Lepší se má kondice, lepší.Jak jdu z váhou dolu, nabírám rychlost, kopec z Prokopského údolí jsem vyšel bez nějakého zvláštního zadýchání.
Lepší se má kondice, lepší.Jak jdu z váhou dolu, nabírám rychlost, kopec z Prokopského údolí jsem vyšel bez nějakého zvláštního zadýchání. Zdá se, že i v šedesáti lze po určitou mez kondici vylepšovat a člověk se nemusí bát, že z něj bude okamžitě troska. Jen se to nesmí přehnat. Víc odpočívat, nenakládat si nějaké extra dávky, brát to s nadhledem, prostě dvacet mi už nebude. Ale vzorným příkladem mi je stále i po padesáti letech dědek Lintera, který ač měl rakovinu tlustého střeva, vývod, s tím trénoval zápasil a v šedesáti na lopatky položil kdejakého mladíka. Dožil se i s tím vývodem jednadevadesáti let. Do sedmdesáti trénoval mladé kluky jako jsem byl já. Měli jsme z něj občas srandu, když nám vykládal bohatýrské historky, ale byl to moudrý chlap. Dnes v šedesáti vím, jak moudrý byl.
Stejně jako starý Los, dlaždič, který dělal do osmdesáti, stále to měl jak živnost, i za komunistů, postavil dva baráky a peněz měl víc než ředitel fabriky. Dlaždič, ale chytrostí strčil do kapsy inženýry. Vůbec jsem měl kliku na ty chlapy, co uměli dělat, uměli žít, udrželi si kondici. Od nich jsem spoustu věcí odkoukal. Jak se i při dřině namáhat co nejméně, protože u práce se nadře, kdejaký vůl, ale jen ten co mu to myslí, se nadře polovic a udělá dvojnásob. Tohle jsem vykládal v pátek pacientům na józe, že tam nejsou proto aby se nadřeli, šli z jógy rozlámaní, ale pěkně si zacvičili, oddechli, přišli na lepší myšlenky. Učím je i relaxovat v chůzi. Myslí si, že je to nějaká zvláštní dovednost, ale není. Stejně jako to není při práci. Samozřejmě, člověk se i tak unaví, ale polovičně a udělá stejný kus práce, stejně jako ujde větší díl cesty.
Některým lidem je sice zbytečné vykládat cokoliv, oni mají svoji hlavu, jsou ti nejchytřejší, oni vědí že je to takhle, protože to takhle bylo vždycky a nechápou, nebo spíš nejsou schopni pochopit, že jsou i jiné cesty, jiné přístupy, třeba ve shazování váhy, rozvíjení pohyblivosti, jiný druh relaxace, než je třeba panák, fotbal případně tenis čí bigbít, nebo cokoliv jiného. Miluji ty, co mi říkají. „ale pro mě to není, tahle relaxace, mě to nejde.” Bodejť by mu to šlo, když to zkusí jednou, nenacvičuje, nepozoruje proces. Opakování matka moudrosti a zahálka matkou hříchu, říkala moje babička Jílková. Říkal to i dědek Lintera, pan Eminger, když mě učili chvaty a řvali na mě abych sebou mrsknul, že mi je patnáct a ne sto a padesát a nestál tam jak Boží umučení.
Myslel jsem si svoje o dědcích, sice jsem si netroufl ani ceknout, ale v duchu jsem byl „mistr světa a okolních vesnic„ jak říkal můj táta. Což mě přešlo v momentě, když jsem jednou viděl starýho Emingera, jak vlezl na žíněnku ve čtyři a šedesáti letech, neměli jsme těžkou váhu, tak jen tak „do počtu” nastoupil. Frajírek v druhým rohu měl pobavený úsměv, pan Eminger při vědomí, že by dlouho na to neměl, pokusil se a udělal svůj parádní chvat „záhlavák” a hošan byl do 22 vteřin na zádech. Dědek ho dvě vteřiny na nich udržel, tehdy se zápasilo na dvě vteřiny držení na lopatkách. „Bourák”čuměl jak trmickej pes, když mu to rozhodčí odbouchal a odpískal. My řvali nadšením a dědek dostal hobla. Mírnýho. Frajer nemohl pochopit, co se vlastně stalo, že letěl jak pytel brambor. Od té doby chápu, co znamená umět i v takovém věku chvaty. A co je zápasnický myšlení a přehled. Viděl jsem na vlastní oči a do smrti to nezapomenu. Škoda, že tehdy nebyly video kamery. To by stálo za zaznamenání.
Jo ale od té doby také chápu, že vytrvalost je lepší než talent a nadání. S vytrvalostí se člověk naučí co potřebuje umět na slušné úrovni. Jen s nadáním, bez vytrvalosti a opakování, zůstane někde na půli cesty a pak padesát let vykládá, co z něho mohlo být, kdyby tenkrát… Tohle je problém mnoha mých známých.Hlavně ženy. Nakoupí si různé stroje, pár dní cvičí, prohlížejí si boky, zadek, ptají se jestli si lidé kolem nich všimli, jak zhubly, ono není nic vidět, protože těch deset deka za týden cvičení bez vhodně volené stravy jednoduše není vidět. Deset deka při blbém cvičení, myšlení a stravování shodí, kilo v neděli při obědě nabere. A už jde do deprese.
Místo vyptávání a zkoumání v zrcadle a ukecávání váhy kdyby si dali o housku a dvě deka salámu méně, udělali o dřep více než před týdnem a ušlapali na orbitrecku o minutu víc než včera a ráno šli do práce pěšky, ty dva kilometry, pak z ničeho nic zjistí, že jim druzí lidé říkají: „ale vy jste zhubla/zhubl. Přitom nijak zvlášť velké odříkání neprovozují, pokud vůbec jaké. Přidávat nelze do nekonečna, ale dokud lze přidávat, je to dobré, pak i váha klesá a kondice stoupá.
Stejně jako dnes onen gentleman, co ho za mnou vyslala jeho žena, která mě viděla v televizi a usoudila, že bych mohl být ten pravý pro jejího muže, který je sice prý hodný, pracovitý, leč když ho to chytne, tři měsíce chlastá, pak měsíc seká dobrotu a zase tři měsíce, někdy půl roku dobrotu a ono se to takhle opakuje už několik let a ona toho má plné zuby. Už dvakrát ho vypakovala, pak vzala zpátky a teď mu prý hrozí, že ho vypakuje nadobro. Přišel, chlap jak hora, seděl vykládal, že on tedy nemá moc chuti abstinovat, protože si neumí představit, že si nedá pivo. jenže pak mi nahrál, když pronesl, že vlastně když nechlastá třeba těch půl roku nebo měsíc, tak nemá žádné problémy.
Jsem mu okamžitě prodal ujištění, že já tedy v žádném případě mu nehodlám brát jeho alkohol, že chápu, že je to těžké, ale jen jsem ho upozornil na větu kterou vyslovil. „Všimněte si co jste řekl. Máte problémy, když pijete, nikoliv že pijete protože máte problémy.” Tohle uznal. Jak tohle uznal, už jsem jen poslouchal celou jeho historii, jak ho žena jako typická spoluzávislá kontroluje, úkoluje, hlídá a on plní příkazy, které mu dává. Což mu na jednu stranu vyhovuje, na druhou je mírně nespokojený. Inu, klasika.
Odcházel vypovídaný, do skupiny nechctěl, netlačil jsem, ale tím, že jsem ho vyslechl, oklikou jsme se dostali k jeho pití a jen jsem mu zopakoval, že maléry má jen když pije. Což mu jako chytrému člověku došlo a bude po dobu co bude střízlivý přemýšlet. Nepochybuji, že doma ženě řekne, že jsem mu skupinovou terapii nedoporučil, protože jsem řekl, že ho nehodlám do ničeho tlačit, protože je dost velký aby věděl co je v sázce a že pokud bude mít zájem, číslo má a může se ozvat.
Zatím bude trpět, odříkat se, vidět abstinenci jako oběť rodině, nakonec opět do toho vlítne a až ho žena vypakuje, pak asi bude ochotný něco podniknout. Zatím si myslí, že to nějak dopadne a že nejdůležitější pro něj na konci bylo to, že se vypovídal a konečně přišel čas na cigáro.
Zatím nemá trpělivost a vytrvalost a ochotu to pomalu a trpělivě měnit. Což je jak vidět základní podmínka nejen v terapii závislosti, ale v získání kondice, hubnutí. Tím je tenhle přístup výhodný pro všechny ty, co ho zvolí.