Měl bych jít nakoupit ty řízky, když odpoledne přijde návštěva. Dcery a Vojta dorazí. Abych je včas usmažil a připravil se. Přály si děvčata řízky, budou řízky.
Měl bych jít nakoupit ty řízky, když odpoledne přijde návštěva. Dcery a Vojta dorazí. Abych je včas usmažil a připravil se. Přály si děvčata řízky, budou řízky. Nakonec, i já řízky v jistém množství smím. Skoro v jakémkoliv množství. Od dětství pro mne znamenají svátky, něco slavnostního. Takže, když holky si přály řízky, znamená to, že budou Vánoce. Z toho důvodu jsem si koupil včera antalogii nejlepších sci-fi a fantasy za rok 2010. Dobře se čte. To je jenidná beletrie, kterou čtu. Taky si můžu udělat Vánoce pro sebe.
Byla včera trochu dramatická skupina v blázinci. Pláč a smutek. Dva feťáci trochu povídali o tom, jak je shodně mámy vykoply za fetování z domova na ulici. Chytrý mámy. Vědí, že klukům stejně fetovat nezabrání a nechtěly se dívat jak se ničí před očima. Není nikde napsané, že ti kluci budou abstinovat, ale mají šanci. Přeci jen, kdo projde terapii, vždy tomu něco v hlavě uvízne. I když zase na druhou stranu, není nic „lepšího,” než pacient poučený několika terapiemi.
Jeden takový včera, když mu dorazili peníze na účet byl okamžitě vyléčený a uzdravený. Dal revers a šel. Nijak nedával najevo smutek. Inu, má peníze na měsíc, tedy když je neproleje do týdne. Což je velmi pravděpodobné. Pak zřejmě se bude ucházet o přijetí někde jinde. Žít na úkor druhých svedou tihle hoši a dívky náramně. Pak mají ještě o sobě takovou představu, že vším převyšují své okolí. Jo a k tomu ještě nacházejí podporu různých humanistických naivů, kteří melou do nekonečna něco o lidské důstojnosti a právech. Teorie jim jdou.Ale jen ty teorie. Humanistům i poučeným klientům.
Pokud se setkají tito nadšenci a humanisté s takovými lidmi v praxi, a jsou-li to mladé ženy, poměrně rychle přijdou pro jistotu do jiného stavu a pokud mladí muži, tak ti po čase přijdou na tu skutečnost, že přeci jen práce s takovými lidmi nenaplňuje jejich představu o profesní kariéře. Těch co zůstanou u závislých není moc. Je pravdou, že je únavné a mnohdy pro ty děvčata, co přijdou s ideály, naslouchají těm uvědomělým, „odhodlaným,” řečem, plných plánů, obtížné unést tu skutečnost, že jen velmi málo je těch, u kterých se podaří změnit ten směr myšlení, přesvědčit je, že napřed pravidla a potom teprve šťastný život.
Ve společnosti, která není příliš nakloněna pravidlům, jsou mnohdy tito lidé jako bílé vrány. Nelžou, tedy ne víc než je nutné. Nepodvádějí a hledí si svého. Mám rád lidi, kteří si hledí svého. Nikdo se o ně nemusí starat. Oni totiž jsou těmi, co platí a nic nevybírají. Prostě hledí si svého života, starají se aby se o ně nikdo nemusel starat, nakonec k tomu byli roky vedeni v terapii.
Pokud to je terapie a nikoliv jen kurs uvědomělých keců.i Je-li to terapie, pak sami přicházejí na skutečnost, že funkční partnerský vztah poskytuje jistotu a oporu, že funkční partnerský vztah nastává tehdy, když oni sami tu oporu a jistotu poskytují. Pochopitelně občas člověk narazí na někoho, kdo má plná ústa podpory a jistoty, ale ten má na mysli své dobro, nikoliv dobro obou. Když si tak čtu ty komentáře tohoto typu:
„Vazne nechapu cim nebo jak ho tresta. Kdyz manzelsky vztah za nic nestoji, zamilovat se do jine/jineho je snadne. Pokud manzel o jeji nevere nevi, zrejme jeho zena druhy vztah taji. Proc se nesebere, neodejde, rozmysli se? Protoze ji na nem zalezi, existuje tam nejake pouto
Tak si jen říkám, skutečně po sobě nečte a nikdo té dámě neřekl, že partnerský vztah je takový, jací jsou v něm lidé. Zralí nebo nezralí.
Jestliže jsou zralí, hledají cestu jak vztah udržet. Udržet se dá tím, že hledám cestu a kompromis. Nikoliv chyby druhého. Jsou li nezralí, pak hledají ty chyby a hledají důvody, proč s někým nebýt. Opakovaně. Netrestat se nevěrou a omlouvat si své selhání chybami druhých. Pokud bych si měl své chyby omlouvat selháním svých klientů, to by byl masakr. Nedělal bych nic jiného, než se dostával do průserů a z průserů. Do průseru to jde mnohem lépe než z něj. Výhodnější chování bývá mu předejít. Třeba tím, že si uvědomím, že klienti nejsou odpovědni za mé chyby svým selháním. Jsem cvičený jejich chyby unášet.
Omlouvají si své nevěry, recidivy, nevěrou, neschopností toho druhého je pochopit. Znám pár žen, kde mohu říci, že jsem je chápal, ale právě proto, že jsem je chápal, odmítal jsem je podporovat v jejich chování, kdy mě činily odpovědným za svoje štěstí. S klidem mohu říci, že za posledních dvacet sedm let jsem nikoho odpovědným za své štěstí nečinil. Protože, mé štěstí je jen moje starost, nikoliv toho druhého. Já se mohu chovat tak, aby se vedle mne nebál, ale nejsem odpovědný za jeho pocity.
Ano, bývám smutný, pokud mě opustí žena, kterou jsem měl rád, zlobím se, když mi sděluje, že kdybych byl lepší, ona by byla šťastná, protože chce abych nesl odpovědnost za její štěstí. No a nakonec zjistím, že pokud mě taková žena opustí, pak mi jen prospěla. Minimálně tím, že se nedostávám do zbytečného napětí, co jsem zase udělal špatně a čím jsem „princezně” nevyhověl. Jak kdysi říkala „Hraběnka” Pejreková. „Žena je bud princeznou nebo královnou. Královna nese za sebe odpovědnost, princezna činí odpovědnými za sebe ty kolem sebe.” Sestra Pejreková mi občas chybí. Právě těmi hláškami. Na jejím příkladu jsem si uvědomoval, že jsou i mnohé myslící, odpovědné ženy, co kupodivu nejsou feministky. Pochopitelně, je jich víc a já se možná dostávám více do kontaktu s těmi, co rozumné moc nejsou.
Ti dva mládenci, co jsem o nich mluvil výše, se rozplakali na svým životem. Což nutně vůbec nemusí být špatně a nejednalo se o zbytečnou sebelítost. Ono, když se klient ve skupině opravdu podívá na svůj dosavadní život, tak to k pláči bývá. Většinou je ten pláč očistného charakteru. Jsem dalek vyvozovat z toho nějaký super optimistický závěr, ale nadějné tohle bývá. Většina lidí v terapii, když se podívá na sebe očima druhých, se rozpláče. Buď přímo ve skupině, nebo po skupině.
Rozpláčí se protože pochopili, že zneužívali ty druhé ke svým cílům. A rozpláčí se, protože najednou pochopí, že přes veškerou vší podporu, budou muset udělat dospělá rozhodnutí, která navíc, aby byly dospělá, musí ještě zrealizovat. Pokud tak učiní, jsou dospělí a svět je jako dospělé bude dřív nebo později vidět.
Neučiní-li tak, svět je bude vidět jako mluvky, kteří jen hledají štěstí, ta kde není a hledají ho na tom místě, protože je to pohodlné místo, kde neničí tě jehličí a kam vítr nefičí, jak kdysi zpívali pánové Matuška a Štědrý ve slavné písni šedesátých let. „Mám malý stan.”
A jdu na ty řízky, tedy až ukončím konzultaci, co mám od jedenácti. Aby mě mé dcery nepovažovaly za mluvku, co je pozve na návštěvu, slíbí jim řízky a kde nic, tu nic.