Tak se snad vše zklidnilo od pátku a začínám se opět zajímat i jiné události. Začal jsem sledovat víc dění kolem sebe.
Tak se snad vše zklidnilo od pátku a začínám se opět zajímat i jiné události. Začal jsem sledovat víc dění kolem sebe. Včera jsem si našel na internetu „Hovory na pravici„ kde jsem sledoval různá vystoupení lidí, které většinou dnešním tiskem nebývají chváleni a obdivováni. Spíše naopak. Ale ono stojí za to si autenticky poslechnout právě ty ostrakizované, kteří jsou vzdělaní, nejsou intelektuálové v tom smyslu levicovém, ale právě v tom smyslu, že nechtějí ani tak svět napravovat, pouze vykládat a jinak nechat každého svobodně hledat svou cestu ke štěstí.
Dnešní vykladači „pravdy” chtějí svět změnit. Nechtějí změnit sebe, ale ten svět kolem sebe, tak aby mohli v něm pohodlně žít a určovat jeho chod a chod života lidí kolem sebe. Jsou v tom podobni závislým. Ti se také pokoušeji přizpůsobit poměry svým požadavkům na klidný život se svojí drogou, vyžadují aby jim ti ostatní přispívali na jejich chlast, nebo drogy a neotravovali je svými požadavky na klid.
Povídal jsem si včera s krásnou paní na Facebooku. Říkala mi, že mě zná z vyprávění svých kamarádek z Bohnic a z vystoupení z televize, plus z četby mých blogů. A nabyla dojmu, že jsem proti ženám. Chápu mladé dámy podobného zaměření jako jsou ti „vševědoucí” levicoví intelektuálové, že pokud nepadám do mdlob nadšením z každého jejich nápadu, týkající se terapie závislosti, nebo pohledu na svět z hlediska feministické ideologie, nebo nejsem zastáncem antisexistického pohledu na vztah muže se ženou, že mě mohou vnímat proti ženám.
Je faktem, že se nerozplývám nadšením nad tím, že pokračuje velkovýroba svobodných matek, které se nechávají podporovat daňovými poplatníky, místo toho aby chtěly odpovědnost od otců svých dětí. Ono je vůbec jednodušší si nechat posílat sociální dávky na účet, než chtít hledat muže, který je odpovědný. Rozčiluje mě, když zjišťuji, že z mých příjmů mi stát na tohle bere polovinu a ještě má pocit, že mi bere málo, protože mu ty příjmy nestačí. Mnoho lidí jednoduše žije nad poměry.
Žít nad poměry není ani tak, že máme luxus, ale to, že chceme utrácet víc, než na co skutečně máme a místo podpory těch, co do kasy přispívají, podporujeme ty, co mají jen nataženou ruku. Takže chudnou všichni. I ti co by nemuseli. Jako společnost žijeme nad poměry. Jsme bohatí jak nikdy a přitom jsou mnozí, co mají pocit, že jsou chudí.
Vždy v jakýchkoliv dobách bylo manželství považováno za sociální instituci, která měla za cíl vychovat, tím pádem uživit děti. Rodiče a nikdo jiný neměl odpovědnost za výchovu svých dětí. Žádná škola, jen a jen rodiče. Škola má vzdělávat, nikoliv vychovávat. Do školy by měly děti přijít vychované z domova. Ve škole se člověk naučí hájit své zájmy, třeba tím, že spolupráci s druhými považuje za svou prioritu. Přesvědčí se že se spolupráce jemu osobně vyplácí. Pokud se o tom nepřesvědčí, pak zcela zákonitě od spolupráce upustí. Tyhle samozřejmé pravdy, platící po tisíciletí se pokoušejí najednou někteří napravovači a opraváři poměrů změnit.
Není totiž nic snadnějšího, než za pomoci, těch „správných pravd,” ovládat lidi, kteří jsou na státu nějak závislí. Lidé bez nápadů, iniciativy, vlastního rozumu se snadno ovládají. Napřed vzít, samostatné myšlení, potom prostředky lidem a pak jim s velkorysostí granda je jako dar dát a tím v nich vytvořit povědomí o tom, že je zde něco jako jistota, která nikdy nezklame. Jako prostředek vládnutí a manipulace to funguje, jako prostředek k prosperitě jednotlivce nikoliv. Ani prosperitě rodiny, společnosti. Jakmile jsme závislí, nejsme svobodní.
Tohle je třeba právě ten problém, když nechci přijmout pohledy některých lidí na práva žen, cikánů, homosexuálů. Že mají nějaká jiná práva, nějaká větší, jen proto, že jsou ženy, cikáni, nebo homosexuálové. Nechci přijmout a pak jsem považován za arogantního nepřítele, místo toho abych byl jen považován za člověka s jiným názorem. Tohle se děje právě v dnešní společnosti. Ti, co hájí tradice, víru, jsou vykreslováni, jako fašizoidní jedinci, co nerozumí dnešnímu světu. Vlastně chtít osvědčené věci, znamená být zpátečníkem. Ale tenhle pohled nemusím přijmout.
Všímám si, že čím více jsem nezávislý na státu, nezávislý na instituci, kde pracuji, protože plat za práci, tam vykonávanou by mě neuživil, tím více vadím mnohým lidem, kteří jsou nějakým způsobem odkázáni právě na ty instituce. Ti se mi snaží vysvětlit, že přeci nejde, aby si každý myslel, co chce a dělal, co chce, pořád straší pádem takové svobodné společnosti do anarchismu a fašismu. Tohle je totiž mantra všech levicových intelektuálů, kteří jinak skromně zapomenou říci, že jejich cílem je vládnout nikoliv za pomoci demokracie, ale za pomoci přesvědčení o své výlučnosti díky svým myšlenkovým pochodům a konstruktům. Snaží se aby lidé mysleli jejich způsobem a pokud myslí jiným, je nepřítelem lidstva, kultury a pokroku.Tedy jejich nepřítelem.
Chci mít možnost svobodně se postarat o své štěstí a nepotřebuji k tomu pány typu Pehe, Bursík, Barrosso a další podobný „výkvět” české a evropské levicové „intelektuální elity.” Dost dobře obejdu bez takových mudrců, vím, co potřebuji, co mám dělat.
Jenže tohle se jim nehodí do krámu. Protože pokud mám svoje peníze a svůj rozum, pak je nepotřebuji a oni ztratí svou trafiku, placenou ze státních peněz, tedy i z peněz mých. A museli by opravdu ukázat, co svedou a dovedou, sami za sebe. Jenže to už je podstatně těžší, jestliže je člověk, podobně jako já odkázaný na to, zda dokáže nabídnout, a co je mnohem těžší, prodat službu, kterou si ti druzí svobodně koupí. Nebo nekoupí.
Tihle „intelektuálové” nemilují konkurenci myslících lidí, protože ti myslící lidé jejich paskvily snadno a rychle prohlédnou. A je jim jasné, že pokud se je nepokusí umlčet a zastrašit, jak se už děje v oblasti klimatologie, a třeba sociálního státu, pak se ukáže holá, bezútěšná skutečnost jejich teorie o šťastném a bezstarostném životě, kterou je lidem schopný zajistit nějaký stát.