Herečky a očistec

Neděle. Zítra do práce. Tři dny volna za námi. Od zítřka začne běžný

Neděle. Zítra do práce. Tři dny volna za námi. Od zítřka začne běžný
pracovní rok. Sice v pátek budu mít volno, neb jsem pracoval ve čtvrtek
31.12, ale pak už jen zase občas dovolená, svátky a jinak plné nasazení.
Naštěstí práce mne zatím baví. Nechodím tam, protože musím, když budu chtít
budu užívat důchodu a sem tam si něco přivydělat. Jenže pořád mám pocit, že
dělám něco, co má smysl, jsem tím někomu prospěšný a až na MHD, kterým mě
moc nebaví jezdit do blázince, ostatní ujde.

Naštěstí je tu divadlo. Divadlo poskytuje mě, jako režisérovi, spoustu
příležitostí, jak trénovat trpělivost, úsměv a nezabít hned svou bližní. Třeba nějakou herečku. Líbil se mi včera výrok Tomáše Kargera, cituji.
Zázrak je herečka, která není na
zabití. JAKÁKOLI. Kdo vydrží víc jak dva roky s herečkou, má očistec k dobru.

To bylo, když jsem si mu stěžoval, na to, že i ochotnické
herečky jsou občas na zabití.

Tomáš ví, co říká, profesionálně divadlo dělá třicet let. Tedy jednu
herečku jsem si vzal, jedna dcera se také zabývá dramatickým uměním, takže
bych ten očistec mohl mít za sebou už tady na zemi. I díky tomu, že skoro dva roky se zabývám ochotnickým divadlem. Panečku, jsem vlastně mazaný. Odbudu si vše ještě
za živa.

Ale je fakt, že herečky to se mnou nemají též lehké. Chci na nic někdy
aby zahrály stavy a scény, které sice ženy dělají, ale jen nerady si
připouštějí, že je dělají. Profesionální herečka se smíří s vidinou potlesku
a honoráře s něčím, co ji zrovna neukáže v nejlepší životní formě. Občas. Bez zbytečných projevů. Ví, že režisér a maminka má vždy pravdu, jak pravil pan Štěpánek.

Ochotnická herečka, hlavně začátečnice, se stále snaží diskutovat na téma,
že ona taková přeci není a tohle by nikdy neudělala. Nebo by taková nebyla.
Musím ji vždy opakovat, že tu povětrnou, vypočítavou holku, zlatokopku může
hrát, nutně jí být nemusí.

Nakonec si dají říct a zvládnou holku povětrnou, zlatokopku vypočítavou
nebo lesbu, či feťačku, nebo hysterku, jak když vyšije. Tedy na jevišti,
jinak jsou to slušné dámy. Pak co je dřina, je s oblečením. Já mám
představu, scénografka má představu a herečka má představu. Přijde v něčem,
co z jejího hlediska nemá chybu. Jenže jak scénografka, tak režisér, oba
jdou skoro do mdlob. Nakonec si dá říct, ale je to šichta, než se dá
přesvědčit, že co má na sobě ji zcela jistě sluší, ale do role to nejde.

Jo, není lehké být amatérským umělcem. Zvlášť, když herci ještě by docela
rádi hru předělali, upravovali. V takovém případě musím jasně dát najevo, že
tudy cesta nevede, hraje se, co je napsáno, ne, co si myslí herečka, nebo
herec, že je napsáno. Ale na tohle jsem si pořídil pomocného režiséra,
kterého jsem vybavil patřičnými pravomocemi, aby kontroloval, zastavoval a
opravoval nedostatky v přednesu.

Zcela určitě bude Ondřej populární v téhle roli, všichni ho budou mít
rádi a budou na něj myslet ve dne v noci. Myslím, ale že jsem vybral dobře.
Je odolný a pečlivý. Navíc se stará o administrativu. Tedy rozesílá oznámení
o zkouškách, kontroluje docházku a tiskne texty.

Muzikanti, to je extra sorta. Dostanou zadání a musím říci, že co si
přeji, to mi splní. Kapela dosud byla nejméně problémová část souboru. Mají
své zkoušky, tam nechodím, zkoušejí až mají pocit, že je vše podle
jejich představ. A provedení většinou odpovídá tomu, co chci. Muzikanti
půjdou rovnou do nebe. Aspoň doufám.

Jenže divadlo se nedá bohužel dělat jen s muzikanty. Ale jinak mám je
všechny rád, a když uvážím, že vše dělají zadarmo, mnozí mají malé děti,
pracovní závazky, pak to, co jsme spolu zatím absolvovali je obdivuhodné.
Hrají, co napíši, dokonce někteří s nadšením. Herečky i herci. A vždycky se
těším na zkoušku, protože většinou je tam dělná atmosféra, veselo, občas se
pravda pohádáme o něco důležitého. Ale v dobrém. Jo jo.