Zdá se, že jsem pochopil, proč někteří umělci byli slavní až po smrti. Z
toho důvodu, že nedali na své manažery a věděli všechno nejlépe. Jo jo, se
Zdá se, že jsem pochopil, proč někteří umělci byli slavní až po smrti. Z
toho důvodu, že nedali na své manažery a věděli všechno nejlépe. Jo jo, se
mnou to má má manažerka, paní Krupičková snadné. Nechávám ji volnou ruku a
řvu na ni, až když něco nevyjde. Tedy, zatím jsem na ni řvát nemusel, tak se
těším, až ji budu mít příležitost říci. „Vidíš, já ti to
říkal.” Takhle, když mám nějaké připomínky, mi říká. „Dohodli
jsme se, že vy jste geniální a já jsem na práci. Tak se mi do ničeho
nepleťte!!!” A je vymalováno.
Slavný sice nejsem, ale nestěžuji si. Krupičková dělá, co může a já jen
sleduji rej kolem sebe. Slunce svítí. Sedím ve stínu u PC, dumám si nad
životem. Dumat si nad životem je má oblíbená činnost. Sednu si k PC, uvařím
kafe, když jsem předtím něco dobrého snědl, dnes to byla čočka s tuňákem a
česnekem, cibule tam moc nebylo, neb mi došla a do krámu jsem líný. A
dumám nad tím, že zítra jsem měl mít přednášku o v jednom diagnostickém
ústavu na téma „alkohol a drogy jako ničitel života,” leč
přednáška není, neb mládenci kteří by to potřebovali jedou někam pryč a
děvčata, která by to potřebovala se prý cestou ze školy opila tak, že je
odvezla rychlá, do nemocnice. Tomu se tedy říká „dívčí život naplno.”
Někdo si řekne: „holky z dignosťáku.” Ale pár jsem jich v
životě potkal, já vůbec od dětství měl štěstí na samý zkrachovalý
existence, a nakonec se ukázalo jako ostatně vždycky, že na začátku je vždy
nedostatek lásky. Lásky přicházející z okolního světa a tím nastává i
nedostatek lásky k sobě samému. Takhle se to prolíná a nakonec se ukáže, že
se ti lidé dostanou do dost odpudivého stavu mysli, někdy i těla.
A teď jen, jestli se povede ty s tím naprostým nedostatkem lásky
oslovit. Kupodivu k tomu vede cesta. Je dost náročná, protože musí být těm
děvenkám jasné, že je vodcaď až pocaď, k tomu trpělivost, nenechat se vytočit, neskočit jim na někdy jejich dobrý vzhled, tím se nenechat
vyvést z míry a pak už to občas jde. Pochopitelně, všechny se nehodlají dát
zachránit, neb ženská, když se rozhodne, že se zničí, tak se zničí. K tomu
nemusí ani chlastat, nebo fetovat. Stačí se podívat kolik žen se rozvádí,
rozchází a jaké k tomu mají skutečné důvody.
A když se jim ten rozvod a rozchod povede, hledají viníka. Toho snadno
najdou. Je to ten chlap, co si ho samy vybraly. Jo jo, pak už to jede.
Pamatuji se na jednu, co mi v takovém psychodramatu na skupině předváděla,
čím ji ten chlap jejími slovy, tak strašně sral. Nakonec z ní vylezlo, že
nejvíc ji vadilo, že doma chodil nahý. Prý to byl pěkný chlap a ona měla
mindrák, že když se svlékne ona, tak se prý na ni díval pohrdlivě. Tedy,
nikdy ji neřekl že je ošklivá, Naopak, ale ona mu nevěřila, nevěřila, že ji
miluje.
Pak se ze žal dala na chlast, její dcera začala fetovat, rodina jak
vyšitá. Došlo ji během terapie, že jaksi není důvod se tolik podceňovat, že
ti chlapi o ni stojí nejen jako o služku, ale hlavně jako o ženskou. I přes
ten chlast byla v těch čtyřiceti letech krásná ženská. Pár let jsem s ní
byl v kontaktu, pak se odstěhovala, dcera se prý také vzpamatovala. Inu,
takových osudů, kde na začátku problému je nedostatek lásky, sobectví,
mindrák, touha po obdivu, těch znám. A nejlepší na tom je, že si myslím, že
být milován, obdivován je docela lidské. Většina z nás má tuhle potřebu.
Takže i když nic nevím o těch holkách z diagnosťáku, tak si myslím, že
mají podobný osud jako ona dcera té alkoholičky, která fetovala, protože
domov byl v partě, tam s ní někdo mluvil a někomu stála aspoň za to, že ji
vzal na vědomí. Nedělám si naprosto iluze o morálním charakteru těchj, co
je dnes a denně potkávám, dokonce už mě ani neděsí ty osudy. Už jsem
opravdu otrlý. Leč vím, že stačí nekompromisní dodržování pravidel a
trochu zájmu a utáhne člověk tyhle holky na vařený nudli. I když, mě
většinou dost dlouho nemilují a bojí se mě.
Když jsem začínal před dvaceti lety, chodil jsem mimo jiné na pavilon
18, kde tehdy byly závislé ženy. Joj, ty se mnou bojovaly, ovšem nikdy
nevyhrály. Sice si tehdy vynutily, že jsem přestal na nějaký čas na
pavilon chodit, pak mě primář Dvořák a tehdejší psycholožka Michálková
znovu požádali, abych se jim jednou týdně věnoval. Tak jsem je učil
asertivitu. S podmínkou, že to bude dobrovolný program. Měli oba trochu strach,
jestli někdo přijde, ale chodily děvčata. Sice se jim nelíbila má pravidla,
mé požadavky na dochvilnost, ani to, že jsem se žádnou neflirtoval. Tak
někdy měly pocit, že vlastně nejsem ani na ženský, když na mne neplatí
jejich mazaná strategie. Jenže, něco chtěly, tak se učily
„Trpět!” Závislost je i tom, že závislí lidé ve zvětšené míře,
nechtějí trpět, chtějí všechno hned a snadno, pokud možno bez práce.
I já mívám taková přání. Jen tak ležet, čekat až se krásná bruneta s
modrýma uráčí dorazit, donese mi řízek, pomazlí se mnou a pak mě zas nechá
snít o dálkách a kráskách. Bohužel, nic takové se nekoná. Jo, pár brunet s
modrýma očima jsem potkal. Jako byla Dominika. Měla havraní vlasy, svoje a
modrý oči jak nebe. Zas nebyla na řízky, jen na to mazlení. Navíc, měla
potíže s bipolární psychózou. Jednou v mánii, jednou v depresi. Taky smutný
úděl. Tak krásná holka. Jak říkám, od dětství se pohybuji mezi lidmi, co
mají potíže se sebou, světem a lidmi kolem sebe. Inu, všude je něco
A abyste neřekli, že jen vyprávím, tak přidám díl ze seriálu „Ze
závislosti do nezávislosti.” Fetka Stačí sjet kousek dolu a pustit si video.