Slunce svítí, probudil jsem se a konstatoval. Bylo už skoro poledne. Což
mne nijak netrápí. Neděle je od slova nedělat . Z toho důvodu, ale nejen z
toho jsem měl rád písničku pana Jiřího Suchého. A jak se v zpívá.
…je totiž neděle a mám dost času
Rád si pouštím ty staré fláky, co mají krásné texty, krásné melodie, díky
tomu utkví v paměti a jak píši, tak mi samy o sobě naskakují. Byly ty léta
šedesátá léta bolševická, tedy u nás, ale přeci jen, muzice se dveře zavřít
nedají tak zcela, takže do socialistického realismu pronikala ta krásná
poesie, kterou jsem na panu Suchém vždy obdivoval.
Inu, kdo umí, umí. Navzdory bolševikovi. Vždy mne fascinovalo, jak umění,
si dokáže prorazit cestu v každé době, v každém prostředí. I koncentráku,
nebo gulagu. A „Semafor” v šedesátých letech uměl produkovat
zdánlivě apolitické umění, které tím pádem působilo pravě na lidi s touhou
po svobodě.
V dobách, kdy se oslavovala armáda, mír se sice skloňoval na každém
kroku, ale neznám krásnější protiválečnou písničku, než je právě ta věc, od
pana Suchého a Šlitra:
Umění má sílu. Mám na mysli umění, ne pokus ohromit a šokovat. Čtu si knihy,
které přečkaly všechny doby, knihy s příběhem, co vypráví o časech dávno
zašlých i současných. Dívám se na filmy, co mají co říci i po letech. Mluví
svou lidskostí. Nikoliv jen svou novotou. Nedělalo mi problém číst romány z
devatenáctého století, stejně jako z dvacátého. Nakonec, zatím větší část
života jsem prožil ve dvacátém století
Život není jen drama, nebo euforie. Život je směs toho všeho. A proto mám
rád, když se v písničce, která je svým způsobem hororová, protože jak se
v zpívá:
…náš přeudatný oddíl
se v jatky proměnil
a já se blátem brodil
a o svý lásce snil
vždyť láska měla podíl
i na ty smrti snad…
Najednou se ukáže ta důležitost té lásky, která jak říká apoštol sv.Pavel ve
svém listu Korintským.
A kdybych víru měl a hory přenášel, lásku bych neměl, nic
nejsem.
Bolševik a nácek, měli víru, dokonce i ty hory přenášeli. A co z té víry
zbylo? Trosky a miliony mrtvých. A když se spolu střetli, tak nastalo peklo.
Peklo, ale naštěstí si Bůh nezastřel tvář. I když dívat se na fanatiky s
vírou, asi není nic hezkého. Ideologické, náboženské, všechno jedno.
Fanatická víra a pokus napravit svět, případně lidi, vede jen do pekla. Už
tady za zemi.
Fanaticky zamilovaní, přesvědčeni o své pravdě a lásce, dokáží spolehlivě
vytvořit peklo na zemi těm, co mají jinou představu o své/svém
vyvoleném/vyvolené. Nebo o své představě jak má správná láska vypadat.
Nedej Bože, aby se ohradili ti s jiným názorem, postojem, viděním světa. Pak
nastává žumpa. Žumpa plná urážek a hnoje, které fanatici, a nejen fanatici,
ale i ti „uražení” jiným názorem dokážou naplnit libovolný
vztah. Jo jo.
Jo jo.