Tak jsem to stihnul jen tak tak. Dorazil jsem k hospodě, zapojil iPhone do sítě, objednal si kafe a oběd a začalo lejt jako z konve. Inu stará dobrá Anglie. Ta nezklame.
Tak jsem to stihnul jen tak tak. Dorazil jsem k hospodě, zapojil iPhone do sítě, objednal si kafe a oběd a začalo lejt jako z konve. Inu stará dobrá Anglie. Ta nezklame. Pochopitelně žádné připojení od Vodafone, protože má mizerné pokrytí. Ani telefon, ani internet. Bývá tohle dost časté a na místech, kde bych to skutečně nečekal.
Sice je Vodafone laciný, ale tahle „drobná chybička“ dost tu lacinost devalvuje. Udělal jsem si včera krátký výlet stranou podle jedné větve kanálu. Už nikam nespěchám. Deset kilometrů tam, prohlédl jsem si ves, dal si kafe a Colu v hospodě. Kde měli dvě opravdu pěkné servírky. Kupodivu Angličanky. Asi nějaká zvláštní náhoda. Dokonce se dala jedna sama do řeči, když viděla ruksak, zeptala se odkud a kam? Tedy jsem vypnul hruď a vysvětlil ji odkud jdu, kam jdu. Ona řekla “ great“ pak jsem ještě k tomu vyrostl o pět centimetrů. No vypil jsem kafe a kolu a vrátil se na hlavní trať. Takže jsem ušel přes třicet kilometrů, ale dopředu se posunul asi sedm. Tak už to v zivotě chodí.
Za starých časů bych nic takového nedopustil. Musel bych stále vpřed. Stále bych hlídal čas a kilometry a prožíval bych trauma že jsem ušel málo. Že jsem pomalý. Teď to nijak neproživám. Prší, tak prší, počkám až přestane. Sice mi pořád lahodí, že bez nějakého zvlaštního vypětí ujdu víc jak třicet km denně, ale jestli je to třicet, pět a třicet nebo dvacet devět je fuk.
Mám radost, že stan stačilo jen naimpregnovat a bezvadně slouží. Měl jsem po loňské zkušenosti strach z toho, jestli jsem nevyhodil čtyři tisíce. Nakonec se opravdu ukázalo, že ho jen zapomněli naimpregnovat. Pro jednoho, když se v něm naučí pohybovat, je akorát a necelé kilo váhy je skutečně výhoda.
Občas, ale vzpomínám na kopule, které jsem měl a říkám si, že vydat se zase někam do divočiny a mít sebou vozík, pak se kopule i přes vyšší váhu svým pohodlím vyplatí. Všechno má svoje. V kopuli se daly dělat i některé protahovací techniky. Což v tomhle stanu moc nejde. Tady i malý muž jako já má potíže se otočit, aby nekopnul do střechy.
Jo cestování pěšky. V mládí jsem měl usárnu, spacák, igelit a celtu a prošel jsem s tím celou Evropu. Když bylo potřeba spal jsem v autobusových čekárnách. Znal jsem všechny od Děčína po Gibraltar. Mockrát jsem spal na mysliveckých posedech, boudách co měli zemědělci v polích. Některé ty boudu byly fakt skoro luxusní. Ve Španělsku mívaly i demižony s vodou.
Parkrát jsem promok, nikdy jsem nenastydnul. Jsem v tomhle docela otužilý. V dětství, když se táta vracel nalitý, jsem mnohokrát šel raději spát do kůlny na seno. I v zimě. Takže od dětství jsem vybavený takovou smířlivosti k tomu, že není pohodlí. I když pohodlí mám rád. Naprosto se ho nezříkám. Jen tak jednou za čas potřebuji trochu námahy, trochu nepohodlí, dřiny, potu a i špíny. Jsem jako cikáni. Díky tomuhle všemu mám poměrně dobrou imunitu, nemám alergie. Skutečně jsem přesvědčený, že přílišná čistota ničemu extra neprospívá. Prý jsou i odborníci, co tohle říkají.
Jo jo, slunce zase vylejzá, tak dopíši, zaplatím a vyrazím. Na displeji vidím pořád „žádná služba“ tak blog uložím až někde, kde bude signál. A jen tak si přemýšlím, že když tak krajani od protinožců „tolik obdivovali“ pořad, tak by neškodilo se opravdu do té Austrálie vydat. A zazpívat si: jo byl to vostrej Australák, Jack Dooley, pokřtěnej, syn chudejch, řádnejch rodičů, co žili v Casel May. Že bude loupit nevěděl z nich žádnej nikterak. A v lásce otce matky svý, žil vostrej Australák….