Postavil jsem stan v kukuřičném poli. Báječné místo.
Postavil jsem stan v kukuřičném poli. Báječné místo. Hezky jsem odbočil do takového volného pruhu v kukuřici, došel asi sto metrů od silnice, kde byla krásná volná plocha, nebylo tam vidět ze silnice. Miluji taková místa. Je tam klid, většinou bezpečno.
Hezky sem si tam zacvičil. Pak dal kafe, koukal na nebe, jak se stmívalo, měsíc svítil moc. Jak se zpívalo v jedné písni o Jesse Jamesovi. jednou vám byla noc, měsíc však svítil moc, když tu vláček zůstal stát. Každej ví, že ten vlak přepad James kabrňák, se svým bráchou akorát…
Ja tedy vlak nepřepadl, nejsem k tomu vybavený, ale zíral jsem na nebe. Všude klid a ticho. Hotová romantika. Jen v noci tam dupala rodina oprsklých králíků. Ti jsou ovšem neškodní a když sem je poslal i s jejich dupáním do prdele, tak odtáhli.
Povídal jsem dnes se svou láskou o cestování pěšky. Tedy o mém způsobu. Ona je přesvědčena, že by ho vydržela. Nechci ji brát iluse, ale ono cestovat mým způsobem, i když jsem hodně polevil, není pro slabší nátury.
Pamatuji jak má jedna milá a jedna má manželka renhle způsob okusily. Jak byly nervozní z takové maličkosti, jako je být tři dny špinavý. V hospodě jen párek a nebo utopenci a jedli jsme u krámů, kde toho také moc neměli.
Ono cestovat pěšky, civilizovanou krajinou, přitom spát ve stanu, nebo tehdy ještě pod celtou, nebo v autobusové čekárně není fakt pro každého. Lidé ne vždy takový způsob života kladně ocení.
Čistou košili jsem vzal včera, ještě dvě čistá trička mám, ale kdo se bude každý den převlékat, když po jednodenním putování je košile, nebo triko nasáklý potem, jako za týden. To by za mnou musel kráčet Jean a nést zásobu prádla a voňavek.
Má Katolická manželka sice nějakým divem vypadala i po týdenním putování stejně krásná a čista jako na začátku, ale ona se tak nevnímala. Pořád mě peskovala abych se holil, vzal si to nejméně pobryndané triko a jiné zbytečnosti.
No cestovat se ženami je vždy zdroj neutuchajícich osobních zážitků, co se hygieny týče. Pak také ženy intelektuálky mají potřebu vidět každou hovadinu, co se vydává za zajímavost. Studují nadměrně místní zvyky, rozplývají se nad každým hovězim, nebo skopovým dobytkem . Případně nad každou kapličkou.
Ženy jsou nejlepší ve městě, kde mohou uspokojit všechny své potřeby. Cestovat s nimi pěšky po civilizaci není jen tak.
V pustině by to mohla být jiná. Ale tam zase bych ji musel bavit, nesměl bych si mlčet o svých věcech. Ať to beru z jakékoliv strany, na déle než týden to nevidím.
A představuji si jak s ní cestuji třeba Islandu a po týdnu, ona už toho má dost, ptá se kdo přišel na ten nápad jet na Island? Ani si neumím představit, že bych jí řekl. „Si pořád snila o Islandu. Tak si tady a nekňuč“
Ono toho čas od času má každý dost, ať je u Ivančic, v Kanadě, nebo na Islandu. A řeči výše uvedeného typu v takové chvíl,i je stejné jako si hrát se sirkami u otevřeného sudu s benzinem. Pár takových chvil jsem zažil a bylo moc dobře, že jsem byl sám a nezazněla žádná podobná otázka, či stížnost.
Ale porota složená z cestovatelů by mě zcela určitě osvobodila pro použití přiměřené obrany. A rozhodn by to bylo kvalifikovaný jako neůmyslné zabití.
Jo romantika, ta je až když se člověk vrátí domů a prohlíži fotky a vypráví bohatýrské historky. Jinak se jedná o vedro, prach, déšť, bláto, zimu a špínu. Občas bolavé nohy, neochotní lidé, plus jiné maličkosti.
No a když cesta končí, tak dva dny před koncem si člověk říká, že přístě ho taková hovadina ani nenapadne. Doma vybalí ruksak a je mu líto, že to nebylo aspoň o týden delší. Pak si vyberte. Jo jo