Celý týden byl jak na houpačce. Musel jsem vykázat jednoho klienta ze skupiny, protože na něj partnerka práskla, že pravidelně kouří trávu.
Celý týden byl jak na houpačce. Musel jsem vykázat jednoho klienta ze skupiny, protože na něj partnerka práskla, že pravidelně kouří trávu. Nic nemám proti jeho kouření trávy, jen terapii těch co chtějí zvládnout závislost a přitom konzumují drogy, neprovozuji. Musí abstinovat, nebo jít k vlídnějšímu terapeutovi. Včera odpoledne mi zlitý volal, pro změnu se nalil. Doporučil jsem mu vystřízlivět a dorazit do Bohnic. Uvidíme co bude.
Pořád stejná písnička. Chlapci žijí v představě, že se na nic nepřijde. No a neuvědomují si, že jejich partnerky, partneři mají jejich chlastu, fetování nebo hraní plný zuby. Pak zavolají, nebo přijdou sami a řeknou. „Se tu u vás léčí a přitom….” A je vymalováno. No ale abych byl spravedlivý, tak dvě další recidivy dva hoši přiznali sami. Ocenil jsem to. Tohle, když udělají je moc a moc důležitá věc. Přiznají chybu a hodlají pokračovat. je mi jasné, že jsou mnozí, co zcela právem řeknou, „nestarají se, podceňují, nedodržují pravidla, žádný soucit.” Soucit ano, ale mého druhu. Hezky si to synáčku odpracuješ. Budeš mít extra podmínky, tedy většinou a budeš dodržovat pravidla ze všech nejlépe. Pokud ne, hledej si štěstí jinde.” Tohle jako terapeutická metoda závislých funguje.
Jsou lidé, co mají za to, že především vlídnost a laskavost. Já jim jejich představy neberu, ale zatím jak se mi to za ty roky jeví, tak jsou nejúčinnější dvě věci. První: důraz na osobní odpovědnost za sebe a přesvědčení, že ti lidé jsou schopni sami za sebe nést odpovědnost. Druhá: Pravidla platí, není jich mnoho, ale platí bez výjimky. Samozřejmě jsou „MU” mimořádné události, jako havarie autem, náhlá nemoc, a jiné podobné lahůdky. Líbí se mi obvyklý dotaz, co když se budu ženit nebo bude pohřeb? Se ptám vždy jestli se někdo žení a nebo pohřbívá odpoledne, nebo spíše k večeru v 17.30 případně v 19 hodin v jiných skupinách. Oženíš se, a hezky večer přijdeš na skupinu. Beztak by tě to jen lákalo. Samozřejmě pokud se neženíš někde za horama. A když umřeš, půjdeme ti na pohřeb a večer bude skupina a budeš tam sedět mezi námi. Aspoň v naší paměti.
Takhle fungujeme dlouhá léta a čím déle to tak funguje, tím víc mě metoda nekompromisního vyžadování pravidel přesvědčuje díky výsledkům o tom, že je funkční. Lidé si často pletou, nekompromisní vyžadování pravidel s jakousi nelaskavostí, nebo mají za to, že na klienty řvu a nějak zvlášť je péruji. Ne ne. Rozdíl je v jedné věci. V psychoterapii závislosti mimo rozjíždění se vzájemnými kecy o chlastu, drogách nebo hře, platí, že mluvit se může o všem a jakkoliv.
Konečně ukazuje se tam, jak lidé v životě v interakci mezi sebou fungují. Jak spolu mluví, jak jednají, ukazují se jejich slepá místa, na které si nevidí. Ale aby tohle všechno mohli dělat, musí tam být. Není nic horšího na skupině, než když je něco rozjeto a do toho vstoupí opozdilec a začne se omlouvat. Většinou tím zazdí celý proces.
Další taková zkušenost, kterou jsem udělal ve své terapii, kde neexistovaly žádné terapeutické intervence z hlediska nedodržení pravidel, mi ukázala, že sice několik skupin je třeba zcela plno, ale z ničeho nic jsme na skupině byli dva až tři. Což skupinovému procesu nepřispívá. Sice se dá pracovat s jednotlivci, ale tím ztratí skupina právě to kouzlo interakce, skupinového dění, koheze atd. Honza Lutera byl vlídný, laskavý, skutečně dobrý terapeut, ale místo jasného stanovení pravidel používal tak zvané psychologické ovlivňování. Což je metoda, kterou používají mnozí. Rozeberou situaci, hledají se důvody. Atd. Většinou to nefungovalo. Chodili dál jak chtěli.
Na mě a pro mne je tahle metoda moc zdlouhavá a málo účinná. Já se zeptám. „Je ve tvých možnostech dorazit včas?” Samozřejmě vlídně. On řekne bud ano, nebo ne. Pak se hledá jestli ano, na tom pracuje skupina, díky tomu se naučí rozpoznávat racionalizace, svoje i toho, který tvrdí, že ne. Většinou to skončí, že je v jeho silách aby dorazil včas. Pak dostane z mé strany zcela jasně na výběr. Bud tu budeš včas a nebo tu nebudeš. Máš možnost volby. Já se nepřizpůsobím a nezměním a skupina se také nebude přizpůsobovat tvé lenosti hledat řešení. No řekněte sami, není to projev úcty a důvěry ve schopnosti jedince?
Já myslím, že je. Pokud někdo pochybuje o mých slovech, tak bych rád řekl, že pro mnohé děti je třeba velký problém chování rodičů, kteří jim z lásky a hlavně ze strachu pramenící z podceňování nic samostatně nenechají udělat. Matka řekne, něco jako: Než bych riskovala, že to udělá pomalu a špatně, udělám si to raději sama. Nepochybně asi udělá. Výsledek je lepší. Jenže dítě nezíská dovednost, která se někdy rodí v bolestech chyb a počátečních neúspěchu a hlavně dítě si nezažije svůj úspěch.
Takže se mnohdy stane, že dítě se díky tomu naučí, co závislí ovládají zcela dokonale, díky své „neschopnosti„ která mu v dětství docela vychází, se vyhnout jakékoliv „namáhavé práci.” Závislí ovládají schopnost se vyhnout nepříjemným věcem, událostem, práci, kde se musí tužit a snažit, zcela dokonale. No a já jim tuhle schopnost na skupině nedovolím trénovat a zlepšovat. Z toho důvodu nejsem jimi nijak zvlášť milovaný, konečně, proč by mě taky měli milovat, stačí když se jim vede dobře.
Takže, když už o tom uvažuji a ještě vzpomínám, tak jedno mě vždycky rozčilovalo a dodnes rozčiluje. Tvrzení že mi někdo pomohl, nebo že někomu pomáhám já. Nikdo mi nepomoh anikomu nepomáhám já. Každý si to hezky oddře sám. Od skupiny a Honzy Lutery jsem dostal spoustu informací, jak si stojím mezi lidmi, o svém chování a vyjadřování, ale stejně jako moji klienti, udělat jsem musel vše sám. Naučit se chodit včas, změnit způsob vyjadřování, sebeovládání.
Po troškách, kousek po kousku a trvalo to roky. Něco šlo rychle, něco pomalu a něco už nestihnu. Ale dobré je také pochopit, že chyby, které dělám jsou moje chyby a žít s nimi musím jen já sám a jen já sám za ně nesu odpovědnost. Bloudi, co se bojí dělat chyby a dělat jen ty správné věci. Ti se nadřou a výsledek nikde. Úzkostný pohled na své vlastní chyby, představa, že mě mohou ti druzí přijmout jen pokud budu bez chyb.
Takový přístup notně komplikuje život. Samozřejmě jsou chyby, které stojí život, třeba se před dlouhou cestou autem nevyspat. Tohle může být skutečně fatální chyba usnout za volantem, ale většina chyb, pokud je uděláme, nás má možnost poučit a vlastně díky tomu se dostat do situace, kdy díky poučení jsme zjistili, že jsme chybu neudělali. Jen jsme nezvolili efektivní řešení. Díky omylu jej můžeme najít a použít.
Proto se tak kladu důraz na to, že lidé, kteří třeba zrecidivovali, sice udělali chybu, nedodržovali pravidla, ale v případě že se poučili, pravidla na příště dodrží pak mohou na recidivě vydělat. Mohou, ale také nemusí. Recidiva má tu nevýhodu, že jen málokdo ji dokáže sám zastavit, přiznat, přinést do skupiny a zpracovat. Tahle chyba, může být osudová. Problém je v tom, že recidiva může u někoho smazat poslední zbytky pudu sebezáchovy a ten člověk se už nikdy nevrátí zpět. Už nikdy nenajde sílu, motivaci žít jinak. Kdo tím člověkem bude nebo ne, nikdo dopředu neví. Viděl jsem mnoho „odepsaných případů„ kteří se nakonec ukázali jako schopné změny a viděl jsem mnoho těch, kteří se zdáli jasně perspektivní a zůstalo jen u zdání.
Tak přeji těm co přišli tento týden s recidivou, vlastně byl ještě jeden, hráč, aby se nakonec ukázali jako zcela perspektivní. Takže nakonec mi vyšlo, když na nich chci aby dodržovali jasně stanovená pravidla mnou, udělat pořádně na co si přišli sami. Pořádně znamená, že sice budou dělat chyby, ale nakonec dovedou k dokonalosti dodržování pravidel a zjistí, že mít pravidla, znamená žít pohodlně. Bude tohle chování jejich úspěch a já sem na ně vlastně laskavý a hodný, když na nich chci aby dělali čeho jsou schopní.