Dorazil jsem domu, když jsem předtím nakoupil v Bille- Nebylo moc lidí, koupil jsem, co jsem potřeboval a táhnul domů. Doslova. Měl jsem toho dnes dost. Mimo půl hodiny na oběd jsem se nezastavil.
Dorazil jsem domu, když jsem předtím nakoupil v Bille- Nebylo moc lidí, koupil jsem, co jsem potřeboval a táhnul domů. Doslova. Měl jsem toho dnes dost. Mimo půl hodiny na oběd jsem se nezastavil. Cestou jsem přemýšlel o jedné klientce, která mi nedávno vyprávěla jak milovala jednoho muže, o hodně staršího, který ji zemřel. Pak si našla svého nynějšího muže a vlastně pořád ty dva srovnává. Ono srovnání samozřejmě vychází vždy ve prospěch toho zemřelého. Vzpomněl jsem si na tetu Jiřinu, jak mi vždycky kladla na srdce abych si nikdy nebral vdovu. Vdovy mají vždy tendenci glorifikovat své zemřelé partnery.
Vzpomněl jsem si jak se ona klientka rozesmála, když jsem ji sdělil onu perfektní radu své dávno zemřelé tety Jiřiny. Došlo ji, co ji vlastně chci říci. Jenže i tak měl onen partner celkem smůlu. Už o něj moc nestála. Hrozně se v něm zklamala. Nedivil jsem se ji. Poslední roky se opíjel, vyhrožoval sebevraždou, o kterou se nakonec pokusil a ona mu navíc našla v PC důkazy o jeho nevěrách. Tohle zjištění ji zcela dorazilo. Seděla, plakala, díval jsem se na ni a říkal jsem si, že někteří lidé mají skutečně dost dlouho schopnost přitahovat potíže. A snášet je až do padnutí.
Procházejí životem, dělají co mohou a stejně se jim nevede. Tahle na to vypadala. Krásná žena, mladá, veliké oči a v nich neuvěřitelný smutek. Tak smutné, jak už jsem dlouho neviděl. I když se mi ji podařilo rozesmát, nakonec stejně příliš vesele nevypadala. Ale myslím, že se mi ji tehdy podařilo, alespoň uklidnit, když už nic jiného. To není málo. Zda se rozvede, opustí svého muže se ještě úplně neví. Dost váhá, co vím. Nedivím se ji. Být podváděná, vydíraná sebevraždou, starost o dítě, být vdovou. To je na jednu ženu v mladém věku docela dost. Snad se ji podaří se s tím celým jednou vyrovnat.
Stejně jako matka, která má syna gaye, alkoholika, co nepracuje, žije v registrovaném partnerství s jiným mužem, a ještě je na svého partnera agresivní a bije ho. Ten bitý si chodí stěžovat matce agresora a nebo jeho sestře. Celá rodina je vtažena do soužití dvou mužů, kde probíhá zcela regulérní spoluzávislost se vším všudy. Včetně zatažení do svých problémů, širší rodinu. Ale není tohle první případ, kdy se na mě obrací matka gaye s tím, že syn pije, má potíže ve vztazích a ona má pocit, stejně jako v případě heterosexuálních párů, že musí něco udělat. Což je zřejmě to nejhorší, co ji může napadnout. Plést do partnerského života dvou lidí.
Chápu ji, že má starost o syna, který nepracuje, nechá se živit svým spoluzávislým partnerem. Bojí se co s ním bude, když ten mládenec od jejího syna uteče. A já ji říkám, že to je docela nadějná situace, protože pak ona může diktovat podmínky za kterých je ochotna poskytnout pomoc. Maminka sice říká, že přeci „nebude vydírat svého syna“, že by odešel a nevrátil se, ale já si myslím, jak znám své kořaly, že by synáček naklusal k mamince a nějakou formou by se o její pomoc ucházel. Pokud ne u ni, tak jinde. Konečně, když se o něj odmítla starat ona, docela klidně si našel „životní lásku,” která se o něj stará místo maminky. A ta životníláska se za svou dobrotu díky své spoluzávislosti a díky manipulaci svého partnera, nechá přesvědčit o své malé ceně, nechá se mlátit. No nekupte to.
Tohle není vůbec jednoduchá situace. Probírám s ní, co ona může, jak vidí vztah svého syna k sobě. Ona už moc nedoufá, protože má pocit, že syn ji naprosto ignoruje a nechápe, že synáček hraje hru: „počkáme až maminka přileze po čtyrech.” Tohle je známá hra fetujících, chlastajících dětí, kteří se tváří, že rodiče jsou zcela nedůležití. Rodiče tomu naprosto věří, ačkoliv děti dávají velmi dobrý pozor, aby je většinou rodiče neztratili z dosahu a mohli je přijít včas zachránit. Tedy samozřejmě jsou děti, co vypadnou z domova, celou věčnost nedají o sobě vědět, ani je nenapadne, že by si rodiče mohli dělat nějakou starost. Stejně tak jsou rodiče, kteří si mnoho starostí nedělají o své děti.
Na to se mě často ptají lidé, co mají rodičům, kteří na jednom dítěti vyžadují pomoc v nejrůznějších oblastech, tam kde by si rodče mohli pomoc sami, nebo třeba svoji žádost delegovat i na další dítě, které mnohdy bývá, jak si později ukážeme z nejrůznějších důvodu vynecháno, opomíjeno, říct? Pokud už se dětem ozvou, jedině se žádostí o pomoc, vůbec se nezajímají jak děti žijí, stále jen se pokoušejí zatáhnout děti do svých potíží, do svých problémů, očekávají maximální vstřícnost. Děti mají pocit, že jsou vlastně jen jakousi vrbou, která má vyslechnout všechny potíže svých rodičů. Všiml jsem si, že se většinou jedná o prvorozené děti, kteří museli nějakým způsobem nést odpovědnost za mladší děti. Rodiče si zvykli na ně přenášet odpovědnost, zvykli si, že ty děti jsou schopné se o sebe postarat, považují jejich schopnost za zcela něco samozřejmého a vůbec nechápou, že ty naprosto samostatné děti také občas potřebují vyslechnout, někdy pomoci.
Z toho vznikají dost velké komunikační potíže protože rodiče netuší, že děti něco potřebují, děti si říct neumějí, nikdy si neříkaly, nikdy se u nich něco takového nepředpokládalo, oni sami mají dlouho pocit, že žádat o pomoc je něco nepatřičného, že je to známka slabosti. Nakonec byly tak vychováni. „ Ty jsi už velký samostatný, dospělý a dospělí přeci o pomoc nežádají.” A ani je nenapadne se podivit, ty rodiče, nad svými žádostmi o pomoc, nad tím, že oni jako rodiče zatěžují své dávno dospělé děti, svými starostmi, potížemi a vyžadují neustálou pozornost ze strany svých dětí, aniž by si všimli, že preferují třeba další dítě, které by si naprosto netroufli zatížit tak nadměrnými požadavky.
Netroufnou, třeba jen proto, že ono preferované dítě je si vědomo své ceny pro své rodiče, umí odmítnout, umí dát najevo svou nezávislost. Ne vždy, ale většinou. Kdežto to málo, nebo vůbec preferované dítě, které je zatěžováno požadavky svých rodičů, protože se bojí toho, že je pro své rodiče bezcenné, vlastně má pocit, že aby ho měli rodiče rádi, aspoň trochu rádi, musí pro ně hodně udělat. Představuje si, že pokud odmítne, ztratí i tu malou cenu, kterou pro ně ve svých očích má.
Tohle jsem dost často slýchával a vždy jsem se těch dětí ptal, když s touhle teorii přišly, kdo tedy bude ty rodiče poslouchat, když ne oni, kdo bude pomáhat když ne oni? Tohle vědomí vlastní ceny jim velmi často, vlastně skoro vždy chybí. nedochází jim, že co berou rodiče i oni sami za samozřejmost, vůbec není samozřejmost, nedochází jim, že další děti klidně dokáží odmítnout a nic se nestane. Pochopitelně, pokud ty děti jednoho dne odmítnou, pak jsou vystaveny manipulaci a nátlaku ze strany rodičů, kteří chtějí vrátit vše do starých kolejí. Navíc mnohdy nenajdou pochopení ani u sourozenců, protože tím jsou vystaveni do té doby rodičům málo poskytující děti hrozbě, že co do té doby vyžadovali rodiče jen na někom, najednou budou vyžadovat na nich.
Samozřejmě, kdybych byl v televizi, a řešili jsme tuhle situaci, zeptal by se mě moderátor na radu. Požádal by mě abych těm dětem poradil. No já bych mu odpověděl, že bych těm lidem nabídl konzultaci, kde bychom si vyjasnili, jakou ty děti mají sebeúctu, sebevědomí. Jak si sami sebe cení, jak si myslí, že si jich cení jejich rodiče, pokud málo. Z jakého důvodu neumějí, nebo nechtějí odmítnout se dát přetěžovat požadavky rodičů.? Co myslí, že se stane, když odmítnou? A další podobné věci. A až bychom to vše probrali, pak bych se jich zeptal, jak to, že když se tak sami třeba podceňují, dokázali to či ono? A z jakého důvodu nevěří svým schopnostem. Moderátor by mě neměl rád, někteří diváci také ne. tedy hlavně ti, co chtějí okamžitý recept. Co nechtějí přemýšlet, hledat vlastní cestu a nebát se mít vlastní rozum a potřeby.
Protože až bychom to všechno probrali, ty děti by stejně jako v opačném případě rodiče, třeba ona matka z první části blogu, by zjistili všichni, že mají pro druhé lidi cenu, protože se zásadně obracíme jen na lidi, kteří jsou nám schopni poskytnou nejvíc. Jen blázen se obrací na ty, co nic nemají a nic tedy nejsou schopni poskytnout. A jsou tací mezi námi, že mají toho tolik k nabídnutí a ještě se nechají přesvědčit o své bezcennosti. Jo jo.