Jsem solidární

Dorazila dcera. Tedy ta nejmladší. Babeta. Nechodí zas tak často, ale občas přijde, stráví se mnou dvě hodiny, což je docela výkon. Nemyslím to ironicky.

Dorazila dcera. Tedy ta nejmladší. Babeta. Nechodí zas tak často, ale občas přijde, stráví se mnou dvě hodiny, což je docela výkon. Nemyslím to ironicky. Ve dvaceti pěti letech jsem víc s rodiči jak hodinu nevydržel. Za dvě hodiny se dá probrat ledacos. Pozvala mne na promoci. Udělala mi tím radost.

Kachna se mi povedla, rozdělili jsme se napůl. Samé maso, žádné pečivo. Bez přílohy je kachna docela fajn. Jen hořčice a já k tomu ještě dal trochu hroznového vína. Dnes odpočívám, ráno jsem cvičil jen ásany a trochu pranajámu. Nic víc. Prý je to dobré, aby se člověk nepřetížil. Konečně i dědek Lintera, mi tohle kdysi dávno kladl na srdce.

Dohodli jsme s Babetou, co bude hrát v mé nové hře. Také jsem se byl podívat včera v divadle v Řeznické, optat se na podmínky a obhlédnout prostor. Ten se mi líbil, podmínky třeba se ještě povede vylepšit. Nakonec, vyjednávání mi jde. To už jsem zjistil dávno a dávno a naposledy v úterý, kdy jsem probíral podmínky s UPC. Chlapec na druhé straně signálu sice asi nebyl nejšťastnější, ale pochopil, že jsou meze. Vyšel mi vstříc. Dal jsem mu dvacetiminutovou lekci z asertivity.

Dnes si vyzvednu hrazdu, abych ji namontoval mezi futra a začnu trénovat shyby. Uvidíme, jak mi nácvik půjde. Ale jsem zvyklý dodržovat pravidla, tak by to docela mohlo jít. Po kouskách pochopitelně. Jo, na stará kolena ze mne ještě bude atlet. Je stejně bezva, že si mohu doma zařídit tělocvičnu, za minimálních nákladů.

Kdysi dávno jsem byl na návštěvě jednoho řeckokatolického kněze, (ti se smí ženit) a ten měl doma se svou ženou udělanou tělocvičnu, kde mimo jiné trénoval karate, což mi na kněze přišlo jako zvláštní disciplína. Ale pak, když jsem o tom přemýšlel, bylo to za totáče, kdy zavřít někoho z katolické církve zas nebyl až takový problém, pro tehdejší státní moc, tak jsem si říkal, že by se aspoň v tom kriminálu nestal hříčkou některých psychopatů.

Ta tělocvična se mi skutečně líbila. Jednoduchá a účelná. Vlastně si také takovou pomalu buduji. TRX, hrazda, velký balon, kettebelly, už mi nic neschází ke štěstí. No, jen ta ochota dřít. Ale tu zatím mám, tak uvidíme. Ráno, když jsem se protahoval, musel jsem se opravdu zapřít, abych nezačal posilovat. Jo sebekázeň je nutná i v tomhle. Nic neuchvátat.

Ono, jak si člověk zvykne na tu přiměřenou námahu, výrobu endorfinů, tak mu najednou, ty endorfiny chybí. Ale ty se dají opatřit i jinak. Tohle je problém lidí, kteří jsou zvyklí běhat, cvičit se zátěží, že pokud nemohou, najednou mají problém. Ale i protahování, takovéto pozvolné má svoji cenu, dechová cvičení navozují spolehlivě mírný změněný stav vědomí. Takže dá se docela kompenzovat, střídat a nebýt odkázaný jen na jednu činnost.

On se tenhle přístup dá aplikovat v celém životě. Pracovat a mít vícezdrojový příjem, bavit se, nemít jen jeden druh zábavy, akorát se slečnami má takový přístup svá rizika. Ne každá má pochopení pro vícezdrojový vztah. Opačně to prý platí také. I muži neradi se dělí. Ale to už jsem zabrousil někam jinam.

I když, za totáče se říkávalo, že by mělo být povoleno mnohoženství. Z toho důvodu, že jedna žena muže neuživí. Občas jsem přemýšlel, jestli by mi vyhovovalo se dát někým živit. Nějak takovému stavu nemohu přijít na chuť. I když je fakt, že se takové chování stává docela módní. Mnozí lidé přenášejí svou starost na druhé. Dokonce tomu říkají: „SOLIDARITA”

Já měl vždycky za to, že solidarita spočívá v tom, že pokud někomu shoří dům, tak se mu poskytne přístřeší a nějaká pomoc a třeba mu někdo poradí, kde si má půjčit peníze, najít práci atd. Jistě dětem a bezmocným, tam je na místě pomoc, jinak solidarita také, podle mne tedy spočívá v tom, že poskytnu informace a nebo se rozdělím o znalosti a budu věřit tomu, že ten druhý, třeba i uprchlík je stejně schopný jako já, aby si na sebe i své děti vydělal. Ty poskytnuté informace uplatnil.

Jo, lidé, tedy někteří opravdu začínají žít s tím, že na vše mají nárok, na stejnou životní úroveň, což je z mého hlediska nesmysl. Každý jsme jinak schopný, ale nejen schopný, ale i ochotný pracovat, hledat příležitosti, riskovat a tedy máme rozdílnou životní úroveň. Jasně, socansko-sluníčkářským jedincům tahle filozofie nevoní, ale to už je jejich problém. Můj problém je v tom, že hledám způsob jak jim ty úvahy, co hodlají uvést do praxe, zatrhnout. Tedy ne úvahy, ale tu realizaci.

Třeba na něco, co je funkční přijdu, nebo se spokojím se starým osvědčeným modelem: „Starej se sám o sebe tak, aby se o tebe nemusel nikdo starat!” Ani žena, ani děti, ani stát. A jestli opravdu nebudu moc, ale jen až nebudu moci, pak teprve ať přijde ta solidarita z rodiny a pak třeba z obce. Jo jo.