Stahoval jsem dnes fotografie z digitálu z cesty do Čenstochové a vlastně
Stahoval jsem dnes fotografie z digitálu z cesty do Čenstochové a vlastně
jsem si uvědomil, že jsem ty fotografie ještě neviděl. Vzpomínal jsem jak
jsem se nechal vyfotit účastnicí jednoho procesí, které šlo kolem, zatímco
oni zpívali a postávali před kostelem, než jim kněz požehnal, jsem seděl,
sledoval cvrkot. Napřed nechápavě se podívala, pak se zeptala odkud jsem
přišel, řekl jsem jí pravdu, usmála se, vzala můj aparát a vznikla tahle
fotografie Foto Musím říci, že mě ta fotka překvapila svou náladou. Přesně totiž vyjadřuje, jak
mi po těch dvaceti dnech bylo. Ta dáma se s tím nijak nepárala, Jednoduše
zmáčkla, podala mi digitál a šla dál. Já seděl dál a jen jsem se díval, jak
kolem mě proudí ty davy poutníků, kdy někteří jak je vidět z kol za mnou,
přijeli na kole, někteří autobusem a procesím šli z ubytovny, kde bydleli.
Dívám se na tu fotku a vzpomínám na to, co jsem cestou prožíval. Všechny
ty střídající se nálady, při probírání událostí posledních měsíců, uvažování jakou cenu měl ten vztah, který se rozpadl napřed s tím tvrzením, že pro tu
druhou stranu v něm nebylo nic a nic dobrého, nic co by ji poskytovalo něco
hodnotného, abych se po několika týdnech jsem se dozvěděl, že tam bylo mnoho
krásného a že i ona mi jistě něco hodnotného dala. Vzpomínal jsem na pocity,
kdy jsem se bál vystrčit hlavu ze stanu, aby mi nezmoklo to poslední suché,
co jsme měl na sobě a nemusel být celý den v mokrém. Na naději, kdy vysvitlo
slunce, že tedy se počasí zlepší a ono se vlastně nějak zvlášť nezlepšilo až
dodnes.
Bylo mi občas všelijak, ale pořád jsem věděl a měl pocit, že do té Čenstochové chci dojít, nechci tu cestu zabalit jen proto, že počasí mi sice
nepřeje, nebo se necítím v duševní pohodě. Cestou postupně ze mě
ze mě padalo ono napětí, ale jak už to u rozchodu bývá, naděje se střídala s
beznadějí. Než mi skutečně došlo, že je ten konec vysvobozením. Protože jsem
skutečně nemohl splnit něco, někomu, kdo dva měsíce už nechtěl vlastně nic a
jen si vymýšlel důvody, proč se chová tak a tak. Vlastně nebyla šance něco
změnit, protože i když jsem něco změnil a bylo mi řečeno, že je překvapena
mou ochotou ke kompromisům, vlastně si nechce nic vynucovat. Typická
manipulace.
Tedy tohle až na samý konec. Lidé, kteří chtějí odejít, jednoduše
odejdou. Tohle zrovna včera jeden mladý lékař, můj známý řešil na
Facebooku. Opustila ho partnerka.
Účastnil jsem se té debaty nejen s ním, ale ještě se dvěma mladými ženami,
kdy jedna z těch žen vypustila, že byla na stáži v USA a muž si mezitím našel
o několik let mladší přítelkyni a hodlá se rozvést a odejít a druhá, která
tím prošla před třemi lety a byla hodně zatrpklá, a i když to popírala. Ta měla i po
třech letech takové touhy po zadostiučinění, protože její bývalý se teď
ženil a ona čeká, že se to manželství rozpadne a ona se bude smát.
Chápal jsem ji i tu ženu, co si její třiceti sedmiletý muž našel asi o čtrnáct let
mladší milenku, což jeho manželka komentovala s rozhořčením, že ho asi bere
druhá míza. No nebere. Což jsem ji řekl, prostě se zamiloval jinde. Stejně
jako jinde, se zamilovala má ex přítelkyně, které když se ulevilo od
starostí, tak už najednou nepotřebovala podporu, ale budoucnost, kterou ji
podle jejího mínění já jako šedesátiletý nemohu dát. A odešla. Byl jsem z
toho smutný, měl jsem k ní pár poznámek o jejím budoucnosti, pokud bude
rychle střídat partnery a zamilovanost plus emoční chlad. Jí se moje poznámky pochopitelně
nelíbily, stejně jako se jí nelíbily mé blogy o rozchodech, které hodlám
ještě s dalšími vydat knižně. Domnívá se že jsou o ni. Řekl bych asi tohle:
Jsou především o rozchodech, kde se lidé chovají hodně obdobně. Takže se v
nich vidí a ledacos ji zasáhne.Rozhodně si s ní nevyřizuji účty, jak se mi
snažila podsunout.
Problém je právě v tom, že jak už jsem mnohokrát psal, nemůžeme se
zázračně změnit tím, že změníme partnera. Dokud jsem se nezměnil, nebyl
jsem ochoten ani schopen, bez násilí dělat kompromisy. Kompromis jsem
považoval za prohru a každý ústupek byl z mé strany brán jako slabost.
Stejně jako jsem tehdy považoval za nepřípustné dát v takovém případě smutek,
zlost, a další emoce, které z mého dávného hlediska vyjadřují jen prohru. V
tomhle případě jsem udělal, co jsem považoval za nutné a prospěšné pro sebe,
nikoliv pro toho druhého. Žádal jsem aby mě nekontaktovala, což mi
nesplnila. Pod různými záminkami. I to jsem zvládl a nenechal se strhnout k
hrubému chování. Tahle dřívější změna prošla bez toho, že bych musel měnit
partnerky. Rozhodně ji nezpůsobila nová láska, ale práce na sobě.
Pochopitelně, lidé, kteří odcházejí z vlastního rozhodnutí, potřebují
sami před sebou ospravedlnit odchod, chybami druhých, svoje rozhodnutí. Mluví o tom, že toho druhého vlastně nikdy nemilovali, protože byl takový. Cítí, že
jsou ti, kteří byli více nespokojeni ve vztahu. A být nespokojený, znamená prohrát v jejich podání. Což vůbec nutně nemusí
znamenat, že ten druhý dělá nějaké chyby zásadního rázu, není pozorný,
taktní, nebo neposkytuje podporu. Prostě z hlediska odcházejícího jediné
řešení jeho nespokojenosti je rozchod a okamžitý odchod, případně únik do
jiného vztahu, kde budu dávat najevo své nadšení, jak je vše skvělé. Což
vyvolá u toho opuštěného nějakou reakci. Nikdy ne příznivou.
Nemíním tohle chování diagnostikovat, protože je zcela běžné u rozchodů.
Také si nemyslím, že když si skoro čtyřicetiletý muž najde, nebo je spíš
najít mladou dívkou, která je pochopitelně přístupnější a dostupnější, zvedá
ego. Nebo je obsedantní, ani to nemám za patologii. Tyhle věci se dějí.
Nezralé ženy, kradou jiným ženám muže, stejně jako nezralí muži se nechají
ukrást jinými ženami. To není patologie, pouze jistá míra nezralosti, někdy
jen potřeby podpory, zvládnutí domácího napětí. Prostě lidé se rozcházejí,
najdou si pro svůj rozchod vysvětlení, nejsou proto zločinci, jen ti co jsou
opuštění, to nemají na nějaký, někdy dost dlouhý čas, lehké. Ovšem, pokud
dokáží tuhle smutnou zkušenost zvládnout, bez hrubostí, bez zhroucení na
dno, pak vydělali.
Díky rozchodům jsem pochopil celý ten mechanismus, a dal si dohromady, co
znám z literatury a ze své zkušenosti a ujistil se, že zákonitosti fungují.
Že je zcela běžné, že po několika týdnech odloučení, klidně ten odcházející
oproti tomu času, kdy už chtěl být pryč, neviděl, žádný klad na skončeném vztahu,
najednou ty klady nachází. Chce vypadat v očích toho na kterém mu předtím
vlastně nezáleželo, jako slušný člověk, který umí někoho mít rád a umí něco
poskytnout. Najednou chce být empatický a chce podsunovat své skryté emoce
tomu druhému.Čímž paradoxně dává najevo svůj opravdový emoční vztah, který
u něj nastal díky rozchodu. Odcházející velmi často před sebou tyhle emoční
stavy skrývají, ale stejně jim neuniknou a prozradí je právě takové
podsouvání. Stejně tak ten opuštěný najednou mnohdy vidí na tom odcházejícím jen
záporné věci. Věděl o nich dřív, leč teď mu slouží k sebepotvrzení, že je
lepší člověk. Domáhá se morálních ohledů. Oba cítí že ztratili. Oba, už ne
jen ten opuštěný, už cítí ztrátu i ten opouštějící.
Měl jsem štěstí, že tohle jsem cestou zpracoval. Hodně jsem na ten vztah
myslel. Jak ubíhaly kilometry a čas, srovnával jsem se se skutečností. Co se
mi na chování ex přítelkyně po rozchodu nelíbilo, jsem ji nakonec sdělil v
mailech, které jsme si vyměnili. Potřeboval jsem uzavřít celou tu situaci a
to nešlo bez toho, že neřeknu, co si myslím a co cítím. Udělal jsem tak, a
vlastně i když ta fotografie je nafocena ještě asi tři dny před tím než proběhla ona
výměna názoru, už je vidět, že jsem v duševní pohodě. Včerejší debata na
Facebooku, mi potvrdila jedno.
V momentě, kdy se dostanu do hodnocení, že někoho si najít je projev
patologie, dostanu se do pasti, ze které se těžko budu dostávat. Jak jsem
řekl v minulém blogu. Lidé se chovají nezrale na základě svého chybného
způsobu uvažování, komunikace, případně chování. Každý z nás někdy
nezvládne své emoce a jedná pod jejich vlivem. Pokud alespoň částečně
nezmění něco z toho, pak se točí v bludném kruhu, kdy opakuje staré chyby a
není schopen vidět bez pomoci druhých svá slepá místa. Nový partner, nebo
partnerka nic nezmění na tom bludném kruhu, ale jen vlastní sebepoznání. V
červnu jsem věděl, že svou ex partnerku nechci vidět, slyšet, psát si s ní,
nebo cokoliv s ní prodiskutovat. Byl jsem unavený, smutný, měl jsem na ni
zlost. Koncem července už to bylo jinak. Počkal jsem si, získal jsem zpět
stabilitu, necítil jsem zlost, ani smutek, jak se pokusila ex partnerka
namluvit. Řekl jsem bez zbytečných urážek, co se mi nelíbí, konstatoval
jsem jen fakta a uzavřel ten vztah v rámci možností.
Uvědomil jsem si, že její odchod mi prospěl, protože žít s nespokojeným,
člověkem, který říká jen co nechce a neřekne, co chce, je skutečně únavné a
vysilující. Mnohem víc vysilující, než samota a občasný smutek z ní
plynoucí. Naštěstí, už jsem schopný se věnovat i jiným lidem. Což je známka
úzdravy ze skončeného vztahu.