Včera jsem se vrátil domů po 24 denní cestě. Nebyla to má nejdelší cesta, ani nejnáročnější, ovšem na druhou stranu nemládnu.Jako ostatně každý.
Včera jsem se vrátil domů po 24 denní cestě. Nebyla to má nejdelší cesta, ani nejnáročnější, ovšem na druhou stranu nemládnu.Jako ostatně každý. Jsem ovšem rád, že i ve svých dva a šedesáti letech si troufnu s vydat na cestu trvající víc jak tři týdny, spát venku, sice v malém stanu, ale i tak. Prošel jsem střední Čechy, západní a jižní Čechy. Podíval jsem se jak se žije mimo hlavní město, to už sice předloni a loni, předloni, když jsem šel do Itálie a loni do Polska, ale jen tak jsem prolétl. Teď sem měl možnost porozhlédnout víc, tak jsem tak udělal.
Musím, říci, že opět jsem se přesvědčil, že nejhorší, co člověk může udělat, je číst noviny, sledovat televizi a číst některé blogy. Proto, pak má pocit, že žije ve světě, který je plný lotrů, co nemají trocha svědomí a nemají na práci, než našince okrást, podvést, nebo jinak poškodit. Pochopitelně viděl jsem i zemědělství, které je trochu jiné, než jsem ho znal kdysi, ale zase to není s tou krajinou až tak tragické. Čechy se mi zdají pořád ještě krásnou zemí, plnou slušných a ochotných lidí. Nakonec, člověk, který putuje pěšky, sem tam ty druhé potřebuje více, než běžně a s neochotou, jako ostatně jsem se až na jediný případ nesetkal. Ostatně tuhle zkušenost mám víc jak čtyřicet let, co světem putuji pěšky. A nejen po Čechách.
Už v Milevsku, když jsem vycházel z kavárny, kde jsem čekal na Václava, jsem začal cítit, tu známou ztuhlost, která se zcela pravidelně dostaví, vždy, když vypnu. Tělo, které bylo nastaveno na zátěž, psychika na určitou míru pohotovosti, kdy je více méně mobilizovaná díky tomu, že slunce pořád nesvítí, zátěž je zátěž, je nutno sledovat cestu, na silnicích dávat pozor na auta, řidiči bývají vůči chodcům tedy, co se mne týče většinou slušní, hlavně ve venkovských oblastech, ale přesto je nutné být obezřelý. Nejen na silnici.
Takže jsem se jako obvykle včera vypnul a přišlo to známé, čemu říkám: „postcestovní neschopnost.” Bolí mě celé tělo, nic se mi nechce a mám pocit, že už nikdy nikam nepůjdu. Ta úleva, když vím, že mě nečeká nošení ruksaku, hledání nejvýhodnějšího oblečení, protože, když jdete lesem, kde není nic kde by jste se mohli schovat před mrholením, neb mrholí už od rána a všechno je hnusně mokré, takže nastává problém, kde se v jistém relativním pohodlí najíst, nebo aspoň ve zdání sucha odpočinout.
Tohle je na dlouhodobém pěším putování asi nejúnavnější. Nálady se střídají, a každá úleva, co přijde se zdá opravdu zásadní. Ona také zásadní mnohdy je. Na chození není nejtěžší samotné chození, ale ty věci kolem. Domov nesete na zádech, pokud se nepostaráte, abyste měli nějakou rezervu, která vám umožní alespoň jakési pohodlí, pak je těžko. Tohle všechno jsem se za ty roky naučil, naučil jsem se snášet drobná nepohodlí a naučil jsem se si pohodlí v maximální míře vytvořit. Vždycky si přitom představuji, co by asi dělal třeba člověk, který žije v lovecké společnosti a musí umět využít všeho, co se dá.
Nejtěžší je právě najít ty místa a čas, kdy si skutečně můžete odpočinout. Umět odpočívat na dlouhé cestě je naprostý základ. A zároveň zůstat nastavený na snášení těch mnohdy opravdu drobných nepříjemností, které, když se nahromadí, dokáží zkazit náladu mnohdy na celý den. Tedy jsem vypnul a dnes , vlastně už včera, jsem se pohyboval po bytě pomalu, žádnou extra aktivitou sem nehýřil, polehával jsem, až odpoledne jsem si došel nakoupit a pak se rozhodl jet do města.
Nápad jít šest kilometrů pěšky, jsem zavrhl přesně v okamžiku, kdy jsem si nazouval boty. Vlastně až na Smíchově jsem cítil, že se tak trošku probouzím. Prošel jsem dvě knihkupectví, v Datartu jsem si koupil dva námořnické filmy, pokoukal po děvčatech, bylo teplo, měly co ukázat, také ukazovaly. Dal jsem si v italském bufetu trochu rýže s nějakým masem a kolu a šel domů. Večer si zacvičil, to mi spravilo náladu zcela. Obživl jsem.
Ještě se vrátím k té postcestovní ztuhlosti. Myslím, že je to docela dobrá obrana organismu a nejhorší, co bych asi mohl udělat, se nutit do nějaké aktivity. I z toho důvodu se vždy vracím z cest o dva tři dny dříve, mohl bych si jako užívat přírody a krás země, jenže vím, že přijít takhle ztuhlý do práce, by nebylo nic chytrého. Vzpomínám si, jak sem se vrátil z Nového Zélandu, přikvačila Justýna, dva měsíce jsme se neviděli a ona pochopitelně chtěla něco v tom čase co na mě měla hezkého prožít. Já s bolavou nohou, měl jsem hnusný únavový syndrom, kdy kotník, už na cestě zlobil a pak řekl, už dost.
Prokulhal jsem s ní kino, večeře, nákupy a když se se mnou ještě nakonec rozešla, tak jsem docela cítil úlevu, že mohu konečně vypnout. Naštěstí do práce jsem šel až za čtyři dny. Za pár dní ji všechno přešlo, možná i došlo, nakonec dvanácti hodinový časový posun není zrovna málo, takže se ozvala. Tehdy, jsem si naplno uvědomil, že jaksi už nejsem mladík, co došel kdysi do Prčic, v dobách, kdy se chodil ten slavný pochod Praha Prčice a amatéři se vydávali na cestu, aby potom vyprávěli hrůzostrašné historky o tom pochodu, ale byli to většinou blbci, co jednou za rok si chtěli dokázat, že na to mají.
Takže jsem tehdy došel v pohodě do Kosové Hory, kde končila ta nejdelší, asi sedmdesáti pětikilometrová trať, byla tam zábava, tedy si zatančil, seznámil se s hezkým děvčetem aby pak na nás do rána rosa padala na jedné louce. Byla z Prahy, šla pochod, jenže v polovině dostala rozum, sedla do auta a dojela, tedy byla celkem odpočatá. Jo, bylo mi asi čtyřiadvacet. No a v tom lednu 2004 jsem si uvědomil, že je mi jaksi skoro o třicet let více. To už jsem skutečně začal přemýšlet, že asi nejsem nezničitelný. I když nerad. Dnes je mi už jedno, jestli je na mě vidět únava. Jsem-li unavený, tedy se podle toho chovám, nota bene, když mám čas kdy nic zrovna důležitého nemusím. Inu na starý kolena asi v tomhle ohledu zmoudří každý. To není zas tak úžasný intelektuální výkon.
Takže dopíši, ráno, časně, tedy hned jak se probudím vstanu a budu něco, nebo taky nic dělat. Jak pravil svého času Karel Daslík, co by neskutečně šikovný zedník, když zaspal a starý Kloboučník, tedy on se jmenoval jinak, ale nikdo mu neřekl jinak než Kloboučník, mu říkal: „Karle, ty dobytku vožralá, si zase zaspal, když neumíš chlastat, tak nechlastej!” Načež mu Karel odpověděl. „Pane mistr, jak sem se probudil mazal sem do práce, takže jaký zaspání? Myslel sem na vás, co byste mi řekl, kdybych se válel v posteli a nechal vás tu s těma kořalama samotnýho.” Starýho Kloboučníka málem ranila.
Takže jak se probudím, vstanu, najím se něčeho dobrýho, zavolám dítěti, jestli budou doma a půjdu, když tak navštívit vnuka. Kus pěšky, zbytek MHD. Nakonec, koupil jsem si i nové gumy na hůlky, tak nebudu tak strašně klapat, jako včera a předevčírem. Tím pádem se mi hezky k Andělu půjde. Zítra už to na procházku bude. Vlastně už dnes. Když nebudou doma, půjdu do Prokopskýho údolí. A v sobotu jedu do Příbrami, na Svatou Horu. Slíbil sem, tak slib splním. Howgh, domluvil jsem.