vůbec si nebyla a zatím není ochotná připustit, že skutečně žádná vláda, žádná společnost na světě, nemá povinnost se postarat o člověka, který se nestará o svoje peníze, o svou práci a o svou budoucnost.
Opustit kvalifikované místo a jít dělat uklizečku do Ameriky, to se mi nezdá jako nejchytřejší nápad. Zrovna tak, se mi nezdá jako nejchytřejší nápad dát třeba i vlastním dětem možnost, bez jakékoliv kontroly, dát do rukou takovou částku peněz. Takže sice mi ji bylo líto, synáček prý abstinuje, jenže ona je v depresích z toho jaká ji čeká budoucnost. Peníze z Ameriky docházejí, co vydělá jako pojišťovák nestačí a jít do supermarketu doma ke kase ji není dost nóbl. Prý by se styděla před známými. V Americe ji tahle práce nesmrděla, ale teď ze samé pýchy snad bude hlady. Jak už to bývá, ani s e pořádně anglicky nenaučila, protože byla mezi Čechy a Poláky. Samozřejmě ji ani nenapadlo, že by ji synáček měl něco vrátit. Dělala si starosti, že práci, kterou dělá neodpovídá jeho talentu a schopnostem. On je, ale zřejmě docela spokojený. Jsem ji upozornil, že je i dospělý. Tomu se náramně divila. Uvěřit tomu nemohla.
Jo jo, někdy jako lidé dokážeme vyprodukovat moudra. Naštěstí pro sebe, jsem od mládí pracoval mezi lidmi v montérkách, nestyděl jsme se za žádnou práci, takže bych asi na místě té dámy spokojeně seděl u kasy, bral místo pěti a půl tisíce za pojišťování, protože to ji evidentně moc nejde, třeba dvanáct, nebo čtrnáct tisíc a nelámal bych si hlavu tím, kde vezmu na nájem. Nota bene, když bych s těmi vydělanými peněz v Americe a co vydělám tady spokojeně patnáct let nebyl hlady a měl kde bydlet. Jenže pýcha takovým lidem nedovolí aby se podívali na realitu svého života.
Ale, nakonec tak nesměle připustila, že by se snad po takové práci mohla na nějaký čas poohlédnout, synáčkovi vysvětlit, že má dluhy a že je sice hezké, že abstinuje, ale samotná abstinence ho nezbavuje povinnosti dluhy platit. Mnozí rodiče ve snaze nepoškodit dítě v jeho rozvoji , ani si netroufnou říci, a je to náramná chyba: „ Milý hochu, milá dcero jsi dospělý/á a život není peříčko ani pro nás a nejsem bezedný peněžní ústav, takže by bylo záhodno se začít starat o svou budoucnost i přítomnost. Hlavně o tu přítomnost. Budoucnost dorazí sama.”
Já naštěstí takové zábrany nemám, vím, že přiměřená práce a přiměřená zátěž je pro abstinující všech druhů závislosti vysoce léčivá, za tím si stojím a kdo své dítě, manžela, manželku, rodiče šanuje, do recidivy ho připravuje. Napřed režim, práce, až tohle zvládne, začneme se bavit o zájmových aktivitách. Tedy já se domnívám, že to je správná cesta. Moje životní i terapeutická zkušenost mi mou doměnku potvrzuje. Sakra a to sem chtěl psát o tom miloučkém editoru Emacs. Jo jo.