Pročítám si občas blogy jinde, někdy narazím na velmi zajímavé, jako na blog Jiřího Svobody na www.aktualne.cz, který je velmi sofistikovaně napsaný, až po blogy na www.idnes.cz, kde se skutečně lidé
Pročítám si občas blogy jinde, někdy narazím na velmi zajímavé, jako na blog Jiřího Svobody na www.aktualne.cz, který je velmi sofistikovaně napsaný, až po blogy na www.idnes.cz, kde se skutečně lidé vyjadřují neomezeně a nijak si nelámou hlavu s gramatikou, stylem či novinářskou etikou. Tady jsem trochu limitovaný, protože ode mne se občas a myslím i právem očekává, že se vyjádřím nejen k politice, nebo westernu, ale i mezilidským vztahům závislosti případně k jiným podobným věcem. Ale jak říkám. Přestal jsem kupovat noviny, čtu si jen zprávy na internetu, nebo komentáře k událostem doma i ve světě, což jsou také spíš blogy na www.neviditelnypes.cz. Čoklík mě zaujal jak první a už dávno. Myslím, že se tam scházejí zajímaví lidé, jen v poslední době si uvědomuji, že tam čtu komentáře, které už vyšly v novinách, nebo jinde.
Číst názory a komentáře lidí, kteří nejsou profesionály v oblasti žurnalistiky může byt skutečně velmi poučné. Třeba v oblasti diskriminace romských dětí. To je dnešní z témat novin. Dopisy od evropských organizací pro lidská práva. Stejně jako jeden pisatel blogů na iDnes.cz oceňuji i já onu subjektivitu, nevyváženost a nekorektnost těch blogerů. K čemu je mi korektnost, když vlastně nevím jestli novinář si skutečně myslí, že není dobré, pokud romské děti chodí převážně do zvláštní školy? Možná píše něco jiného, než je mu vlastní. Noviny skutečně dnes vyžadují jistou politickou korektnost. A žádají aby nebyly ty děti diskriminovány.Přemýšlím jestli je skutečně diskriminace, když chodí do zvláštní školy. Na blozích tohle není důležité dodržet.
Já jsem proti diskriminaci kohokoliv. Jenže. Jestli v něčem vidím problém, tak v tom, že jedno dvě velmi problémové děti, dokáží podobně jako v jakémkoliv jiném kolektivu, jeden dva problémoví jedinci zatížit ten kolektiv natolik, že jej mnohdy zcela rozloží, otráví, znemožní běžnou výuku, stejně jako běžnou práci. Zažil jsem několikrát v životě odchod problémových jedinců z pracovních kolektivů, kde se okamžitě uvolila atmosféra a zlepšil se pracovní výkon.
On je rozdíl mezi spolupráci, nebo výuce s běžně motivovanými lidmi, dětmi kteří si uvědomují nutnost spolupráce a lidmi, kteří jsou přesvědčeni o své výjimečnosti, výlučnosti, právu na výhodách. Styk z mnohými Rómy mě dal zkušenost, že Romové mají pocit výlučnosti, přesvědčení, že gadžové jsou jen k tomu aby byli okradeni, podvedeni, a dobří jen k výsměchu, pokud jim prokáží laskavost bere se projev laskavosti jako projev hlouposti. Možná se jen mýlím, ale škola jako taková není pro většinu dospělých a tím méně dětských příslušníků romské komunity místo jež je vhodné a nutné navštěvovat. Pamatuji se na romské spolužáky, kteří nebyli hloupí, ale vždy a znova začínali v první, maximálně druhé třídě. Nemám pocit, že by se tohle nějak zvlášť za těch víc jak padesát let změnilo. Do školy bud chodili občas a nebo jen rušit, byly potíže s nimi mluvit, česky uměly, ale měly jiné vidění světa a to naše nepřijímaly.
Otázkou je, zda je diskriminací oddělení problémových, málo přizpusobivých dětí od dětí, které sice v průměru nejsou víc nadané, víc inteligentní než problémové děti, ale jsou dětmi, kteří sice neplanou extra nadšením pro jakýkoliv úkol, ale jsou si vědomi toho, že pokud nebudou spolupracovat, budou vytvářet pouze spory, dožadovat se ohledů a výhod, pak ani žádné výhody nebudou, nebo tak nízké, že nestojí ani o ně usilovat. Romská menšina v tuhle chvíli se valnou většinou necítí součástí společnosti. Vietnamské děti, čínské děti, děti uprchlíků z rozvojových zemí jsou z valné části motivované uspět, zařadit se, prosadit kulturně i ekonomicky. Tohle se o dětech z romských rodin říci nedá. Ti z vlastních rodin si do školy přinášejí na rozdíl od jiných menšinových komunit, třeba těch čínských a vietnamských, přesvědčení, že škola je na nic a gadžové májí povinnost jim platit.
Sám za sebe si myslím, že je dobré, že romské děti vůbec do nějaké školy chodí. Takže zvláštní školu jako problém nevidím. Velmi často jsem zažil, že nejen romské nadprůměrně inteligentní dětí jsou ve zvláštní škole, že propadají a neprosadí se i nadprůměrné bílé děti. Také mají IQ nadprůměrné, ale osobnostní potíže, malá sociální dovednost jim zabraňuje uspět. Podobně jako romským dětem. Těm spíše než osobnostní, tak sociální zanedbanost brání uspět.
Prostě někdy to tak je. A nemusí to být proto diskriminace. Tím že do školy chodí, i třeba zvláštní, získávají informace o světě „gádžů” i odjinud a jiné než jen v rodině. Mají možnost se setkat s lidmi, kteří jsou školeni na obtížné a problémové žákydíky nim získat vědomosti, které by v jiném prostředí nezískali. Bohužel, tahle menšina je problémová z hlediska většiny a i oni se se musí naučit s námi žít, nejen my s nimi.
Ne všichni jsme terapeuti, speciální pedagogové, psychologové, co se zabývají feťáky nebo problémovými menšinami. Ale ani odborníci prostě nemají nekonečné pochopení a nekonečnou trpělivost. Zcela jasně v případě práce s těmi menšinami vyžadují od členů problémových menšin jistou míru kázně. Každý kdo učil děti z romské menšiny, nebo bydlel v jejich blízkosti ví že žádat na nich klid, kázeň, spolupráci je velmi obtížné.
Žádat na těch kteří dnes a denně zažívají, ve spolužití s romskou komunitou, jejich nepřetržitý křik, halas, nepořádek aby měli nějaké zvláštní pochopení, pro tuto komunitu je někdy skutečně skoro nemožné. Pracovat například s feťáky a vracet se do domu, kde žijí dvě romské rodiny je opravdu zkouška vůle. Život se stává v takovém případě velmi obtížným.
Lidé se nevyspí, nemohou projít po chodbě aby se nebáli kdy je někdo napadne, nebrodili odpadky, kterých na chodníku přes neustálý úklid mají až po kolena. Pak žádat na těchto lidech nějakou zvláštní trpělivost, pochopení a porozumění pro romskou komunitu, je zpozdilé. Zcela normální běžný člověk udělá jediné. Má-li možnost, odstěhuje se, dá děti do jiné školy, kde se učitelé věnují výuce jejich dětí a nikoliv jen pacifikování násilníků. Taková je realita běžného života.
Ano zcela demokraticky mají Romové právo usilovat o svůj způsob života. Mají právo se pokoušet získat výhody, které ti ostatní nemají, mají právo odmítat své děti do školy z přesvědčení, že je tam nic důležitého pro život nenaučí, ale musí počítat s tím, že se většina ohradí. Většina jednoduše nebude chtít aby jejich děti chodili do škol s problémovými dětmi, které mají minimální hygienické návyky. Většina se nesmíří s tím, že byty pro sociálně slabé jsou devastovány, ničeny a pak se tomu dá eufemistický název „vybydleny.” Sociálně slabí, pak jsou diskriminováni menšinou, kterou si pokouší většina koupit a uplatit. Zcela zodpovědně říkám, že bych nikdy nepronajmul byt ve svém majetku romské rodině. Pokud o něj nechci rovnou přijít.
Zkušenost, kterou mám z romskými spolubydlícími mě varuje před podobným počínáním. Těžko mi kdokoliv z těch „ochránců lidských práv” vysvětlí, že je to jinak. Bydlel jsem s nimi v jednom domě šest let. Z domu, kde bylo možné mít mít záhony na zahradě, dům pro pět partají, jak se říkalo. Z poměrně slušného domu z dob před první světovou válkou, se během těch pěti let stala zdevastovaná ruina, vypleněná, zničená skorozřícenina, kde nebylo skoro možné běžně žít. Odstěhoval jsem se a dodnes toho nelituji. Stačily dvě rodiny a bylo po všem. Stačilo jim na to šest let, když předtím dům v přijatelném stavu sloužil jiným skoro sto let.
Své děti a vnuky bych zcela klidně nechal chodit do školy s čínskými, vietnamskými, ruskými a dalšími dětmi, ale kdyby měly chodit do školy z romskými dětmi měl bych asi s tím starosti a pokusil bych se je dát do jiné školy, kterou bych klidně platil. Mohu v očích mnohých vypadat jako rasista, ale mám za to, že setkávání ve škole s touto skupinou dětí, by je nijak neobohatilo. Takže musíme vymyslet, jak je vzdělat, jak je integrovat. Zatím se nám v tomhle nevede. Káravé, protestní dopisy od evropských organizací nám v to nepomůžou.