Kanada

Rozhodnutí

Rozhodnutí
Dnes jsem se definitivně rozhodl, že do Kanady pojedu. Na měsíc. Prostě si tuhle zem nedám ujít. Už jsem začal zařizovat letenku. Takže Milado, začátkem července mě čekej ve Vancouveru. Půjdu z Vancouveru přes hory do vnitrozemí a uvidím kam dojdu. Udělám si výlet po Jižní Kanadě. Stačí když ujdu svých obvyklých tisíc kilometrů a co uvidím, uvidím. Nemusím vidět všechno. Konečně proto tam nepojedu. Pojedu abych viděl jak lidé v Kanadě žijí. Sice už to nebude ta pravá Britská Kanada, ale něco z ní určitě ještě zbylo. Konečě jižní Kanada je osídlená a tak něco málo osídlení sem tam někde bude. Vyprávěl mi právě jeden člověk co tam byl také dost dlouho, že jít směrem na sever, šel bych pořád lesem. Les je v Kanadě podobný lesu na Šumavě.

Snad až přejdu hory přejdu do obydlených míst. Na sever se nevydám. Na letadlo mít nebudu a výzbroj a výstroj taky ne.

Kam na dovolenou už mám rozhodnuto a teď jen připravit vozík, stan, boty mám rozšlápnuté. Uvažuji, že koupím nový spacák. přeci jen ten co jsem koupil před sedmnácti lety v Hamburku už dosluhuje a není nejlehčí. Koupím nějaký super lehký a ještě super lehčí stan. Budou velké vzdálenosti a budu muset mít jídla víc než normálně. Potáhnu to za sebou. Jedíně, že by Milada sehnala toho poníka jak jsme se domlouvali. Ale s tím moc nepočítám. hezky se zapřáhnu sám a mazaně odtahám také sám. Už se těším, jak se protáhnu Skalistými horami.

Přemýšlím kolikáté to už budou velehory. První byly Alpy. Byl jsem udivený, když jsem přišel do Rakouska a dva dny šel krásným údolím mezi horami. Říkal jsem si kde jsou ty hory co mě čekají. Vypadala ta cesta, že tím údolím projdu až do Itálie. Omyl. V jednom městečku jsem narazil na starší manželé, když jsem je žádal o povolení přespat na hřišti. Pozvali mě k sobě dostal jsem večeři a radu abych obešel Innsbruck a šel kolem. Dal jsem na ně. A najednou ty hory byly přímo v cestě.

Panečku to byla cesta. Do výšky asi 2500 metrů. Musel jsem se vyškrábat po strání asi o třista metrů výš, protože silnice vedla tunelem a do něho jsem nesměl. Pak jsem šel nad tou třistametrovou propastí po stezce co byla asi metr široká. Ještě že netrpím závratěmi a netočí se mi hlava. Prošel jsem kolem přehradního jezera co bylo výš než Sněžka a ještě jsem nebyl nahoře. Vrchol byl o 800 výš. V horské chatě jsem si koupil pohled, poslal holkám do Jindřichova Hradce. Sešel dolu a byl jsem v Itálii. Načerno vlastně. Žádná hraniční kontrola tam nebyla. No nesháněl jsem ji.

Další velehory byly Dolomity. V jedné cestě jsme měl napoprvé hned dvoje za sebou. Tam jsem také vylezl do výše víc než dva tisíce metrů, stále po silnici. Třetí velehory byly o dva roky později. Pyreneje. Pak samé kopečky do výše dvou tisíc metrů ve Španělsku a nebo v Řecku. Až o jedenáct let později Andy v Chile. Tam mám zatím výškový rekord. Přes čtyři tisíce metrů. Ovšem všechny ty výstupy jsem udělal po silnicích. Nejsem horolezec a nebaví mě se vyškrábat na kopec, udělat „ááááááách to jsem ale pašák” a zase slézat dolů. Kdepak, já hezky pohodlně, po silnici, pomaloučku vycupitat, žádný kalup nikam. Občas kafe uvařit, i něco dobrého sníst.

Cestování pěšky má tu výhodu, že si chodec nemusí dělat starosti s dietou a kaloriemi. Při čtyřiceti kilometrech denně a může být i méně, kalorii není nikdy dost. Nota bene, když se nese ruksak a nebo jej vláčí za sebou na kolečkách. Do kopce, funím stejně. Zvolna jít a pokoukat co se děje kolem. Žádný zbytečný dobrodružství po skalách a věčném ledu a sněhu. Ono stačí šlapat do kopce po okreskách jako v Pyrenejích nebo Andách a je to dobrodružný až až. A k vidění je všeho i tak mraky.

Takže se těším jak se proderu dalšími velehorami, nějakým slušným průsmykem, a cestou bude aspoň motorest nebo farma. Bude to zajímavé. Můj kamarád Václav mi jednou říkal, že Kanada je na něj moc velká. Asi má pravdu, ale žádná dálka na Zemi není taková aby se nedala ujít. Což je zkušenost. Nakonec v Rusku lidé putovali také rok dva než někam došli. A také došli. Jo jo, letenka, stan spacák, pořídit slušné vybavení. Už abych začal.

Musím zavolat Tomášovi, aby vozík dal do richtiku. Udělal mu nový výplet. Ale zase v Kanadě by mohly být dobré silnice. Ještě musím produmat jestli si na měsíc nemám pořídit satelitní telefon, pokud vůbec jde si jej zapůjčit. To měl Libor v tomhle docela dobrý nápad. Ona ta Kanada je asi fakt veliká a prázdná země. Skoro deset milionu kilometrů čtverečních a 33 milionu obyvatel. Asi přelidněná nebude. Tak si tak s Miladou posíláme vzkazy a informace o poníkovi a začínám si uvědomovat, že to,co jsem kdysi při četbě Pána prstenů si představoval, tak se stává skutečnosti. Inu pokud si někdo představuje skutečnost, stane se z představy skutečnost. Úplně cítím toho poníka. Budu muset oprášit znalosti z ošetřování zvířat a pořídit si nějakou literaturu jak se na cestách o poníka co nejlíp starat. Taky hřeblo a kartáč, ale to všechno asi až v Kanadě. Jak jsem brouzdal po netu, dokonce jsem našel nabídku na prodej. Osm tisíc za něj chtěli. Jenže Kanada je kapku z ruky abych tam poníka dopravil, takže starost o sehnání jsem nechal na Miladě. Chudák Milada. Já budu mít zážitky a ona starosti. A to se známe pouze z netu a přes skype.

Lidi jsou někdy skutečně zvláštní. Pro člověka, kterého nikdy neviděli jsou ochotni udělat něco, co kdyby měli udělat pro sebe, tak tolik námahy nevyvinou. I když se s Miladou setkáme, tak nakonec je hodně pravděpodobné, že až se vrátím z Kanady, už se těžko ještě někdy v životě potkáme. Protože už jsem o tom psal a přemýšlel nedávno. Zřejmě asi zjistím, že cestování s poníkem má mimo samozřejmých nevýhod i spoustu výhod. Nic na mém hřbetě, všechno na koňském. Což pro staršího pána putujícího pěšky neskutečná výhoda.

A nejspíš se mi asi podaří i sehnat peníze na půlroční cestu ze severu Evropy na jih. Nebo si vydělám a investuji vydělané peníze do tohodle obskurního podniku, který mi přinese jen dřinu a nářek cestou, koho že to napadlo a kdo si to odnese až se vrátím domů. Jako jsem kdysi psal Markétě z cesty na Gibraltar. Až se vrátím, vyšetřím kdo měl tenhle blbej nápad. Samozřejmě, že viníka okamžitě odhalím a později skromně mlčím. Justýna kdysi říkala, že mám kliku, že vždy narazím na ochotnou ženu, která se ráda postará o mé bláznivé nápady. Nevím jestli je to štěstí, ale statisticky je to pravda.

Dana, Markéta, Justýna a teď Milada, byly a jsou dámy, které vždy udělaly vše pro to abych buď obešel Čechy a Moravu, nebo šel na Gibraltar, (Markéta dokonce se mnou šla asi týden). Justýna přes svůj hluboký nesouhlas mi opatřila letenku jak na Nový Zéland, tak do Chile. Tedy, sehnala je, já je jen zaplatil. A Milada sehnala poníka, a dělá starosti jestli bude mi dost dobrý, že mě bud odveze s poníkem do Rocky Mountains někam na Sune Shine a odtamtud, že bych mašíroval já a koník do Vancouveru a nebo jestli se vydám na ostrov Vancouver, která je o velikosti polovice Čech a až ho obejdu, tak kam se milostpánovi bude chtít dál . Já prostě žasnu nad tím, čeho jsou některé ženy schopny. Čeho jsou schopny ve zlém jsem už popsal mnohokrát, ale v dobrém zatím nic moc. Jsem považovám za nepřítele žen, což je samozřejmě blbost. Jen mám smůlu, že se mnohem častěji setkávám s těmi méně vstřícnými a ochotnými vůči mužům, než opačně.

Zjišťuji, že ženy pokud si vezmou do hlavy, že nějaký muž bude úspěšný, tak úspěšný bude a také většinou je. Zrovna tak, jako když si vezmou do hlavy, že když muž bude nešťastný a neúspěšný plus impotentní,(jak říkával kdysi i Honza Lutera, ženská která se rozhodne, že chlap bude impotent, tak v její přítomnosti ten chlap impotent bude. Stejně tak z něj jiná udělá nadsamce.) tak onoho chlapa prostě žádný neštěstí nemine. Jo ženský. Ještě že je máme. Nemít je, musely bychom si je vyřezat z pařezu. Byla by na světě nuda. Takže poník by byl, ještě opatřit nákladní sedlo a nebo chomout, kartáč, hřeblo, sekerku a vědro na vodu pro „mazlíka”. Uvidíme co to bude za tvrdohlavýho parchanta. Shetlandští poníci prý vynikají tvrdohlavostí. Jo uvidíme, jestli tvrdohlavost odolá vytrvalosti. Většinou neodolá, ale co kdyby? Všechny výše uvedené předměty koupím v Kanadě a rozhodně je nepotáhnu přes oceán do Evropy. Děti co je vlastně pro ně poník, určen až dokončíme cestu, ty předměty využijí.

Byl to vůbec týden, finiš kolem knížky a když už si myslím že mám od knížky klid, přijde Jana s požadavkem ještě na malý textík, prý to stačí do poledne. Třeba mě něco napadne. V minulých dnech jsme měl docela dost nápadů, dnes mám vyschlo. Nic mě nenapadá, třeba až se vyspím. Neumím tvořit moc na objednávku. Markéta je ještě nemocná, takže budu o víkendu sám. No ono mi neuškodí pár hodin samoty. Byl to skutečně na mě týden plný setkání a to ani tak ne terapeutických, ale jinak pracovních. Teď už fakt dlouho se o žádnou knížku nebudu pokoušet. V příštích dnech uveřejním pokračování sladkého románu, jménem „….a řekla jen” na netu. Asi ho nikdy nevydám knižně. Literatura milostných romancí je plně po knihkupectvích obsazena a tak na netu se to ztratí. Ale bavil jsem se skvěle u toho, když jsem psal jak Jindřich a Hana cestovali po Řecku a pak byla svatba.

Svatba bude. To má každá správná milostná romance a pokud mě paměť neklame i westerny, kterým se říkalo Rodokapsy, také tak končily. Prý šťastný konec neboli happy end. Nejsem si jistý, že svatba je vždy šťastný konec, tolik důvěřivý už nejsem. Ale v románu je možná každá blbost. Tak nebudu kazit žánr, nebojte se milé romantické čtenářky dopadne to podle pravidel. Akorát budu mít problém vybrat šaty pro nevěstu. Snad to trefím? Konečně pro několik mých favoritek jsme také trefil vybrat šaty, že s nimi byly spokojeny. Konečně to tvrdila i kdysi Justýna v dopise, který mi nikdy neposlala, ale jež jsem našel na málem ztracené flešce, na kterou jsem kdysi uložil její data z počítače, jež jsem přeinstalovával a potom zapomněl z flešky smazat a založil ji tak dobře, že jsem ji našel po dvou letech.

Dopis jsem si přečetl. Usmíval jsem se mu. Poslal jsem ho Justýně. Prý ji taky pobavil. No nakonec svatba nebyla, a je to tedy také dobrý konec. Je vidět, že dobré konce mohou být různé. A fotografie, protože Justýna tvrdila, že je má jsem smazal. Nenechal jsem si nic z toho. Je to lepší z mnoha důvodů. Nakonec byla vdaná a není nutné aby se někdo náhodou dostal do PC, nebo flešky a dělal dusno. Nenechávám si moc památek na vdané milenky. Tedy nenechávám si žádné, které by mohly být nějak spojovány s nimi. Takhle riskuje mnohý jedinec ať muž nebo žena, ale z toho nic dobrého nekouká.

Daleko důležitější v tuhle chvíli ovšem je, že mi psala Milada, skoro jistě slíbila poníka a udělala mi návrh, který se mi líbí. Odveze mě do Calgary a já půjdu z Calgary do Vancouveru. Po silnici přes hory. A doly. A lesy. Jako kdysi chodívali přes Evropu vandrovníci a zpívali. Hory, doly černý les, neviděl jsem svou panenku ještě dnes. Kdo jí viděl povězte, mé srdéčko zarmoucené potěšte. Zpívali a šlapali pěšky přes ty obrovské lesy, které se táhly do osmnáctého století přes celou Evropu. Vlci, medvědi, lapkové. Šibenice na skoro na každém rozcestí. Idylická doba.

Odlet

Hrál Yesterday. Hrát Yesterday jsem v životě slyšel mnoho lidí. Na kytary, jako bigbeat případně i orchestrálku. Nejvíckrát samozřejmě Beatles. Sir Paul tenhle song zpívá skvěle a když slyším jej zpívat, neopomenu si zazpívat s ním Yesterday, all my troubles seemed so far away. Now it looks as though they’re here to stay Oh, I believe in yesterday…

Jenže tady to hrál ten člověk na fagot a na mé přání před mým nástupem na dovolenou na páteční odpoledním komunitním programu. Když jsem poprvé jednou ráno na komunitě viděl tři kytary, chrastítko a fagot a onen provizorní orchestr spustil píseň dne Jasná zpráva od Olympicu nevěřil jsem vlastním uším a očím, ale musím říct, že muzika to byla fajn. Hlavně díky onomu fagotistovi. . Skvělý muzikant, který je podle vyjádření jednoho mého známého houslisty evropská špička a mladý. Bohužel chlastá. Teď tedy ne, protože je v blázinci na léčení, ale jestli bude chlastat dál i po léčení bude to hrozná škoda. Hrál tedy, já poslouchal a měl jsem pocit, že jdu do nebe. Takhle mimo sira Paula, jsem nikdy nikoho zahrát onu píseň neslyšel. Jo i v blázinci jeden přijde ke skvělým věcem. Konečně, kde mimo blázince může jeden přijít k bigbeatu hranýmu na fagot? Po celý týden se mě lidé ptají jestli mám cestovní horečku, když jedu do Kanady. Odpovídám jim, že nemám, protože je jedno jestli jedu do Kanady, nebo do Tábora. Věcí budu mít stejně a činnost tam budu vykonávat taky stejnou. Dorazím na místo, vyzvedne mě Milada, doveze mě za poníkem, zapřáhnu kobylku jménem Princess, což je jistě pro dámu romantické jméno, ale já ji přejmenuji nějakým bojovým. Přeci jen princezna na pěší tůře, to není zas tak možný, takže mám cestou do Kanady práci vymyslet jméno pro kobylku. Milada mi píše vzkazy v nichž si dělá starosti o mé blaho. Chápu ji. Lidé málokdy domyslí, že chodec je poměrně limitovaný a i když něco ponese, nebo potáhne poník, přesto má možnost vzít jen něco. Tak si Milado starosti nedělej. Jestli to má dopadnout dobře, pak to dobře dopadne. Já udělám všechno pro to abych měl hezkou dovolenou.Takže horečku z cesty nemám.

Pomalu postupně jsem si během týdne poshledal věci na cestu. Tedy poshledal, vypral jsem ruksak, prohlídnul vařič, nabrousil nůž. Vypráním ruksaku jsem ušetřil za nový, protože když z něho odtekla pod mýdlem a proudem vody špína asi šesti tisíc kilometrů, zjistil jsem že je zcela v pořádku. Také to byla dobrá koupě onehdy než jsem vyrazil na Nový Zéland. Nový Zéland, Chile, Portugalsko a cesta kolem Čech. Pořád drží. A nebyl nijak drahý. Na internetu koupený. Prostě klika. Ruksak se hezky ponese na koňským hřbetě, nebo poveze na vozíku za klapajícími kopyty poníka. I když prý svět je nejkrásnější z koňského hřbetu. Se aspoň říká. Nevím, tolik jsem toho na koni zas nenajezdil. Přeci jen, jsem chodec.

Zabaleno, zripovaná CD pro Miladu. Připravený video na ukázku jak moje nejstarší dcera skákala padákem v tandemu ze tří tisíc, kterýžto dárek dostala od své sestry k narozeninám. Tvářila se statečně a skočila, ale bylo vidět že to nebylo pro nic nic jednoduchýho. Jo když děti zdědí dobrodružnou povahu po tatínkovi a představu, že jim obrazně sice může týct z kalhot, ale přesto se některý věci udělat musejí. Nemají to zas až tak lehký. Skočila a líbilo se mi jak se z ní pokoušel ten chlap co s ní skákal aby řekla jak to skákání bylo úžasný, úžasnější než soulož a ona si klidně trvala na svým, že ani neví, protože je z toho celá mimo. Konečně, co je mu do toho, jak ona prožívá soulož. Přinesla mi ono video Katka. Dorazili s Romanem. Dostal jsem tradiční jídlo a chutnalo mi. Dobře jsme se bavili, s Romanem samo sebou o počítačích a Katka mi mezitím nastavila přehrávač Verzso něco jako Ipod, který jsem si koupil abych si na něj nahrál kursy angličtiny a muziku a mohl poslouchat v kanadských pralesích. Poslouchat a zpívat.

Můj zpěv spolehlivě vyplaší medvědy a jinou dravou zvěř, protože i ten největší grizzly, když uslyší neidentifikovatelný zvuk, jak se můj zpěv dá charakterizovat pak odkráčí v přesvědčení, že si zachránil život. Přehrávač jsme se pokoušeli nastavit s Romanem, ale neměli jsme štěstí. Katka ho vzala do ruky, něco zmáčkla a byl nastavený jak jsem potřeboval. Nepamatovala si sice co, ale museli jsme ji ujistit, že je technický talent. Vypínala hruď pýchou nad svým nadáním. Bavili jsme se dobře. Nechala si napsat věnovaní do knížky. Tak jsem ji napsal, Katce, protože je drzá. Nepřekvapilo ji to, strašně se smála. Nejvíc mě potěšila, ale tím, že si knížku o závislosti přečetla a prý si ji v práci chtějí půjčit, tak kolegům říká, že nemá půjčovnu a jestli nemají na knížku tak ať zůstanou nevědomí. Jo jo po kom ty děti fakt jsou? Jedna občas cestuje po Kolumbii, sama blondýna, skáče padákem a druhá se živí byznysem a je fakt neoblomná. a ještě k tomu obě hezké. Nemají to chlapi lehký. No ale co? Budou mít jen co si vybrali.

Jak jsem tak balil, schválně jsem si to stopl. Trvala mi ona činnost kompletně i s kontrolou spacáku dvacet pět minut. Stárnu, byly časy kdy jsem stejnou činnost dokázal za deset minut. Ale je fakt, že jsem neletěl do Kanady a nebral jsem sebou nějaký věci pro Miladu a různé nabíječky, pro které jsem ještě hledal krabici. Našel jsem jsem starší plechovou, kulatou od bonbónu, která je přesně na tyhle věci. Vešlo se do ní i šití. Pouze u nádobí jsem vyměnil hrnek, protože ten co byl vložený do ešusu už nevypadal reprezentativně. Nosím porcelánový hrnek hezky v ešusu. Je akorát a když piju kafe z porcelánovýho hrnku někde u silnice, mám pocit, že jsem ještě aspoň trochu civilizovaný. Jsem zvědavý, co budou domorodci říkat na mé cestování s poníkem. Jak to budou brát? Mě se splní sen, jestli to tak bude brát kobylka není až tak jistý, ale to mi připomíná, že musím koupit kostkový cukr. Budu jí cestou cvičit a rozmazlovat.

Jinak jak jsem včera obcházel obchody zakoupil jsem nádobu z igelitu na vodu. 15 litrů, chtěli za ni šedesát korun a má dokonce kohoutek. Konečně když ji potáhne někdo jiný než já, tak aspoň bude mít co pít. Jo jsem vážně zvědavý, jak budeme spolu vycházet. Koníci a hlavně poníci mají svojí hlavu. Já mám taky svojí hlavu a sejdou-li se dva tací, pak je o vzrušení postaráno. Konečně jsem otec čtyř dcer, co mám se třemi maminkami, takže bych mohl uplatnit zkušenosti.

Je to sice poprvé co na mě někdo bude čekat na letišti a hodlá mi poskytovat nějakou podporu cestou, ale představa to není špatná. Konečně Kanada není vážně Evropa a jak jsem koukal na mapu kudy asi půjdu, obytných míst zas tolik cestou nebude. Takže není na škodu mít někoho za sebou v zádech. Na druhou stranu jestli něco potřebuji je to samota a té v těch pralesích bych mohl celkem užít. Jak se vzdaluji od všeho a cesta se blíží, cítím jak ze mě opadává takovéto pnutí z povinností. Včera jsem ještě udělal poslední konzultaci s jednou klientkou a když jsme s končili, řekl jsem ji. Tak teď od téhle chvíle už mám opravdu dovolenou. Smála se chápavě. Myslím, ale že asi si těžko umí představit. Nasadil jsem Verzso na uši a oddělil se od světa. Hrál jsem si z muzikou pro Miladu. Vybíral jsem samé české věci, protože vozit ji do Kanady nějaké Americké by asi nebylo to pravé. Nakonec ona sama mě žádala o českou muziku a filmy. Ještě ve městě jsem narazil na dva zajímavé. Tak jsem zvědavý jak se Miladě budou líbit.

Kupodivu cetrum Prahy nebylo ani jako obvykle plné cizinců. Skoro prázdno. Vrátil jsem knížky do knihovny, půjčil si do letadla dvě fantasy od Edinnga abych se nerozptyloval nějakými hrůzami psychologického typu. Než dorazím do Vancouveru, tak je přečtu. Ono se v letadle toho moc dělat nedá. Balit holky v letadle jsem nikdy nezkoušel a když jsem měl chuť balení zkusit, většinou jsem seděl s někým ,kdo byl zcela nezajímavý a nebo strašně smrděl jako onen Turek , co seděl vedle mě, když jsem letěl na Nový Zéland. To nebylo nejlepších dvanáct hodin cestování, co jsem v životě zažil.Toho bych nebalil ani kdybych byl čtyřprocentní. Jsou lidé, co mi říkají, že si užiju lítání. Mě na lítání nepřijde nic dobrodružnýho. Větší autobus a dají mi v něm najíst. Tedy zas tak jako užasnou věc lítání nevnímám. A mezinárodní letiště taky nijakou zvláštní poetikou neoplývají. Takový skoro všude stejný, rozdíl bývá ve velikosti a v cenách produktů. Nejvíc se mi zamlouvalo letiště v Aucklandu a v Singapuru.

První je takové malé domácké a je zajímavé tam sledovat skladbu cestujících. Nejvíc se lítá po okolí Jižního Pacifiku. To okolí znamená cirka kolem 3000 km. A Singapur byl zvláštní takovým luxusem. Ten jsem viděl jen tam. A dokonce tam měli začátkem roku 2004 internet zdarma. Což všude jinde byla docela drahá záležitost. Zdarma a hojně dostupný. Čekal jsem tam kolem pěti hodin na letadlo, krásně jsem si tam na koberci zacvičil pár jogových technik. Spolucestující sice čuměli, ale mě bylo fajn. Tohle klidně udělám kdekoliv, kde je kousek místa. Má to neuvěřitelné relaxační účinky.

Nejde mi o žádnou zvláštní duchovnost, ale nebolavý záda jsou celkem príma. Umím dost technik, které se dají dělat ve stoje. Proti bolestem zad. Stačí zout boty, dát je stranou, o ty co se v nich vracím z cesty se bát nemusím. Ty mi zcela zaručeně nikdo neukradne. Tak blbě na tom nikdo není aby potřeboval boty co mají z a sebou skoro 2 500 kilometrů za jednu cestu. A ty co sem se v nich vracel z Novýho Zélandu, měly už za sebou 5000 km, byly hezky vyšláplý pohodlný, ale nevypadaly nijak extra. Klidně jsem je zul, nehlídal, zacvičil, otočil jsem se byly tam, tak je nazul a letěl za hodinu domů. Jak je vidět krása v takových případech je nevýhodná. Ta je výhodná a důležitá u brunety s modrýma očima. Ale u bot na chození preferuji jiné atributy. Pohodlí, pevnost a maximální nepromokavost. Což mi připomíná, že musím naimpregnovat bory a klobouk. Takže za pět týdnů se uvidíme. Když bude příležitost, se ozvu odněkud. Třeba se někde s někým potkáme. Ahoj

Volali mi včera večer, z KLM, že mi přesunují můj linkový let o dvě hodiny, pro nějaké potíže s místem a proto mi sníží cenu letenky o 250 euro. Nijak jsem si nestěžoval, takové odškodnění se mi líbilo. Dal jsem zprávu Janě, že pro mne ráno nemusí v osm, ale stačí v deset. A taky jo. V deset přicválala Jana taxíkem, naložili jsme vozík s ruksakem a vyrazil jsem vzhůru do nových dobrodružství.

Na letišti mi vypsali dobropis, udělal jsem modré oči na na slečnu, co mi ho vypisovala, vypil kafe s Janou a šel na letadlo do Amsterodamu. Tam jsem přestupoval. V Amsterodamu jsem čekal místo plánovaných čtyř hodin jen dvě, což mi také vyhovovalo. Při kontrole do letadla sál za mnou kanadský pár. Gentleman si koupil kořalku v shopu v tranzitu, ale měl smůlu, zabavili mu ji. Nic mu nebyl platný hlasitý nářek, neukecal je. Do letadla šel bez kořalky i peněz. Zřejmě se letištní služba potom poměla. Do Kanady až na přelet nad Grónském, kdy bylo vidět krásně ven se nic nedělo. Do Vancouveru jsem dorazili včas, pasová kontrola bez potíží, chvíli jsem čekal než se objeví můj vozík s ruksakem, dočkal jsem se a vyrazil do Kanady. Na sedadle u východu seděla starší dáma s povědomým obličejem. Byla to skutečně Milada.

Ukázala na vozík a řekla „To je opravdu všechno co máš?” Divil jsem se, co bych měl mít víc? Sedli jsme do auta a cestou do Surrey jsme malinko bloudili, protože Milada měla nacvičenou jednu cestu, ale ta byla uzavřena, takže improvizovala. Nakonec vše dobře dopadlo. Byl pátek večer, sdělila mi že poník bude v úterý v Prince George, jak mě už předtím informovala a že mě ten kousek cesty doveze. Jen kousek cesty měřil skoro tisíc kilometrů. Míry jak v Rusku, tisíc kilometrů žádná dálka. Trošku mi to nabouralo plány, neb jsem měl za to, že v sobotu zůstanu ve Vancouveru, ale nakonec jsem se s tím smířil. Odvezla mě do bytu své kamarádky v Surrey, který jsem měl do odjezdu k dispozici. Mírně jsem žasl. Cizí člověk a tolik důvěry. Na základě přečtení jedné knihy, několika blogů a pár rozhovorů přes skype. Milada i po čtyřicetiletém pobytu iv Kanadě mluví skvěle česky. Stejně skvěle mluví anglicky.

Na sever

Domluvili jsem se, že se vyspím a druhý den, že mě vezme po Vancouveru. Časně z rána v jedenáct se pro mne stavila, přivezla oběd a kamarádku, také Češku, já se najedl, ony probraly možnosti, co bych měl vidět a vyrazili jsme na skytrain. Nadzemní dráha, místo podzemní. Vancouver, tedy centrum mě zas až tolik nezaujalo. Mrakodrapy v centru, přesně jak kdysi psala sestra z Oklahomy a papírový baráky kolem jako město. Krásné hory v dáli. Okolí má Vancouver parádní. Pár kilometrů a divočina k pohledání. Procourali jsem město, viděl jsem pár atrakcí, zrovna byl Canada Day, takže všichni mimo mě, ověšeni kanadskými trikolorami, v rukách vlaječky, různě hrála muzika, mládež ve vlasteneckých barvách. Zíral jsem. Stejně jako jsem kdysi zíral na veterány při Dnu veteránů v Británii. Tam jsem se nestačil divit úctě, kterou ti staří muži, kráčející v řadách zažívali. Královská garda na koních před nimi a ti staříci, co někteří sotva šli. Jenže sklidili víc pozornosti, než ta garda.

Jsem z toho všeho dnes utahaný a jen tak přemýšlím, co jako dál. čtyři dny čekání je docela dost a minimálně to obnáší o 120-160 km méně než jsme přepokládal, že ujdu. Jenže zase musím vzít v úvahu, že Milada udělala maximum, opatřila poníka, kterého nepotřebuje, sice říká, že ho věnuje synovcovi někam na farmu. Ale podezírám ji, že mi opravdu chtěla udělat radost. 1200 $ není také málo a tak nereptám. Koukám chvílemi z okna, chvílemi na televizi, teď sleduji baseball, kterému naprosto nerozumím, filmy, žádný se mi nelíbil, sedím u PC, který má jak jinak než wokna, nemohu si zvyknout, že nefungují klávesové zkratky z Linuxu, jako alt+ f2, když si chci pustit nějakou aplikaci, tak jsem si aspoň stáhnul VIM a nainstaloval, abych mohl psát podle svého zvyku ve VIM. Naq flashce mám naštěstí .vimrc takže v tomhle směru jsem uspokojený. Nějak se nemohu naučit psát ve Wordu, nebo v něčem jiném.

Konečně jsem se dozvěděl co znamená blok. Prý je to úsek od křižovatky ke křižovatce, takže když mi Američan, nebo Kanaďan řekne dva bloky dál, znamená to, že musím přejet, přejít dvě křižovatky abych se posunul o dva bloky. No sláva. Zase jsem chytřejší. Při čteni Chandlera, který hodně tenhle pojem používal a pod tlakem amerických filmů, většinou točených v těch městských částech, co se matně podobaly evropským městům, jsem měl představu souvislé zástavby a místo toho , zahrada, barák, zahrada barák. Já sám teď jsem v něčem co vzdáleně připomíná činžák, ale to je výjimka. Zatím je mezi těmi papírovými domky. Mezitím vybírám jméno pro kobylku. Asi se bude jmenovat Šárka. Po té z dívčí války. Ta co oblbla Ctirada, nalákala ho na sex a potom místo sexu ho oddělaly. Jo zrádné lesby. Prý Vlasta byla první feministka v českých dějinách a ještě k tomu lesba.

Jsem to někde četl, už ani nevím kde.Nemám nic proti lesbám, ale nalákat ke kůlu přivázat a pak místo něžného objímání si ze Ctirada udělat terč mi moc hezké nepřijde. Ale Přemysl si to se ženskými nakonec docela slušně vyřídil a na tisíc let je odkázal zase k plotně a vařečce. Jak říkají Židé. Dokud se ženská drží vařečky a pánského přirození, je vše v pořádku. Jsem zvědavý, který politicky korektní se za tenhle odstavec po mě sveze. Tady v Kanadě by to prý bylo raz dva. Tak nevím. Viděl jsem pár pěkných holek, ale ty buď byly z Asie a nebo, dvě mluvily česky a jedna rusky. Inu Slovan všude bratry má. Zbytek byl jaksi lehce v nadváze. Ale toho si prý nemám všímat, to je místní kolorit.

Takže dopsáno, jdu spát a Jana tohle bude mít za úkol převést do diakritiky, aby se to čtenářům dobře četlo. Jo, jinak jsem si pořídil místní SIM kartu, ale SMS domu neodcházejí. Tedy odcházejí, ale v Evropě je nikdo nedostává. Po dotazu u operátora je prý všechno v pořádku. Hmm, naštěstí mám ještě mail a chat, takže jsem Markétě mohl napsat, že jsem dorazil včas, zdravý, živý a hlady netrpím. V Evropě je teď asi poledne. Devět hodin časového rozdílu. Zatím s tím problém nemám. Nakonec to jsem kupodivu neměl ani na Novém Zélandu. Ty rozdíly a časové posuny docela snáším.

Dorazil jsem do Williams Lake. Město u dlouhého táhlého jezera, kanadská ves, co se tváři jako město. Kecali mi ze se musím vrátit zpátky do města abych se dostal k internetu. Potkal jsem cestou informační středisko, kde je zadarmo. Poníka jsem sice v Prince George dostal k dispozici, jenže dáma co nám ho prodala, nám zapomněla říci, ze kobylka je sice hodna, ale netahavá. Navíc jsme dostali k ni postroj, který byl hezky, bohužel nepasoval na ni. Místní lide nám poskytli pomoc, co mohli, ale nic nepomohlo. Milada, tedy kobylku dala převychovaní s tím, ze si ji bud vychovanou nechá a nebo ji nevychovanou prodá. Ale kobylka to byla fakt moc hezká. Kobylka Princess Třeba ji do příštího roku vychovají a pak ji skutečně použiji.

Cesta do Prince Gorge byla zajímavá. Z větší části jsme projížděli místy které na mě čekají. Ale z auta vše je jiné. Milada nechtěla jet přes noc. Bála se zvěře, co se v noci pohybuje po silnici. Takže jsem odbočili na vedlejší cestu u plotu jsem postavil stan, Milada zůstala spát v autě a ráno jsme pokračovali. Ono také jet v kuse tisíc kilometrů není nic pro starší dámu a já ji pomoc v tom nemohl protože nemám řidičák. Ale co jsem viděl cestou mě zaujalo. Navíc jsem objevil Dollars shop, kde je vše za dolar a dali jsme si cestou skvělé „fish & chips.” Dostal jsem na výběr jestli chci normální porci a nebo takovou tu za dvanáct dolarů, kdy mi přidají kolik chci. Dal jsem dvanáctidolarovou a vzhledem k tomu, jak jsem sledoval cestu bylo mi jasné, že pořádně se do zásoby najíst není žádná ukvapenost, přidal jsem si třikrát. Majitelika se na mě přišla podívat. Milada ji vysvětlila co mě čeká, ona řekla jen „oh crazy man” Zasmála se a bylo. Zřejmě měla za to, že ji mé trojité přidání nepoloží.

Na sever do Prince George jsme vyrazili v úterý odpoledne, kdy jsme předchozí dny od pátku courali s Miladou po Vancouveru. V Prince George na mě čekala kobylka Princess, kterou Milada objednala. Seznámil jsem se z jejími syny, pak s několika Čechy, co jsou podobně jako Milada v Kanadě od roku 1968. Většina z nich uměla dobře česky, pouze jsem občas musel někdy přemýšlet, co vlastně říkají, když doprostřed a nebo na konec české věty vpašovali anglický idiom. Ale nejsem stydlivka a klidně jsem se zeptal. Vancouver samotný není nic moc. Už jsem viděl hezčí města. Okolí to jo, okolí je úžasné. To už jsem říkal, ale zase jsem se seznamoval s kanadskými reáliemi, porovnával s britskými a novozélandskými.

Ještě se vrátím k té kobylce. Nejhorší bylo vidět Miladu, jak je zklamaná, že mi neposkytla co slíbila. Sice jsme se díky kobylce seznámil s chovateli koní, kteří skutečně potvrdili, že kobylka je zdravá, hezká, hodná a trpělivá, leč necvičená. Pro děti náramná, jenže já jsem potřeboval poníka, co potáhne vozík. Zkoušeli jsme upravit postroj, zkoušeli jsme ji naučit chodit se zátěží. Vlídná kobylka si umanula, že ne, že to nepůjde. Jen jsme ji vše sundali už se lísala a byla jak krásná zamilovaná slečna. Ale tahat a nosit, tedy ne. Nakonec šla do útulku k jedněm lidem na farmu a já vyrazil s vozíkem, který jsem naštěstí vzal. Musel jsem vykoumat jak na něj uvázat kyblík co jsem v něm měl stravu na několik dní. Kyblík má šroubovací víko a Milada ho zakoupila pro mne za celý dolar v Dollars shopu. Šroubovací víko, proto aby se do něj méďa nedostal. Všichni mě tu varovali, abych opravdu nejedl ve stanu, abych jídlo měl daleko od stanu, abych klidně dělal co největší kravál a abych měl aspoň pepřový sprej. Samý uklidňující řeči.

Takže jsem se zapřáhl sám do svého renovovaného vozíku,můj úžasný vozík který jsem pro jistou vzal sebou a dobře jsem udělal. Kousek jsem z Miladou popojel a pak se z Quesnelu vydal směrem Vancouver. Cestou se nic zvláštního nedělo, až na to, ze brát sebou mobil do Kanady je blbost, protože signál je jen v okruhu deseti kilometrů od měst a od jednoho města k druhému je asi v průměru, pokud jdete postranními silnicemi neboli side route kolem 200 km. Po hlavni asi 150. Tak si vyberte. Body na mapě mohou znamenat městečko, benzínku osadu a nebo jen opuštěnou farmu. Ale mobil plni funkci hodin a budíka. I když budík nenatahuji, neb mam dovolenou. Občas pošlu cvičně SMS, jenže odpovědi zatím nedostával.

Dokonce jsem narazil i dvakrát na krám. Samy čokolády, Coca-cola ale jinak nic. Lidi slušný, sama mě jedna majitelka obchodu upozornila, ze ten chleba co si chci koupit už je plesnivý. Tak zašla dozadu a dala mi svůj, co si přivezla asi z města. Úžasné, stejný jako u nás na vesnici. Chleba se bere jen pro místní a kdo přijde odpoledne má smůlu, protože už není, aby nezbyl. Jinak tahat tolik jídla ze začátku nebylo nic veselého. Do kopce jsem se zadýchával, protože jsem tlustý, těžký ruksak na vozejku plus kyblík plný jídla. Stejně se vždy snažím dojít k nějakému obydlenému místu abych měl aspoň trochu pocit bezpečí při noclehu.. Kyblík odnesu stranou, kdyby se méďa objevil tak ať si pohraje s kyblíkem a ne se mnou. Medvědy jsem zatím neviděl. Jen králíček za mnou cupital a pak přeběh silnici a zdrhnul do lesa a jednou jsem viděl jeleny.

Počasí takový zvláštní. Svítí slunce, do toho prší, věčně duha. Tolik duhy jsem v živote neviděl. Dnes dopoledne bylo fakt zima. Ted se to zlepšilo. Skoro 18 stupňů. Dopoledne bylo 12. Tak to je asi vše. Pomalu hubnu, jídlo v kyblíku ubejvá, za chvílí doplním další. Jediná dramatická událost do této chvíle se odehrála u jedné benzinové pumpy, kde jsem rozbil sklenici s kafem. Vypadlo mi z ruksaku a navíc rozbilo do louže. Jo jo, aspoň se přihlížející zasmáli. Šel jsem mezi lesy, občas něco jako louka, párkrát jsem se vykoupal v jezeře. Sem tam farma, kde jsem dal řeč, pod záminkou prosby o vodu. Kanaďané jsou vlídní, ale víc odtažitější než Novozélanďané. S tábořením zatím žádný problém.

Jak jsem řekl, dorazil jsem do města, našel bufet, číšnice mi ukázala, kde se dá nabrat kafe, kolik vypiju, což mě při kvalitě místního kafe starost nedělá. Dostal jsem nějaké SMS od Jany. Sice si stěžovala, že mé dostává, ve dvě ve tři ráno, ale co, může si ztišit mobil. Bylo docela vykulená, že SMS chodí jen ji, já taky, ale aspoň něco. Ptala se mě jestli se mi nestýská. Proboha, jsem pár dní z domova a už by se mi mělo stýskat? Jsme rád, že jsem z baráku a zas tolik lidi o dovolené nemusím. Až budu muset, pojedu hezky do Chorvatska a lehnu si na pláž. Nijak mi nevadí být dva tři dny bez lidí. Po silnici jezdí auta, tak na mě občas někdo zahouká. Což „miluji.”

Požádal jsem Janu aby zavolala Markétě. Což udělala a bylo mi řečeno, že Markéta šílí, protože o mě pět dní nic nebylo slyšet. Ani Milada nic nevěděla, když ji volala. No citlivky. Jsem pár dní v pralesích a hned si dělají vrásky. Je to holt velká země. Snědl sem steak, pár kousků šunky plus chleba, tedy to čemu tu chleba říkají, ale nestěžuji si. Jídla v posledních dvou dnech moc nebylo. Dojedl, dopil, vydal se hledat internet. Našel informační centrum a píši. Internet je zadarmo. Jenže psát musím ve stoje a to mě nebaví, docela rád si sednu. Bye Bye.

Pozdější vzpomínky

Tak jsem zašel nakoupit a cestou jsem vzpomínal na Kanadu, co jsem tam kde dobrého měl a snědl. Jedna z takových stěžejních událostí bylo, když jsem jel s Miladou na sever za poníkem, jak se nakonec ukázalo zbytečně, protože poník sice byl, krásný, hodný leč netrénovaný, ale to už je jiná historka, a dostal jsem chuť na fish & chips. To už jsme opouštěli Princ George a Milada ve své dobrotě neváhala a jala se hledat v městečku Quesnel, tedy na kanadské poměry, respektive na poměry British Columbia město, restauraci, která je na tenhle produkt zařízená. Kdo hledá najde. Našli jsme, vešli, usedli, Milada objednala. Dala mi na výběr. Normální porci anebo asi o tři dolary dražší jenže budou doplňovat podle hladu. V Kanadě netuší, jakou tohle má pro mne výhodu. Doplňovali třikrát. Bylo pro to několik důvodů:

a) na cestě mám hlad pořád,
b) nikdo neví, co bude v divočině,
c) když je možnost se pořádně najíst, není žádný důvod to neudělat,
d) byl by hřích něco takového nevyužít.

Najedl jsem se patřičně. Pohledná servírka na mě obdivně hleděla a ptala se ještě, jestli jsem měl dost. Tři porce fish&chips je myslím tak akorát. Nakonec mě Milada vysadila za Quesnelem a už jsem šel jen pěšky směr Vancouver vozík za sebou táhnouce. Říkal jsem si, jestli mě má večer sežrat medvěd, tak aspoň najedeného. Medvěd zrovna asi byl nažranej borůvek a válel se někde v houští, tak nedorazil. Měl smůlu, to jsem byl ještě tlustý, jako vždy na začátku cesty bývám, a najedený. Ani medvěd není vždy plně při smyslech.

Další co mě zaujalo v kanadském pohostinství, byl institut volného kafe. S tím jsem tak trochu počítal, četl o tom ve westernech, ale poprvé zažil v praxi. Bylo to, když jsem se vynořil po pěti dnech z divočiny, kde jsem jedl takové ty instantní dobroty, dorazil do Williams Lake a našel něco jako bufet se zajímavým jménem Ham & eggs. Ten název se mi líbil. Nejenže jsem si dal šunku s vejci, ale dal jsem si i roastbeef. Krásný, velký. Chutný vůbec ne tuhý. Také jsem to neopomněl hned nahlásit do Evropy. Sice v Evropě bylo asi tři ráno, ale co bych se o tu radost nepodělil. Jana i Markéta byly rády. Hlavně Markéta, ta už vytvářela katastrofické scénáře, protože tam nebyl signál a nemohl jsem poslat SMS domů. Ve Williams Lake signál byl a SMS odcházely a dorazily i do Evropy. To také nebyla úplná samozřejmost.

Mobil je v kanadské pustině dobrý jako přehrávač muziky, foťák, nebo budík. Ale na telefonování moc není. Takže známí a hlavně Markéta se strachovala a já si zatím bezstarostně užíval pěšího výletu po silnici s nádherným jménem „Cariboo highway.” Málo aut, občas jelen, králík nebo farma, jinak les a svatý klid. Slibovaní medvědi nikde.

Tam také byly mladé servírky udiveny. Starší pán a on si dá Ham & eggs, roastbeef a nepohrdl ani malým kouskem koláče. No, dospívající dítě by ho mělo k snídani. Daly se mnou samy od sebe řeč. Lichotil mi jejich zájem. Ale na cestě známosti se ženami nenavazuji. Rozptyluje to.

K tomu kafi, říkal jsem mladé servírce, že bych si dal kafe. Ona se na mě podívala s překvapením, protože za mnou byl várnice s kohoutkem, stačilo jen vzít hrnek, co stál nahoře, otočit kohoutkem a kafe bylo moje. Byla tak konsternovaná, že mi sama to kafe natočila. Jinde chodí a dolévají. Nějak jsem si ani nevšiml, kolik za to to dolévání účtují. Ale jídlo je v Kanadě laciné a vzhledem i k dobrému kurzu mě oběd vycházel na stejné peníze, jako bych jedl doma.

Další takový zážitek jsem udělal v městečku, jehož jméno si nepamatuji, ale vím, že jsem tam dorazil už bez zásob, hladový a narazil na pumpu a motorest. V obchodě u pumpy jsem dokoupil nějaké ty corn flake a čokoládu, plus chleba a v motorestu jsem si dal pizzu. S ananasem. Před tím mě ještě majitel pustil k notebooku, a než byla pizza, spojil jsem se s Evropou. Pak mi říkal, že už je jídlo, šel jsem tedy ke stolu, a dívám se dívám, pizzu vidím, velkou, horkou a příbor nevidím. Tak jdu za majitelem a nemohl jsem si hned vzpomenout, jak se řekne anglicky příbor. Co horšího, nemohl jsem si vzpomenout, jak se řekne vidlička, nůž jsem věděl, že je knife, ale vidlička ne a ne se vybavit.

Pak se mi naštěstí vybavil fork a byl jsem doma, požádal jsem o fork and knife a on na mě čuměl. Čuměl a doslova nechápal proč jako? Jsem mu vysvětlil, že my v Evropě jíme příborem. Řek jen „Pizzu? Já odvětil pizzu, on pokrčil rameny a dal mi příbor. Milada se mi pak smála, když jsem ji telefonoval a rozhořčoval jsem na Kanadany, kteří mimo jiných nectností ještě nevědí, že se jí příborem. Prý se pizza v Kanadě jí rukama. No tak jsem si uříz ostudu evropskýho náfuky, co je zbytečně rozmazlenej. Asi jo, normálně doma bych ji rukama jed. Ale v daleké cizině jsem musel být za „honoraci.”

Pak už jsem si zvykl, a když jsem si dával oběd v restauraci u jezera Lac la Hache, už jsem čekal, že příbor nebude. Byl. Také i tam jsem dorazil hladový. Hrdě jsem vstoupil do motorestu, který byl docela dobré kvality i se svým vozíkem, zaparkoval jsem na parkovišti před, vozík byl letmým pohledem přejet, došel uznání, Já neholený, zpocený už méně, ale byl jsem host a to je posvátná osoba i v kanadském motorestu. Abych tolik nepobuřoval, na toaletě jsem se umyl, oholil, než mi donesli jídlo, takže jsem vypadal skoro civilizovaně, dokonce jsem měl i čisté tričko a byl jsem shledám přijatelným. Oběd mi také chutnal. Napřed jsem měl něco s hranolkama k tomu osmaženou obalovanou cibuli a potom jsem si dal ještě steak. S dvěmi kolami jsem platil celých 25$. Musím říci, že díky kurzu jsem byl překvapen lácí.

Ale to nejkrásnější jsem si nechal nakonec. Po všech těch instantních potravinách nakupovaných v malých obchodech u benzínových pump, jezení u silnice, dvojím dvoudenním hladu, kdy jsem jen pil vodu a kafe, protože civilizace byla daleko, občasného dobrého obědu tu a tam jako třeba v Lyttonu, indiánském městečku, přišel konec. Poslední den chůze. Domluvili jsme se s Miladou, že mi z Vanocouveru vyjede naproti, a kde na mě narazí, tam mě naloží.

Jak řekla, udělala. Jda, vidím stát u krajnice modré auto. Říkám si „Je to Milada, není to Milada?” Byla to Milada. Uvítala mě, sedl jsem do auta vzhledem k tomu, že jsem poslední jídlo měl ráno, jsem řekl. „Milado, někam ke žrádlu“. Milada se usmála, otočila auto, jela asi tři kilometry k odpočívadlu. Zastavila, vyndala z kufru židličky, a co víc, dvě tašky na jídlo, termotaška, se tomu myslím říká, a v nich bylo několik porcí chips and fish, hranolků asi pro dva grizzly. Spokojeně jsem usedl, rukama nabíral, do úst vkládal, a říkal jsem si. „ Život je stejně krásnej.”

A pak jsme jeli domů do Vancouveru, cestou viděli vodopády s nádherným jménem „Bridal Vail Falls“, neboli Nevěstin závoj. Ve Vancouveru jsem si koupil fešácký klobouk a jiné důležité věci, ale na tom parkovišti to byla jedna z nejhezčích chvil. Tak díky, Milado, takhle na mě myslel málokdo v životě.