Výročí sedmnáctého listopadu se blíží, čtu oslavné i záporné texty k této události, „pravdivá a nikým a ničím nefalšovaná” svědectví.
Výročí sedmnáctého listopadu se blíží, čtu oslavné i záporné texty k této události, „pravdivá a nikým a ničím nefalšovaná” svědectví. Popisky „ukradené revoluce,” jak jsem kdysi ještě v dobách krátce po převratu v 1989 slyšel od jednoho herce v divadle Solidarita. Nebudu psát ani historii, ani vzpomínky, ani vyvracet konspirační teorie. Ale spíše co mi těch dvacet let života bez komunistické věrchušky poskytlo.
Tedy musím napřed zopakovat jednu větu kolegy z jednoho motoráku, který jsme v Hamburku vykládali těsně před mým odchodem od plavby v roce 1991. Cituji: Mám méně peněz, z firmou to jde z kopce, jsem tu od patnácti let a pokud firma skončí, nevím co budu dělat. Ale v žádném případě bych nechtěl aby se vrátily ty komunistické časy. Já bych dnes řekl asi tohle. Po letech úsilí mám v posledních třech letech víc peněz než u plavby, většinu času jsem měl nižší životní úroveň, musel jsem vyvinout podstatně větší úsilí než u plavby abych se dostal tam kde kdysi. Jsem o dvacet let starší, je světová hospodářská krize a přesto bych si nepřál aby se kdy vrátily komunistické časy.
Lidé se chovají dnes svobodněji, podstatně více je obtížných věcí ve vztazích mezi lidmi, které mi vadí. Je více vidět na obrovské zlodějny se kterými se zdánlivě nedá nic dělat. Lidé nadávají na systém, jež jim umožňuje svobodně mluvit, svobodně jednat, svobodně cestovat, svobodně žít kde chtějí a kde je chtějí. Svoboda znamená možnost. Pokud si vzpomenu na svou docházku na psychoterapeutické fakultě, musím říci, že tyhle témata se tam probíraly neustále. Psychoterapeutickou fakultu a další vzdělávání jsem absolvoval díky změně systému. Což z mého hlediska byla největší možná zábava společně s cestováním.
Domnívám se že nadávat na systém, který umožňuje svobodu, znamená dost často nadávat na sebe sama, jak s onou svobodou zacházím. Jestliže mám svobodnou volbu, zda se stanu zlodějem a nebo terapeutem, což opravdu není totéž, pak se v případě volby pro terapii musím připravit, že několik let se budu učit. Pak několik let budu získávat zkušenosti a důvěru klientů. Zloděj důvěru klientů nezíská. Podvodník a lhář také ne.
Od jisté doby je pro mne prioritní, nikoliv, jestli kradou ti druzí, ale jestli kradu já. Jestli kradu a podvádím, pak jen proto, že jsem se k tomu svobodně rozhodl. V podmínkách ve kterých žijeme není nikdo nudcen, krást, podvádět, lhát. Neplatí zde ono Villonovské (a já Villona ve Fisherove překladu umím téměř celého zpaměti) Chudoba z lidí lotry činí a vlky žene z lesů hlad… Protože ve svobodné společnosti má každý možnost se rozhodnout čím bude. Tedy chyba není v kapitalismu, chyba je v některých lidech, jež svoji svobodu používají k okrádání druhých. Jestli ti okrádaní doufají, že nějaká totalita za ně vyřeší tenhle problém pak jsou zcela mimo.
Z hlediska mnohých zcela naivně říkám. Je na každém z nás co se svou svobodou udělá. Jestli se jako svobodní lidé nepostavíme na odpor zlodějů, stanou se z nás permanentně okrádaní jedinci. Věta pana Křečka z jeho dnešního blogu na Aktualne.cz říká, cituji: Také jsem tehdy na Václaváku zvonil klíči od svého bytu, ale ty klíče mi nyní majitel sebral….“ Je větou, která říká, že měl být nějaký jiný lepší listopad.Sociálně spravedlivější, lépe vyvážený, více harmonický, politicky korektnější. Jistě mohl a bylo by to krásné. Jenže jaksi by ho museli dělat jiní lidé. Spravedlivější, vyváženější, harmoničtí, korektnější. Ti nebyli a dosud nejsou. Těžko někdy v nějakém větším množství budou. Jsou takoví jací jsou, já, vy a jiní a tak máme, co máme. Svobodnou společnost, kde se mnozí zcela bez zábran a skrupulí snaží ošulit ty druhé.
Systém je systém a lidé jsou lidé. Jeden systém lidem nedovoloval nic, bral jim veškeré dnešní výhody, nezaručoval dostatek nejen spotřebního zboží, ale i v dobách hlubokého míru a „všeobecně proklamované prosperity” ani dostatek základních potravin. ještě pamatuji „vynikající výsledky socialistického hospodaření.” Fronty na maso, když nebyly fronty na maso, tak nedostatkovým zbořím byly třeba játra, cigarety určitých značek, malý výběr oblečení, o banánech, které dvacet let snídám jsem si mohl v tehdejším Československu jen nechat většinou zdát. A mohl bych pokračovat. Takže to je jeden systém.
Druhý systém lidem umožňuje se bud vzdělávat, cestovat, za samozřejmého dostatku nejen základních potravin, ale i za socialismu zcela nesamozřejmého výběru, vzdělávání, potravin, oblečení, dovolené. To že se podplácíme, podvádíme, okrádáme, není vina systému, ale nás. Hřích je osobní záležitostí jednotlivce, nikoliv společnosti. Hřích jednotlivce, který ohrožuje společnost, jednoduše radí takového člověka vyvrhnout ze svého středu. Která společnost tohle neudělá, musí snášet ony vředy, které jsou výsledkem onoho způsobu života a trpění je na svém těle.
Ano já vím, slovo hřích se nenosí. V terapii se skoro nepoužívá. V Józe a v jiných alternativních systémech se ovšem třeba nemoc považuje za hřích. Hřích, který byl spáchaný na člověku, tím samým člověkem. Spáchaný způsobem života. Jestliže společnost lidí se například skládá z jedinců, kteří mlčí, když do místnosti vstoupí někdo páchnoucí, někdo kdo svým způsobem ohrožuje zdraví přítomných si nutně vykoleduje jeho nemoci. Ne-li všichni, někteří zcela určitě. V takovém případě jsou možnosti asi tři. První, že onoho smraďocha vykážeme ze svého středu až do chvíle, než se umyje a odsmradí a ještě projde lékařskou prohlídkou zda nemá nějakou infekci. Neudělá-li tak, páchá ona společnost na sobě hřích.
Tohle udělá rozumná společnost lidí, jejichž politické a společenské zájmy sice nutně nemusí být v souladu, ale jejich existenční zájmy už v souladu jsou. Někteří odejdou z místnosti. (Jsou útlocitní a nechtějí porušovat ničí práva, a klidně si nechají porušovat svoje.) Ti sledují z venku jak celá situace dopadne. Pokud navíc neprobíhá ještě podle jejich představ a dostatečně rychle reptají. Jestliže společnost je nerozumná a dá se přesvědčit, že stejně nemá nic cenu, pak se chová velmi nerozumně.
Stejně jako oni milovníci psu, kteří žijí nás nutí žít mezi mezi výkaly. A riskovat infekci nás i našich dětí a vnuků. Doma za dveřmi v dokonale uklizených bytech. Přezují ani drobek na podlahu nesmí spadnout, ale za prahem svých dveří oni sami klidně kličkují mezi psími výkaly. A nám říkají, že musíme být tolerantní k jejich lásce ke psům Kecají, chtějí abychom byli tolerantní k jejich neochotě po svých mazlících uklidit. když se štítí psího hovna, pak ať nemají psa. Sám za sebe nechci být tolerantní podle jejich představ.
Mohlo by se zdát, že jsem nespokojený. Ano jsem nespokojený, ale ne se systémem, ale s chováním některých lidí. Není to stálá nespokojenost, ale jen občasná. Jinak si myslím, že jsem hezčích dvacet let života, a to i se všemi těmi hříchy lidí i svých vlastních, nezažil. Toho hezčího bylo podstatně víc. Osobně jsem je využil jak jsem nejlíp dovedl. S tím jsem také spokojený. Blbou náladu nemám. Občas mě nasírají někteří lidé. Jen někteří a jen občas. Takže tohle je asi takový můj pohled na oněch dvacet let života v systému, který klidně nazvu kapitalistickým. A mého hlediska pro život velmi výhodným.