Tak jsme si povídali, povídali na skupině, a najednou nám z toho povídání
vyšli asi čtyři nedospělí, kteří chtějí krásnou ženskou, hodnou a poslušnou
Tak jsme si povídali, povídali na skupině, a najednou nám z toho povídání
vyšli asi čtyři nedospělí, kteří chtějí krásnou ženskou, hodnou a poslušnou
a vlastně ji nic nenabídnou. Zábavu. Maximálně. Poslouchal jsem poslouchal a
říkám jim.
„Co od toho vztahu čekáte? Co těm ženským nabízíte.
Je vám všem přes třicet, těm holkám mezi dvaceti pěti a třiceti, a vy si
myslíte, že ony se chtějí jen bavit, chtějí se s vámi stýkat jen občas. Když
máte zrovna náladu. Pokud jsou zamilovaný, chtějí být s vámi. Chtějí aby
jste dali přednost jim, přednost před vašimi psy, zájmy, asi ne úplně zcela,
ale prostě chtějí aby věděly, že jsou číslo jedna. Ty nejpřednější.Věděly to
od vás, ne že jim to říkáte, ale že to čiší z každého vašeho póru. Můžete
být bohatí, můžete být sexuálně zdatní, ale pokud nebudou se cítit, že jsou
skutečně milovány, tak odejdou. Se slzami v očích, ale odejdou.”
Začali chlapci debatu o psech, jeden mi dokonce vyprávěl, že je to jako
jeho dítě a ona nemá jeho psa ráda, smrdí ji, chce aby se k ní nastěhoval a
divil se, že když on nechce, protože se nehne z toho místa, kde bydlí,
rozchází se s ním. Říkám mu: „Dáváš přednost všemu před ní, je až na
třetím, nebo čtvrtém místě. Ženská musí vědět, že je u tebe, ona i její
budoucí děti na prvním místě, všechny ostatní zájmy budeš muset omezit,aže
je chceš omezit, dobrovolně. Pokud je neomezíš, nedopadneš dobře. Všechny
ostatní zájmy, co máš, budeš muset znovu prodiskutovat. Tak to prostě v
životě chodí. Já osobně jsem na tenhle postoj minimálně dvěma rozvody
doplatil. A když jsem neměl zájem se znovu vázat, znovu mít děti, choval
jsem se podobně. Podle toho všechny ty vztahy dopadly.
Choval jsem se tak vědomě a necítil jsem a necítím nijakou zášť k těm,
co odešly a hledaly štěstí jinde. Nakonec, jak to doslova mám, jsem popsal
ve v seriálu zde i na iDnes Bojí se
změnit značku II a pak ještě jeden díl. Kdo bude chtít, vyhledá si ho.
Jenže žít tak, jak píši v tom seriálku, je osobní rozhodnutí, které ten
druhý musí znát, aby se mohl rozhodnout, zda tak chce žít, či chce jít
hledat štěstí jinam.
Tehdy, když jsem psal ten seriálek se zdálo, že více fandím mužům, než
ženám. Nemyslím, že jim více fandím, prostě tam jsem popsal jednu stranu
mince, dnes popisuji druhou. Ano je dost žen, které chtějí dělat kariéru,
dokonce ji začnou dělat a najednou, jako když v nich zazvoní zvon, ony
otěhotní a z ničeho nic kariéru opustí a věnují se dětem. Několik let. A
nenechají si to vzít. Jsou ženy, které děti chtějí a dokonce se dokáží
dohodnout na tom, že muž nějaký čas bude s dětmi doma, protože on nemusí
dělat kariéru, má svou firmu a třeba je schopen ji řídit z domova. I takové
vztahy znám. Ovšem ve všech těch případech jde o jedno. Ne vyhrát, ne
prohrát, ale dohodnout se.
Zrovna teď mám jednoho, který založil firmu, rozjel ji a dohodl se se
ženou, že on bude doma, až se narodí dítě, a ona po půl roce se bude
věnovat svému. Jedno dítě už mají, je dost velké tedy to druhé prostě
převezme do péče on. Oba něco obětují, aby něco získali. Nedospělost oněch
mládenců spočívá v tom, že nechtějí nic obětovat, aby našli něco nového.
Chtějí jen svoje. Aby bylo jasno, znám i takové ženy, takže případní
komentátoři si klidně mohou odpustit komentáře na téma nedospělých chlapů,
nebo ženských. Obě strany v nezralosti jedou vyváženě.
Tedy sečteno a podtrženo. Oba musí dozrát k tomu, že chtějí být spolu a
dozrát k tomu, že se vzdání něčeho soukromého znamená v konečném výsledku,
získání něčeho společného. Osobně si myslím, že se tomu nenaučí člověk
nějakými technikami, „jak být šťastný a úspěšný,” ale tím, že
začne přemýšlet, jak se chovat, aby ten druhý věděl, že stojí jen o něj,
nestydí se dát najevo, že ten druhý je důležitější než nejmilejší pes,
nejmilejší místo k bydlení, nebo maminčiny buchty.
Pokud se tak chovat neumí, protože přemýšlí jen v tom směru, „co mi ten
vztah dá, nikoliv, co od mne žádá,” pak asi napřed musí změnit myšlení, což se většinou podaří při zažití několik nepříjemných rozchodů, kdy dostane
„adie” od partnera/ky. Jednoduše ono slavné Nezvalovo: Bylo
to překrásné a bylo toho dost… musí prožít na plné pecky, protože pak
má šanci, že se mu v hlavě rozsvítí. Kdo vydrží pár rozloučení, kdy mu
není, dobře, ale vůbec dobře, ten potom pochopí, co znamená další slavné:
„Utrpení je tavící jímka díky níž vytéká ryzí kov.” Jak mi vždy
vytrvale opakoval můj přítel Lutera. Než jsem ho pochopil. Opakování je prý
matka moudrosti. Něco na tom tvrzení bude.
Tak, nechám zamilované a nezamilované svému osudu a budu se trochu
věnovat sobě samému. Už jsem v několika blozích naznačil, že se chystám na
měsíční pěší cestování po Vlastech českých, jen ještě nevím kudy a kterým
směrem povede má trasa. Takže už asi tuším. Vyrazím 2.7 abych v klidu doma
viděl finále ME ve fotbale. Přál bych si finále ČR-Anglie. Uvidím, jestli se
mé přání vyplní a potom se ráno vydám směr na Radotín, Černošice, Brdy a dál
na Rokycany, Plzeň. U Žáků se nacpu k prasknutí, aby věděli, že když zvou,
tak že se v jídle neostýchám. Nakonec, asi s tím počítají, když zvou. Není
tohle poprvé, co jsem se u nich dobře najedl.
A z Plzně vyrazím na Jindřichův Hradec, přes. Blatnou, Písek Týn nad
Vltavou, Veselí nad Lužnicí, Kardašova Řečice, kde v JH, by v polovině
července u své matky a zároveň babičky, mé bývalé ženy, měla být má
nejstarší dcera s vnukem Dominikem. Tam asi nebudu tak dobře pohoštěn, ale
třeba si dáme s dcerou a benjamínkem nějaký dobrý oběd a posedíme někde u
Vajgaru, abych k večeru táhnul dál. Jestli na Slavonice a pak podle hranic,
nebo Strmilov a Dačice se uvidí. Taky bych se mohl vydat na Pelhřimov,
Vysočinu a do východních Čech. To se taky uvidí. Zatím je jistá Plzeň a
Jindřichův Hradec. Všechno ostatní je už je otázkou osobního rozhodnutí,
nálady a konstelace hvězd.
A také mého zdravotního stavu, chutě překonávat překážky, neb už nejsem
nejmladší a nehodlám dělat nějaké závazky a sliby, protože v tomto směru si
už nemusím nic dokazovat. Všechno jsem si dokázal a chci mít dovolenou a
podívat se jak se Čechy, Morava a Slezsko mění lepšímu. Pochybuji, že k
horšímu. Hůř to vypadalo za komunistů, dnes ty města a vesnice i v pohraničí
vypadají zcela jinak. Mnohem lépe podotýkám. Nakonec jsem za totáče se něco
nachodil po Československu pěšky. Mnohý tolik autem nenajezdil. Jo jo, tak
uvidíme, jak všechno letos dopadne. Nakonec, nad tím dumám od svých padesáti
pěti let. Kolik toho ujdu a v jakém budu stavu. Z Prahy pěšky vyrazím, do
Prahy se pěšky chci vrátit.
Trápí mě už jen jediné, jestli s vozejkem, nebo s ruksakem na zádech. A
Nordic walking hůlkami v rukách, jako loni do Polska. Jo, tomu se říká
dilema.