Kam ten svět spěje?

Koupil jsem si a přečetl několik zajímavých knih v poslední době. Už dříve zmiňovanou knihu: „Černé labutě„ a zatím nezmiňovanou: „Dramata a frašky ekonomie” s podtitulem „Kohout se ptá Kohouta.” Kniha, ve které ekonom Kohout odpovídá na otázky spisovatele Kohouta. Toho si ještě pamatuji z dob svého mládí, kdy co by čtyřicetiletý se rozcházel s komunistickou stranou a podporoval „Pražské jaro.” Jo svět se mění. Ale pokud se někdo chce něco zajímavého dozvědět populární formou o ekonomice, fungování finančních trhů, burzy, doporučuji. Mě se ta kniha náramně dobře četla.

Navíc, k tomu jsem sledoval Hyde Park s profesorem Milanem Zeleným Zde kliknout Musím říci, že mě jeho názor na to, že neprocházíme krizí, ale transformací zaujal. I tvrzení, že přicházíme do nového období. Tak uvidíme, zda se profesor Zelený mýlil, nebo nemýlil. Nakonec, život půjde dál. Vždycky, když se moc lidí strachuje, nakonec se ukáže, že to není až tak hrozné. Pochopitelně, druhá světová válka byla strašná, jenže dnes není druhá světová válka a přesto se někteří lidé vyjadřují v tom smyslu, jako by byla. Nadají si do nácků, ale co byli skuteční „náckové”; si málokdo umí představit.

Přestává mě bavit ono zneužívání pojmenování „nácek, fašista,” případně jiné podobné. Mnozí lidé, kteří tyto nadávky vůči svým názorovým oponentům používají, chtějí zakrýt svoji levicovost a zaštiťují se humanismem. Což levice měla ve zvyku konečně vždycky. Nevidím rozdíl mezi komunistou a nacionálním socialistou. Z mého hlediska stejná verbež. Málokdo z těch co používají ty výše zmíněné urážky jsou ochotni připustit svou netoleranci vůči názoru jiných. Pokud nesdílím „moderní” pohled na dnešní dění, jsem zřejmě z hlediska těch „spravedlivých humanistů” asi nácek, fašista. V lepším případě, jako katolík, klerofašista. Nakonec, když mi tak říkají kryptobolševici, nezlobím se na ně.

Lidé, kteří vědí lepé než druzí lidé, co je potřeba a co je pro ty druhé nejlepší, bohužel napáchají strašlivých škod. Mám na mysli ty zelené kryptobolševiky s humanitním zaměřením. Pamatuji se na jednu kolegyni, podobného zaměření, nejedla maso, byla ekologicky založená, humanismu plnou hubu, která věděla, co je nejlepší pro pacienty, tým a podařilo se ji během dvou let, dobře fungující tým skoro zcela rozložit.Tolik propagovala toleranci a práva pacientů a lidí že tam, kde fungovala diskuse, najednou díky tomu vědomí „nejlepšího,” byly hádky, osobní osočování. A celé to vzniklo jen ze závisti.

Závisti oné vzdělané intelektuálky, která jako kolegyně neunesla, že kolegové jsou pacienty mnohem pozitivněji přijímaní než ona. Nemohla tuhle skutečnost zvládnout. I svou tolerancí a humanismem. . Nějak ji nedocházelo ono funkční pravidlo. „Změn sám sebe a pak už nemusíš nic a nikoho měnit.” Ačkoliv se jím i ona sama ráda oháněla.

Podobně se dnes ohánějí lidé všemi těmi urážkami, aby zakryli svou touhu po moci a možnosti, opět aplikovat „spravedlivý řád” pro všechny, pochopitelně podle jejich představ. Já osobně jsem přesvědčený, že stále žiji v tom nelepším možném systému, který je tedy nejlepší ze všech těch nedokonalých a mizerných systémů, co na světě jsou. Sice na nás většinou chce abychom se o sebe postarali, rozhodně víc než za toho totáče, ale pro dospělého člověka, nemyslím věkem ale mentalitou, by to neměl být problém.

On to vlastně ani problém není. Pouze ti „spasitelé” se nás pokoušejí přesvědčit, že existuje možnost dostat oběd zadarmo a ještě ten co ho dává, za něj nemusí nikomu platit. A co víc? On ho nemusí ani uvařit. Takhle nám blbnou hlavy, aby nás přesvědčili, že je zle. Stačí jít do prvního supermarketu a podívat se, co a kolik toho nakupují ti „chudí.” Stačí je navštívit a podívat se jak mají zařízené byty. Sledovat diskuse na internetu, na odborných portálech, třeba o tom jaký si mladí chtějí koupit počítač.

Tohle všechno má tahle „chudá společnost,”která naříká, že její kupní síla je nižší než té společnosti na Západě. Asi je. Jenže. Dnes ráno, když jsem se probudil kolem třetí hodiny, neb jsem se naučil v poslední době jít spát, když se mi opravdu chce spát, což bylo kolem osmé hodiny večer, takže jsem zalehl a spal do těch tří rána. Po probuzení jsem ze zvědavosti prohlížel obsah nočních stolků. Mám v nich narovnány knihy, které jsem v posledních měsících koupil a kam mi je uklidila služka, protože chodí v pondělí uklízet a mimo jiné i stele, a posbírá naházené knížky co mám rozečtené, nebo i přečtené na posteli a uklidí je do nočního stolku. Do knihovny jsem ji už ty knížky uklízet odnaučil.

Ta odbočka k nočnímu stolku je z toho důvodu, že jsem si říkal, že buď přestanu kupovat knížky, nebo musím nějaké dopravit do antikvariátu. Mám jich jednoduše hodně. Utrácím za kulturu hodně peněz, stejně jako za knihy utrácím hodně za DVD a nebo Audio CD. Podobně jako mám skříň plnou hadrů. Tak dlouho jsem trpěl pocitem, že nemám co na sebe, až jsem se dostal do pozice, že nevím ráno, co dřív na sebe. Zlaté časy, kdy jsem měl jen dvoje džíny a pár košil, svetr a jednu bundu na zimu. V létě a na jaře jsem díky otužilosti chodil v košili. Jen když bylo nejhůř, tak ve svetru. Netrpěl jsem nerozhodností. Tou chudý člověk skutečně netrpí.

Předchozí odstavec je malý pokus o žert, ale faktem je jedno. Říci o sobě, že jsem chudý, by bylo dost troufalé prohlášení, když mám i věci, které skutečně k životu nepotřebuji, leč jsem si je pořídil jen pro potěšení, což je jeden z těch dobrých pocitů. Cítím se dobře, když nechodím celý týden v jedné košili, nebo v montérkách. Jako třeba můj táta, který chodil dlouho v jednom, pak si pořídil něco laciného a chodil zase v jednom dál. Jenže ten všechno prochlastal. Já tedy milionář nejsem, ale nějak mě ti skuteční milionáři a milardáři netrápí. A že si někteří nakradli? No, já si nenakrad. A nelituju toho.

Stejně tak v chudých zemích nejsou noviny, internet plné návodů jak držet dietu aby čtenáři věděli, že na ně redakce myslí, když se systematicky čtenáři přežírají. Tam nejsou přežraní lidé, tedy ne tolik jako u nás. Proto tam nejdou na odbyt ty diety. Panečku, to je katastrofa, když takový člověk jako já, místo pěti řízků sní jen čtyři. To je tragedie. Tomu se říká zbídačování národa.

Fuj, že se ti vydřiduši kapitalističtí nestydí. Mladí a vzdělaní protestují na ulicích proti zbídačování, potom se rozejdou, navštíví první MacDonald s, aby si dali menu, za jehož cenu by ti lidé v Africe žili celý den. 🙂 Někdy si dají i ještě v další hospodě i něco jiného. Rozhazují bez ohledu na útrapy světa. Jo jo, kam ten svět spěje?