Fakta, pravda, realita

Dnes, jak jsem poslouchal klientku, která mi obšírně a dopodrobna popisovala pití svého muže, už byl podobný pohovor tou dobou dnes třetí, jsem si vzpomněl na Zuzanu, jak v neděli po pěti minutách, Zu

Dnes, jak jsem poslouchal klientku, která mi obšírně a dopodrobna popisovala pití svého muže, už byl podobný pohovor tou dobou dnes třetí, jsem si vzpomněl na Zuzanu, jak v neděli po pěti minutách, Zuzana nácviku rozhovoru do divadelního představení, unaveně řekla. „Tohle přeci diváci nebudou chtít tak dlouho poslouchat.” Dalo by se říci, že má docela pravdu.

Oni většinou lidé netuší, že psychoterapie znamená pro terapeuta, hodiny a hodiny týdně, ročně, dlouhodobě, jen poslouchání řečí, monologů, které vedou klienti, pacienti. A během těch hodin, co jdou ročně do tisíců, jen občas může vyslovit terapeut větu, která klienta osloví, někdy je vlídná, někdy drsná. Ale v každém případě, než někomu něco pomůže, nějaká ta perla v textu, jak říkají Židé, tak jsou tuny a tuny hlušiny, kterou se ten terapeut musí probrat, proposlouchat, celou tu dobu a nesmí vypadat, že se nudí, neb klient nikdy nenudí. Tedy neměl by.

No a pak přijde člověk, který vám po těch desítkách hodin, kdy jste poslouchali jeho řeči, řekne. „No, trošku se mi ulevilo, něco se zlepšilo, ale čekal jsem víc.” A vy si řeknete, no Bohu díky, protože si konečně přestal stěžovat na osud, manželku, kolegy, křivdy v minulosti a a všiml si, že když se chová jinak k lidem, lidé se chovají jinak k němu. Někdo k tomu potřebuje týdny, někdo měsíce a jsou i tací, co roky. A jsou další a další věci.

Může se zdát někomu, že si stěžuji, ale kdepak stěžování, to je jen popis reality. Ano, jsou lidé, co když mají poslouchat pětiminutový monology druhého člověka, po třech minutách se zvednou a drmolí mezi zuby, že ty kecy poslouchat nebudou. Ti nejvíc dráždí druhé lidi svými nekonečnými monology. Většinou. Tak už to bývá, naše netrpělivost se ukazuje v reakci na druhé lidi, kteří se chovají podobně nám. Mluví dlouze rozvláčně, chtějí hned výsledek, který se má dostavit po deseti vteřinách debaty o jakémkoliv tématu.

Výsledky se samozřejmě dostavují, pomalu a někdy i jistě. V divadle i v terapii. A většinou jsou mírně jiné, než klienti, nebo diváci, včetně účinkujících očekávali. Terapeut a zkušený režisér tohle ví. Jsem víc terapeut než režisér, ale v obou případech je potřeba trpělivost, mnoho naslouchání, pozorování, bdělosti a sem tam občas vlídného i méně vlídného slova. Méně vlídná slova mi zatím jdou lépe. Popis reality, a uvedení faktů, je drsnější než nejdrsnější horor. Takže fakta ano a vždy, ale jen do určité míry.

Jestliže si pozoruji, že se někdo chová nevýhodně, pak mu klidně své pozorování sdělím. Může mít odlišný pohled, nejsem na světě abych lidem bral, co je pro ně zajímavé. Ale vidím-li, že určitý člověk se chová destruktivně vůči svému okolí i sobě, pak mu tu informaci, bez jakékoliv „diplomacie” sdělím. Nehodnotím ho, nekárám ho, jen mu sdělím svůj pohled na výsledky jeho chování. Může můj pohled ignorovat, nemusí mé informaci věřit, ale následné debakly hovoří jasně. Nikdo do terapie nepřichází protože se mu vede skvěle.

Terapeut by se měl držet zpátky s pravdami, vyslovovanými o člověku, ale neměl by zakrývat a zamlžovat důsledky chování, které na klienta dopadnou, jestliže nezmění své chování.

Zní ty informace drsně, ony i drsné jsou, stačí se pak podívat na detox, jak vypadá člověk, který nedal na informace. Jsou tací, co díky tomu ztratili pud sebezáchovy a návrat není možný. Týká se tahle možnost i těch křehkých krásek, které pokud jsou střízlivé v mužském světě sklízejí obdiv a každé mužské rámě je jim k dispozici.

Chápu, že mnozí muži i ženy vypadají jako ztělesněná nevinnost a svět nemůže uvěřit, že tahle kráska sličné tváře a gazelích pohybů je schopna okrást kohokoliv jen proto, že ji chybí droga. Případně udělat cokoliv, aby se ke své droze dostala. Stejně tak ti nevinně vypadající andílci, co okradou své prarodiče, rodiče, sourozence, kohokoliv, jen aby mohli vsadit, šňupnout, nebo naházet do automatu.

Ano, negativně vykreslení jedinci, nejsou součástí pohádky o nápravě, která zákonitě musí přijít, když se jim vysvětlí jejich chyby a oni se jich následně pak vyvarují. Mnozí naivové doufají, že se stane tak, jen proto, že jsou z dobré rodiny, mají dobré vzdělání a umí se na veřejnosti docela dobře chovat. Tedy jen do jisté míry.

Jejich vzhled, chování mnohdy zmate i profesionály. I profesionálové jsou lidé, kteří by měli rádi úspěch v terapii. Ti skvěle vypadající, slušným jazykem hovořící klienti k takovému omylu přímo svádějí.

Kolik jsem viděl opravdu erudovaných lékařů, inženýrů, filosofů… a dalších jim podobných, přesto jejich konce byly podobně stejně jako těch dlaždičů, truhlářů, obchodních cestujících, prodavačů, či kuchařů. A zklamaných psycholožek, které těžko unášely, že jejich několikaměěsíční práce přišla vniveč.

Jen málokdo z těch fakt nevidících naivních po úspěchu prahnoucích profesionálů si byl vědom toho, co ty lidi čeká, když jim nezprostředkují ty fakta a nevytáhnou je na světlo.

Bez fakt ti lidé nezmění své chování v dlouhodobém horizontu a nedají si práci, aby si popsali realitu, sami o sobě, kdo jsou a čeho jsou v té aktivní závislosti schopni. Nehledat pravdu, ale skutečnost, nikoliv důvody, ale fakta, která nelze zpochybnit. Fakta je těžké přijmout, trvá ono přijetí pohledu na sebe dlouho a je bolestné. Jo jo.