Byl jsem dnes u zubaře, zaplatil jsem můstek, dostal ho k ozkoušení, už teď se zdá, že je dobrý, akorát mám potíže s dásněmi, neb mám nějaký zánět.
Byl jsem dnes u zubaře, zaplatil jsem můstek, dostal ho k ozkoušení, už teď se zdá, že je dobrý, akorát mám potíže s dásněmi, neb mám nějaký zánět. K můstku jsem vyfasoval nějaké bylinné přípravky, které by měli zánět zklidnit až prý dokonce odstranit. Domu sem šel celý ztahaný z té operace, jak nasazování samotného můstku, tak čištění a mazání lektvarem dásní, abych byl na večerní skupiny připravený. Sice mi bylo líto, že se nesetkám se svou nejstarší dcerou, která se na otočku přijela podívat na malou neteř. Ale domluvili jsme se, že je navštívím na pár dní v Londýně koncem letošního roku.
Londýn mám rád a vzpomínám z láskou na ten týden pobytu, kdy jsem dorazil z pěšího putování po Británii v polovině listopadu v roce 1997, do Londýna. Počasí v listopadu už nebylo nic moc, měl jsem za sebou víc než dvouměsíční pobyt pod širým nebem cestou z Doveru na Highland ve Skotsku a Loch Ness a zpět. Dostal jsem cestou do Británie v autobusu tip na Velehrad, že bych se tam mohl ubytovat, pokud budu chtít setrvat nějaký čas v Londýně, při zpáteční cestě.
Nebral jsem tuhle informaci moc vážně. Ovšem, jak už mnohokrát předtím i mnohokrát potom jsem zjistil, že se vyplatí některé informace prubnout. Dotázal jsem se telefonem, dostal informaci a zjistil jsem, že je to skutečně skvělá možnost. Pater Lang, když zjistil, co jsem zač, mě nechal celý týden bydlet za pár liber.
Velehrad byla skvělá možnost přechodného ubytování, kterou kdysi zajistil pater Lang, jezuita, který podporoval emigranty po roce 1948 po celou dobu. V roce 1997 ještě fungovalo ono ubytování, dnes už ne, ale tehdy ještě ano. Sice jsem spal ve společenské místnosti, ale sešla se tam bezvadná parta. Hlavně těch krátkodobě ubytovaných. Bylo moc příjemné po více jak dvou měsících mluvit česky, dostat slušné a laciné jídlo, informace o možnostech, co poskytuje Londýn. S jednou dívkou jsme si tam padli do oka a mimo prvního dne, kdy jsem měl skutečně kliku, kdy jsem vyrazil sám a viděl královnu, jak se vracela z oslav dne Příměří, když jsem očumoval u Buckinghamského paláce, křižník Belfast, co je zakotvený na Temži a skotskou gardu v jejich typických oblecích, jsme procourali pak Londýn během týdne spolu.
Žila v Londýně dlouho, vracela se domů, a tak mluvila dobře anglicky, tedy věděla, co a jak. Jo, ono se to nezdá, už je tomu patnáct let. Snad na mě také vzpomíná v dobrém jako já na ni. Na každého z nás doma někdo čekal, takže když odjížděla den přede mnou, doprovodil jsem ji na autobus, řekli jsme si: „třeba se někdy ještě potkáme” Už jsme se nikdy nesetkali. Byla odněkud z Moravy. Mobil jsem tehdy neměl, telefon neměla, adresu jsem ztratil a jméno zapomněl. Pro jistotu 🙂
Takhle jsem v životě potkal hodně žen. Sešli jsme se, prožili hezké chvíle, rozešli a nikdy už většinou neviděli. Má-li někdo s tím mým způsobem života problém, jeho věc. Já na ty ženy rád vzpomíná, doufám, že ony taky, nikomu jsme neublížili, doma se s tím nechlubili, na rozdíl od některých pitomců, co mají potřebu si užít a pak si čistit své svědomí tím, že na sebe vyblejou svoji špínu, aby tak zasvinili všechno kolem sebe. Včetně těch podvedených. Stále sem ještě nezměnil názor, že ty, co se doma přiznají k nevěře, by měli veřejně, svlečený do naha bičovat! A nešetřit na ráně.
Je tedy zase, se na co těšit. Už při posledním pobytu mi Petra dělala průvodkyni, bylo pohodlné se courat se svou dcerou po Londýně, i když jen dva dny, než jsem vyrazil do Oxfordu, abych z Oxfordu mířil podle Oxford canal na sever na skotské hranice. Ty dva dny, kdy jsem vlastně se svou dospělou dcerou po létech byl víc než jen několik málo hodin mě udělalo radost. Řekli jsme si hodně. Asi v její dospělosti nejvíc.
Tehdy také začali vysílat „Ze závislosti do nezávislosti” na prvním programu ČT, což byla opravdu velká klika, a má dcera asi poprvé pochopila, že dělám něco, co má skutečný smysl. Inu, doma někdy, nebo skoro nikdy nebýváme proroky. Zaplatila si kanál a odsledovala celou tehdejší sérii sedmi dílů, která ČT vysílala. Jak je vidět, mám opravdu důvod mít na Londýn hezké vazpomínky a zažívat pocity radosti a klidu, když se ty vzpomínky vynoří. Petru nikdy válečné lodě nezajímaly, ale absolvovala se mnou i mou druhou návštěvu HMS Belfast. Tu jsem si skutečně užil.
A pak jsme šli nakupovat čelenky, co mají zachycovat pot. Vzala ten nákup do vlastních rukou a mám dodnes dvě skvělé čelenky s pirátským motivy. Nákup map, už pro ni nebyla zas až taková zábava. Pro mne bylo zábavou jen ji sledovat jak se chovala a zdravila při každém absolvovaném krámě, kam jsme přišli. Já jako venkovan z východu pozdravil „Hello” neb jsem se domníval podle starých amerických westernů, že je to ten správný pozdrav, což jak jsem zjistil, na britském venkově je, ovšem v Londýně má dcera preferovala: „Hi.” A šla rovnou k věci. Nechala si těch čelenek ukázat asi sto třicet, prohlédla a zamítla. Prodavačka, prodavač s úsměvem je sbalili, my se také sbalili a nákup čelenek nám trval déle, než prohlídka HMS Belfast. A že je to nějaká loď. Nakonec jsme uspěli. Podobně jako HMS Belfast, při potopení bitevního křižníku Schanhorsta.
Nákup map nám tolik netrval. Vešli jsme do obrovského knihkupectví, Luxor na Václaváku je proti němu malý krámek v bezvýznamném městečku v Čechách, vyšli do třetího patra, zeptali se na mapy, probral jsem jich několik, nějaké vybral, zjistil, že je dostanu od Petry darem k svátku a hotovo. Jeli jsme domů. Druhý den jsem sedl na vlak, sjel do Oxfordu a vyrazil. Ale to už je jiná historka, popsaná jinde a podrobněji. Jo jo.
J