Díky tomu, že mám čas sedět u počítače, protože se stále ještě belhám po místnosti, trochu se koleno zlepšilo, tak jsem si upgradoval iPhone. Zase budu moci na Macbooka používat iPhone jako modem.
Díky tomu, že mám čas sedět u počítače, protože se stále ještě belhám po místnosti, trochu se koleno zlepšilo, tak jsem si upgradoval iPhone. Zase budu moci na Macbooka používat iPhone jako modem. Jakmile upgraduji, musím znovu iPhone odemknout, protože sice tady v cizině je sdílené připojení samozřejmostí, kdežto doma, tam operátor lže a podvádí. Mám na mysli O2. No ale my co si umíme poradit, vždy stejně nakonec dosáhneme svého.
Volal jsem kamarádovi do Čech protože mě sháněl, abych se dozvěděl, že jeden můj pacient, jeho kamarád, si prostřelil hlavu. Hráč a kvůli dluhům. Po letech abstinence znovu do toho vlítnul. Navíc kámošovi dluží 400 000. Pavel mě nikdy neshání jen tak. Hlavně když ví, že jsem na dovolené. Tak si říkám, že si ty pyšné, nafoukané čubky na webu dělají zbytečně starosti, jestli nejsem náhodou arogantní a nemám příliš vysoké ego. Kdyby se místo toho zabývaly tím, co říkám a proč to říkám. Chudinky mají pocit, že dělám nějakou povídačku proto, abych byl slavný.
Samozřejmě, že mi Pavel líčil, jak lidé u nich ve vsi pořad sledují, protože jsem tam třikrát dělal protidrogovou prevenci na místní škole s Irenou, a jak diskutují. No, ale ten smutek co měl, ten byl velký. Docela mu věřím, že by skutečně dal tři miliony, jak z něj vyhrklo, aby ho oživil. Kamarádi byli velcí. Další mrtvý za ty roky. Kolikátý hráč, už ani nevím. V takový chvíli mě ani nebaví ty sofistikovaný diskuse pitomců, co mají hazardní hru za nějakou blbost jedince. Holt, tady skutečně platí slova sv. apoštola Petra: „co se člověka zmocní, tím je zotročen“. Závislost je strašná právě v tom, že se člověka zmocní sobeckost a pýcha, která ho nakonec dovede, předčasně, do hrobu.
Stejné jako, když jsem asi za dvacet minut po odvysílání posledního dílu o hazardní hře dostal mail od jedné dámy, která mi líčila, jak se její bratr roky tvářil zvesela, i když všichni už kolem něj viděli jaké má dluhy a potíže, aby se pověsil venku na stromě. Ona jediná se opravdu odtrhla, protože má malé děti, věděla, že za bratra není odpovědná, dokonce si připustila, že když okrádal rodiče, další sourozence, že ho za to nemá ráda. Oběsil se, a dnes se cítí provinilá, že mu nepomohla. Ví, že nemohla a přesto se sama před sebou cítí vinna.
I když druhým dechem dodává, že rodiče se snažili pomáhat a jediný výsledek byl ten, že díky bratrovi přišli o všechno. Jediný, co jsem jí mohl napsat, bylo, že ona nemá naprosto žádný důvod se cítit provinilá, protože sobce takového druhu nelze zastavit. Nevidí, neslyší a jen je pohlcený závislostí. Jen někteří mají to štěstí, že jim funguje pud sebezáchovy a pokusí se po pádu na dno znovu postavit, znovu vyškrábat, a dát do toho všechny síly.
Ten gentleman, co si prostřelil hlavu, co si ho tak matně vybavuji, byl velmi chytrý člověk. Bohužel, někdy čím jsou lidé inteligentnější, mají díky tomu menší šanci se vymanit z té pýchy na svou chytrost, z pýchy, která jim nedovolí vystoupit ze svých chyb. Oni tu chytrost používají nakonec proti sobě. Díky ní se mnohem sofistikovaněji v těch chybách udržují a dokáží je daleko snadněji obhájit. Vždycky, když je poslouchám, jak ty své chyby hájí, racionalizují, omlouvají, a vlastně většinou začnou přemýšlet až v okamžiku, kdy jim naprosto bezohledně, na tvrdo řeknu a hlavně umím obhájit a zdůvodnit stejně chytře jako oni, co říkám: „Už nechte těch keců a přestanťe hrát“ a pak jim musím přesně ukázat, kde a jak hrají v diskusi, jak manipulují, jen tehdy a pak jsou ochotni naslouchat.
Jenže to je teprve začátek. Tím, že jim vezmu jejich „ušlechtilé kecy“ tím je namíchnu, protože jim znemožním, přesně to, co ovládají ze všech lidí nejlépe. Manipulaci a racionalizaci. No a potom začne jejich práce na sebeovládání, aby nepoužívali to, co mnozí mají v míře vrchovaté a tím je jejich osobní kouzlo a přesvědčovací schopnosti. Jak si tak čtu ty nafoukané kydy, těch hysterek, co se pořád tváří, že vědí jaký bych měl být, jak bych měl s těmi lidi jednat, abych jim náhodou neublížil, tak vůbec netuší, co by s nimi tihle hoši, protože hráči jsou většinou muži, udělali.
Poznal jsem jich stovky a vždy, když začnou, chvíli poslouchám a říkám. „Hele, zase hraješ, ne jen že sázíš a sypeš peníze do automatu, poslouchej se, jak hraješ v řeči, jak si buduješ pozici aby ti lidé naslouchali, aby tě měli rádi. Zkrať tu historku a začni jinak.“ A Judita, nebo Irena, případně má šéfová, když to slyší, začnou se smát a říkají“ „Jan vám kazí tanečky.“ A všechny ty tři opravdu dobré terapeutky se ptají. „Jak to slyšíš? Jak to víš? Vždyť to z jeho strany vypadalo bezchybně.“
Tak jim říkám: „Jo komu pradědeček prohrál v kartách statek a kdo vyrostl mezi těmahle lúzrama od dětství, sám tím prošel, sám tu story umí sehrát, taneček zatancovat, ten slyší. Prostě je tam vždy něco, co mě varuje. A ti hráči se napřed zlobí, ale když už to myslí vážně, tak říkají, „Jo, když Jílek říká že zase hraju, tak je dobré přemýšlet o tom co říká.“ Protože vědí, že jejich skvělá hra s druhými lidmi je jejich neštěstí.
Ale pro necvičené, nezkušené, jsou hráči pohroma. Hráčské závislostní chování, to je pro laika španělská vesnice. To i ti nejbližší, co je skutečně znají, tak jim zcela spolehlivě dlouhodobě naskakují na ty jejich vábničky. A až po opravdových průserech dokážou ti lidé říci, „Nic, ani halíř, jdi brečet jinam.“ A zase tohle umí jen málokdo, jak jsme si ukázali na těch dvou dnešních případech. Odejdou ze života a ještě tu nechají ty ostatní, přes všechno co způsobili v pocitu viny, že stačilo málo, a bylo jim pomoci.
Pomoci ano, ale ne tím, že jim na jejich písničky někdo skáče, platí za ně až do vlastního zničení. Jedině odmítnout, oddělit majetek, neplatit a trvat na tom, že, „Jsi v maléru, nic mi nevykládej, že to nic není, prostě míra takových dluhů, je malér, dluh není úvěr. Protože úvěr se bere na investice, ale ty jsi do ničeho neinvestoval. Jen utrácíš. Nic ti nedám, jdi se léčit, jdi někam, kde ti řeknou co dál!“
Často říkám hráčům. „Ano mám také byt na dluh, splácím ho a byl ten dluh velký. Jenže rozdíl je v tom, že bydlím, splácím asi tolik kolik bych platil za pronájem, protože bydlet tak či tak chci a jednoho dne dluh zaplatím. I velké dluhy se dají splácet. Pokud uvěříte, že se vyplatí pár let žít skromně, pokusit se splácet co nejdéle, aby jste měli co nejnižší možné splátky a možnost aspoň trochu důstojného života. Pak časem zjistíte, že jste se naučili žít podle svých možností, nežít na dluh a nemuset hrát ty životu nebezpečné hry s těmi druhými.
Proto se ti hráči věší, nebo střílejí, ze strachu z toho jak je bude vnímat jejich okolí a chtějí mít už klid a nemuset nic řešit. Chtějí se osvobodit od všech těch depresí a hrůzy, kterou si způsobují svou hazardní hrou a hazardním způsobem života. Nehrají kvůli depresi, nehrají, protože měli zlé dětství, ale deprese a strach, špatný život a někdy ten špatný předčasný konec mají díky svému způsobu života.