Úterý a pátek bývají pro mne v blázinci docela náročné dny. Úterý ještě má navíc tu věc, že mám večer skupinu.
Úterý a pátek bývají pro mne v blázinci docela náročné dny. Úterý ještě má navíc tu věc, že mám večer skupinu. Jak na asertivitě dopoledne, tak odpoledne na skupině i večer probíhaly diskuse na téma vztahy, nevěra atd. Večer mi ještě jedná má známá oznámila, že její kamarád spáchal sebevraždu skokem z okna z důvodu nevěry své ženy. Jo den jak vyšitý.
Byl jsem překvapený reakcí své známe na onu manželku toho mrtvého. Mám potíže v tomto směru určovat viníky, co kdo zavinil, co kdo nezavinil, nota bene nějaké odsuzování jejich konání. Na to jsem příliš dlouho na světě a dost dlouho terapeutem, abych věděl, že jestli mě může v práci terapeuta a jako člověka něco limitovat, pak především určování viny. Ano jsou věci, které se z hlediska morálky nedělají. Třeba nevěra, nebo lež. Málokdo z nás může říci: „vždy jsem byl věrný/á.” Ještě méně nás může říci: „Nikdy jsem nelhal/a, nepodváděl/a.” Je zde Kristovo: „Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem.” V příběhu, když se ho ptali na to co říká, že Mojžíšův zákon nařizuje ukamenovat nevěrnou ženu.
Ono Kristovo, …jste-li bez viny… je totiž asi nejlepší terapeutický přístup. Nikdy totiž nevíme, co se v takových rodinách děje. Můžeme vidět, že se žena spouští tu s tím tu s oním a vlastně, pokud vyneseme soud, zbavíme se možnosti porozumění. Jedna věc je popis chování: „Byla mu nevěrná.” Druhá věc je tvrzení: „Zavinila jeho smrt.” A bude po právu souzena. Veřejností. Samozřejmě veřejné mínění je velmi korektivní záležitost pro změnu chování a veřejné mínění skutečně funguje v oblasti morálky. Leč ono: „Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem.” funguje jako nutná protiváha veřejnému mínění.
Na jedné z těch skupin se totiž probíral takový zajímavý případ, kdy jeden z účastníků se seznámil po nějakém čase abstinence se ženou. Jak ten příběh vyprávěl, skupina se napřed bavila, protože ona si ho zcela jednoduše nabalila sama. Přáli jsme mu jeho známost, mě těšilo, že terapie pokračuje jak má. Pak ovšem jak už to bývá, nastal háček. Onen klient po čase zjistil, že ona nová láska je vdaná. Což ho mírně zabrzdilo v citovém rozletu.
Zpozorněl jsem, neboť začaly vyplouvat věci, které dost dobře a důvěrně znám. Vztah vdané ženy ke svobodnému muži. Typický „parman.” Neboli: „Paralelní manželství.” Skupina se tím vztahem začala zaobírat ze zcela jiného úhlu, začaly se zkoumat její důvody pro náhradní vztahu, z jakého důvodu se ona vrhá do vztahu, kdy je s tím milencem, začalo se zkoumat. Pak padla otázka, co chce vlastně on a jak on se v tom vztahu cítí. Což bylo důležité vědět. Připustil, že právě od té chvíle, co zjistil, že je vdaná, necítí se moc dobře, uvažuje o rozchodu. Takže řeč přešla na způsob jak se rozejít. Pochopitelně se skupina nakonec propracovala k tomu, že nějaký slušný způsob pro jeho vlastní sebeúctu je asi nejlepší. Byla to poměrně bouřlivá skupina, ale nakonec se došlo k přijatelnému řešení pro onoho klienta.
Já jsem jen měl potřebu poznamenat, že i chování po rozchodu je pro jeho sebeúctu důležité, protože někdy se lidé rozejdou slušně, leč následné chování jednoho partnerů, může pokazit celkový „umělecký dojem.” Možná u někoho teď vzniká otázka jak se ty dva příběhy prolínají? No, úplně jednoduše. Při zkoumání důvodů té ženy, která si nabrnkla chlapa, co se ji líbil, se vynořovaly různé motivy. Od možného týrání manželem, nevěru, nedostatečné sexuální uspokojení a nebo následky, které ze zjištění té nevěry mohou plynout. Třeba napadení klienta manželem, možné ohrožení života a zdraví, jednoho nebo druhého. Možnosti, že třeba ona manželka zařídí, aby se manžel dozvěděl, že má jiného. Z mobilu, mailu i jinak. Tohle všechno je v takových vztazích možné a tohle vše se v nich děje a ještě mnohé navíc.
Takže nikdy nevíme, co se v takových partnerských trojúhelnících skutečně děje pokud nám svou verzi vypráví jen jedna strana trojúhelníku. Nemáme možnost vůbec zaujmout stanovisko o vině nebo nevině. Je docela možné, že onen muž, o kterém mluvila má známá, byl natolik psychicky labilní, depresivní, že by onu sebevraždu spáchal také. Kolik jsem znal a znám depresivních lidí, kteří oplývají nádherným úsměvem, dokáží hrát před lidmi roli věčně usměvavého pohodáře a v soukromí jsou to lidé, pokud s nimi jste ve vztahu, jež vás zavalí svými potížemi a nároky na vztah, na uspokojování svých potřeb. Pár takových vztahů jsem prodělal. Včera jsem o nich psal, že jsem si v nich připadal jako věšák na starosti druhého. Občas jsem si přál být někde daleko, kde nebudu poslouchat ty stesky od těch krásných, na veřejnosti usměvavých žen, které vzbuzovaly dojem pohodářek. Nebyla taková jedna.
Tohle všechno nevíme jak v jednom případě, kde prošla smrt, tak v druhém případě, kde klient prožívá vše, co jsem kdysi prožíval já. Uvědomuje si za pomoci skupiny, že je druhý, že pokud ta žena setrvává v onom manželství, má pro ni cenu. Jakékoliv její důvody, co uvádí je potřeba řádně prozkoumat, nebo nezkoumat nic pokud chci v tom vztahu setrvat.Obě varianty jsou možné, osobně se přikláním k té první. V případě, že bych se ještě někdy rozhodl pro takový vztah, abych opravdu nebyl znovu překvapen zvoněním manžela u dveří, jako jsem byl kdysi překvapen.
Nebo při vyprávění pod heslem, „tohle se stalo mé kamarádce„ je potřeba zpozornět. Pokud mi žena něco takového vypráví, pak se zamyslím, jestli mi nevypráví svůj příběh. I to jsem zažil. A zjistil jsem že slova: „Má kamarádka si našla chlapa s vyřešeným vztahem, který s ní chce být,” bylo skutečně předběžné ohlášení jiného vztahu. Tehdy jsem se zeptal rovnou. Ty někoho máš, chceš se rozejít? Odpověď byla negativní, spokojil jsem se s tím ujištěním, leč opak byl pravdou. Ale asi bych tomu stejně nezabránil. Tohle všechno a ještě mnohé probíhá v těch vztazích. Jsou lidé, především muži, kteří jsou citliví až přecitlivělí na jakoukoliv zmínku o možné nevěře partnerky. A řeší tu nevěru radikálně. Odchodem ze života, protože tím ztratili vše pro co žili.
Ani jedna z těch žen, o kterých jsem dnes mluvil si nepřála a nepřeje poškození manžela, se kterým žije. Tomu nevěřím. Maximálně jen každá nedomyslela, tu skutečnost jak hodně zasáhne. Nebo může zasáhnout. rošel jsem několika rozchody s partnerkami, na kterých mi záleželo, a přestože jsem hodně stabilizovaný, zdravý, je vždy těžké ten rozchod unést. A je velmi těžké unést informaci „Je tu někdo s kým chci být a ty můžeš jít k čertu.” V takovém případě je velmi důležité rozlišit jestli je to jen oznámení, nebo pokus o trest. Ale v určitou chvíli oba, ať oznámení, nebo pokusy splývají. Jak to opravdu je, se pozná právě při tom chování po rozchodu. Jestli se konalo oznámení a nebo pokus o vyřízení si účtú.
Ano jsou svině, mezi lidmi, kteří si přejí poškodit toho, se kterým žijí, zničit jej. Jsou, ale není jich tolik jak se obecně traduje. V každém případě je nutné právě při nevěrách pamatovat na skutečnost, že pokud svou partnerku/partnera informuji o své nevěře, chci-li být pravdivý a slušný, aby třeba se mnou nepočítal/a, nebo pokud druzí lidé mají tuhle neodkladnou nutkavou potřebu, pak se mohu zlehka nadít i smrti. Buď vlastní, protože mě ten druhý zabije, nebo jeho, protože on neunese tu skutečnost. Případně takovou odvetu, že nebude chápat z jakého důvodu se ten informovaný takhle chová. Navíc, informátoři z cizích řad nebývají ani milováni, ani jim není prokazována úcta, neřkuli vděk.