Nedalo mi abych nezkusil starý notebook Acer TravelMate 2310, který Amigo vyčistil, trochu poopravil, vzít k Ritě, a bez externího monitoru, zato s řádným úderem do něj, opravil grafickou kartu, tím m
Nedalo mi abych nezkusil starý notebook Acer TravelMate 2310, který Amigo vyčistil, trochu poopravil, vzít k Ritě, a bez externího monitoru, zato s řádným úderem do něj, opravil grafickou kartu, tím mu domluvil, grafické prostředí naskočilo a drží, pak nainstaloval znovu Debian. A milý starý, dobrý Acer zatím jde jedna malina. Otázka sice je jak dlouho? Ale mám pocit, že pokud se s ním nebude nijak zvlášť hýbat, pak by nějaký čas s externí klávesnicí a myší mohl plnit, co plnit má.
Půjde-li, ušetřím Macbook stálému přenášení a nechám ho jako hlavní stroj pro zaměstnání. Kdybych tam chtěl vzít Acer, musel bych na něj nainstalovat wokna, a k nim iTunes, protože na Linuxu jen těžko připojím iPhone jako modem. Jiné připojení ke mě v kanceláři není. Nějaká wifi Praha, ale tenhle Acer stejně nemá wifi kartu. Sice jsem někde četl, že Ubuntu by operaci připojení iPhone jako modem mohl zvládnout, ale tak hluboko jsem neklesl, abych používal Ubuntu. Mám pocit, že bych mohl stejně tak dobře používat wokna. Tedy Mac, iPhone a vystaráno.
Jak tak běžela diskuse pod minulým blogem na abíčku, k televiznímu programu „Rodina a já,” kde jsem dostal otázku, zda jsem čelil podobné situaci, uvědomil jsem si jednu věc. Od svého rozvodu s první ženou se kterou mám dvě dcery se nimiž se pravidelně a často stýkám, včetně vnuka, jsem já ani má bývalá žena podobné situaci nemuseli čelit, protože sice jsme s Jarkou nijak zvlášť po rozvodu nemuseli, ale vždy jsme táhli za jeden provaz pokud šlo o stanovení hranic oběma dcerám. Snad asi proto, že oba jsme byli zvyklí ze svých původních domovů na tu skutečnost, že nám nikdo nic nedá, o co se nepostaráme, nemáme a není žádný důvod příliš děti rozmazlovat. Dcery pokud od určité doby něco chtěly, vždy musely si jistý díl na uspokojení svých chutí opatřit. Ať se tohle týkalo cestování, oblečení, případně jiných radostí.
Takže jsme se nikdy neocitli ani jeden v situaci, že bychom museli, jít do konfliktu v televizním pořadu ukázaném. Mnohokrát jsem byl s dcerami v jiných konfliktech, kde se mě snažily, hlavně starší dcera, postrašit tím, že se se mnou nebude stýkat. Vždy dostala stejnou odpověď. „Jsi dospělá, víš co je pro tebe nejlepší a pokud máš pocit, že nejsem pro tebe důležitý, zařiď se podle toho. ” Vydržel jsem jejich odloučení, klidně jsem po nějakém čase navázal kontakt, pokud se chovaly odmítavě, počkal jsem. Kecy diskutujících o tom, že jsem nikoho nevychoval mě vážně neberou. Vychoval. Podle svých možností a schopností. Takže mě řeči matek o tom, že je třeba udržovat dobré vztahy tak moc nepřesvědčují.
Mnozí rodiče, ne samozřejmě všichni, mají pocit, že je potřeba udržet kontakt za každou cenu. Odchodem dětí mnohé mají pocit nepotřebnosti. Snaží se dítě udržet pod kontrolou, aby si mohli namlouvat, že bez nich to nejde. Mnohdy rodiče se bojí rozpadu vtahu mezi sebou, protože jediné co je drží pohromadě je právě ona starost o děti. Jenže děti nemají povinnost činit své rodiče šťastnými v jejich vztahu a nemají povinnost dávat svým rodičům jakýkoliv smysl jejich života.
Rodiče jsou odpovědni za svůj život a dospělé děti jsou také odpovědni za svůj život. Ona osobní odpovědnost vůbec nebrání dobrým vztahům. Z toho důvodu mám za to, že je potřeba udržet hranice za každou cenu. Hranice, která jasně stanovuje míru odpovědnosti. Moje dcery obě odešly z domova ve dvaceti letech, obě ani mě ani matku nežádaly o pomoc, zařídily se, prožily si svoje traumata jaká nutně nastanou při osamostatněni, pokusily si nabrousit drápky jak na mě, tak na jejich matce, aby se nakonec vztahy přirozeným dospíváním zcela bezproblémově upravily. Musel jsem ledacos vydržet, ale nikdy jsem jim nedovolil aby rozhodovaly za mne, stejně jako jsem jim nikdy nedovolil aby mne zneužívaly. Pokud nežádají o pomoc do života se jim nepletu, protože předpokládám, že jsou stejně schopné jako já i jejich matka se o sebe postarat.
Jedna z asertivních dovedností je dovednost zvládnout konflikt. Konflikt, kde mohou znít hlasitá slova, konflikt, kde si jasně lidé sdělují, co chtějí, co nechtějí, konflikt, který probudí emoce, ale ty emoce nepřerostou v nenávist a odmítnutí člověka jako takového. Jen ti, co nezvládají konflikt vyžadují naprostou bezkonfliktnost. Vyžadují naprostou vstřícnost a žádné odmítnutí. Takové chování nesvědčí o jejich dokonalosti, spíš svědčí o jejich úzkosti a strachu z následků, které by mohl konflikt přinést.
Nebojím se jít do konfliktu s klienty, stejně jako se nebojím jít do konfliktu se svými dcerami, nebo přáteli, pokud mám pocit, že překračují mé hranice. Nezastávám názor, že v zájmu věci je nutné něco vydržet. Zatím jsem v zájmu věci, své věci se dokázal ohradit, odmítnout něčí požadavky, které jsem považoval pro sebe za nevýhodné a dožil jsem se s tím šedesáti let, hlady jsem neumřel, s dětmi se stýkám, přátele mám a ženy mne neodmítají. Spíše naopak. Většina lidí mě respektuje. Stejně jako respektuji já je. Ono totiž o život jde jen málokdy a valná většina lidí, prostě přijme tu skutečnost, že si druzí lidé nenechají od nich srát na hlavu jen proto aby vypadali v jejich očích dobře.
Rodiče, které dopustí aby jim jejich děti přerostly přes hlavu tím způsobem, že děti je nerespektují, nerespektují pravidla vlastní soběstačnosti v mezích možností, se zákonitě dostávají do rozporu. Rozporu mezi láskou k dětem a vlastními potřebami. Pokud ona láska překročí neúnosnou mez, často se stává jen pouhý využíváním a zneužíváním rodičů nez ohledu na jejich situaci. Bohužel nejedná se jen o závislé děti. Také je nutné říci, že jsou i rodiče, kteří zcela klidně zneužívají své děti. I v takovém případě mají dospělé děti právo se rozhodnout, zda požadavky rodičů jsou oprávněné a v případě, že naznají, že nejsou, klidně mají právo odmítnout. Zda si to troufnou je věc jiná.
Tak, po celou dobu psaní blogu Acer vydržel, ani se nehne, takže rána byla účinná i když postrádá logiku, protože všichni víme, že je to technická záležitost a notebook se úderem nespravuje. Nespravuje, leč funguje.