A život pokračuje. Svoji novou knihu, co vyšla jsem ukončil příběhem Pavla.
A život pokračuje. Svoji novou knihu, co vyšla jsem ukončil příběhem Pavla. TADY KLIKNOUT Před chvíli, když jsem slastně do sebe soukal chleba s grónskou pomazánkou, zvonil telefon a Pavel mi volal že mají holčičku. On měl radost, já mám radost. A dítě i maminka jsou prý v pořádku. Mám rád příběhy co se dobře rozvíjejí. Když jsem u těch knížek připravoval jsem si další texty ke knížce, která by měla vyjít v červnu. Kousek jsem ji uveřejnil na blogu pod názvem „Svobodní v bolesti.” všiml jsem si, že spoustu blogů začínám popisem jak jsem se probouzel. Dobré probouzení považuji za základ dne.
Takže i dnes jsem se v pelechu bezva protáhl, vstal jsem pravou nohou pro štěstí, vlezl do koupelny, šamponem si umyl hlavu, včera jsem se večer jen sprchoval studenou vodou. To já před cvičením rád a jak jsem si hlavu umyl, tak jsem se okamžitě to studenou vodou osprchoval zase. Je to hrozný pocit, ten okamžitý přechod z horké na studenou, vždy se na ten okamžik musím několik vteřin morálně připravit. Připravím, a pak přijde ten okamžik pravdy, kdy je to napřed hrozný a potom bezvadný. Dosprchoval, nechal na sobě studenou vodu uschnout. Usychání bez utírání je príma na prokrvení kůže a tím pádem se lepší výživa pokožky.
Co se týče knihy o závislosti, ta bude veřejně představena v Městské knihovně Praha na Mariánském náměstí. Napřed vedení knihovny nechtělo, ale posléze změnili názor. A dobře udělali. Dobrý skutky se k nim vrátí. Ještě se vrátím k tomu vstávání. Vždy, když se samovolně probudím, nemusím vstávatna povel budíka, prožívám si slastný pocit . Vyloženě si užívám to protahování, uvědomování si sebe sama a když se mi ještě navíc zdál nějaký sen, mám skutečně pocit, že to na světě občas i jde.
Po cvičení jsem vyrazil do města, protože jsem si potřeboval zařídit snížení tarifu na připojení. Mám místo jednoho připojení dvě, platím skoro stejně a ta kabelovka je fakt rychlá. Na notebook nepotřebuji žádnou závratnou rychlost, ono stejně v Praze CDMA nijak závratně rychlé není i to nejrychlejší, takže co platím jako rychlé, se ukazuje že rychlé není a to málo rychlé je stejně rychlé jako co platím jako ryhlé. Sakra, to jsem to zkombinoval. Budete se v tom muset vyznat.
. Nakonec na surfování po metru a maily to stačí. Používám notebook už jen v práci. a do práce se údajně chodí pracovat. Říkají někteří. No taky tam pracuji. Překvapilo mě jak tým přijal mou knihu. Rozhodně mnohem lépe než tu první. tahle je okouzlila úpravou v každém případě. Grafikovi se vážně povedla. Je dobré, že nemusím nijak chvátat s prodejem abych dostal rychle peníze zpátky. Zrovna tak u té další. Zase si s ní pohrajeme a zkusíme aby byla hezky vyvedená.
O tomhle jsem si povídal s jedním člověkem, který mi dal na tu další knihu peníze. Vyprávěl jsem mu jak kamarád co mi dal peníze na „Ze závislosti do nezávislosti.” Když ji viděl byl tak nadšený jejím vzhledem a obsahem, že slíbil přidat na další, aby to nebyla brožovaná příručka, ale skutečná kniha, kterou si lidé s chutí vezmou do ruky a zalistují. Jako autora mě právě těšilo, když jsem viděl s jakou chutí si sestry i šéfová v té knize listují a jak se jim právě zamlouvá úprava. Zdá se že jsem v jejich očích malinko vyrostl. Většina lidí reaguje podprahově dobře na hezké a vkusné věci. Na téhle knize jsem si to prožil zcela naplno. Grafikovi vážně děkuji.
Jo jo, takže mám naději, že i další kniha může být po vzhledové stránce krásná. Co se obsahu týče moc veselá nabude. Při listování svými blogy jsme si uvědomil, že nejen hodně píši o vstávání, ale i vztazích, lásce, víře a nevěře. Takže pár blogů tohoto druhu do knihy přidám a přidám ještě další část. Aby z toho nebyla žiletka jak se vyjádřil pan ředitel.
Stejně je bezva být geniální a mít někoho na šíření té geniality. Jana je v jednom kalupu a já se bavím blogy, sháněním informací o Kanadě, Milada zase sháněním poníka, aby se dřel s mým nákladem v Kanadě on. Není nad to rozdat práci a sledovat, jak práce jde těm ostatním od ruky. Těm dvěma jde náramně. Rozhodně lépe než mě psaní. Jenže mě psaní baví víc než práce. Ach jo. Co mě neuživí, to mě baví, co mě živí, mě baví taky, ale méně. Ovšem je fakt, že asi by se mi po čase po práci stýskalo. Včera jsem byl naposled ze skupinou v Čelákovicích. Odstěhuji ji na Palmovku. Nebylo to tam špatné, ale přeci jen, musel jsem buď jezdit vlakem, nebo být odkázaný na odvoz Michalem. Sice jsme v autě probírali světa běh, ale pokud nemohl, byl jsem v presu čau abych stihl vlak a domů totéž. Takhle budu doma pravidelně na nikom nezávisejíce o půl hodiny dříve.
Jak stárnu, tak zjišťuji, že každá minuta doma strávená v klidu má svou cenu. Pro mne. Cestou zpátky z Čelákovic jsme musel umravňovat dva náruživé hráče fotbalu kolem 14 let. Pletli si vagon s hřištěm. Nakonec si dali říct. Jenže když jsem od 6.30 z domova a vracím se k osmé, už moc trpělivosti nemám. A nemyslím, že kdybych jezdil autem bylo by to lepší. Úterý není moc dobrý den. Celý den z domova. Jo kde jsou ty časy, kdy jsem domů chodil jen se občas vyspat. Tehdy jsem vlastně ani žádný domov nepotřeboval. Domov byl tam kde jsem měl hrnek s kafem. Až později jsem četl, že něco obdobného říkal Jiří Voskovec o klobouku. Takže si od příštího týdne trochu ulehčím život.
Jak jsem slíbil, tak jsem udělal. Poslal jsem Justýně po její kamarádce knížku. Prý měla radost a hledala věnování. To jsem ji nenapsal. Knížku jsem ji poslal za to, že mě tehdy vybídla k tomu abych něco o té závislosti napsal. Pro ni. Byla první čtenářka těch textů na webu. To se jí ještě zdálo všechno co jsem napsal úžasné. Dnes už to asi těžko vnímá tímhle úhlem pohledu. Napsala mi SMS s poděkováním. Nereagoval jsem. V takových případech sám pro sebe SMS nepovažuji nejvhodnější formu. Namáhám se aspoň zavolat. nějak mám radši přímé slovo od člověka k člověku, i když jen přes mobil, než jen SMS. Děkovat přes SMS považuji za dobré, když není jiná možnost. Stejně tak se rozcházet. SMS poskytuje sice pohodlí a odstup při rozchodu, stejně jako při seznamování, ale já preferuji hlas, setkání face to face a svým klientům doporučuji spíše osobní jednání, než přes SMS nebo mail. Mnohé se vyjasní a upraví právě při tom osobním setkání a i volání telefonem je zřejmě jednodušší, než jak občas vyznívá napsané.
Nakonec oceňuji i to, že poděkovala. Také nemusela. Čekal jsem spíš mlčení. Stejně je to divné. První knížka byla vlastně z textů pro ni a o ní, druhá na její popud. Na to, že jsem s ní neměl děti, hrála v mém životě dost značnou roli. Pořád ještě vlastně i po roce a půl nás oba dohání ten vztah. V dobrém i zlém. Nebolí, neřeže, ale vždy se nějak vynoří. Jo někteří lidé jsou pro nás dost dlouho důležití i když to tak z začátku nevypadalo. I ten Pavel. Při setkání s ním mě nikdy nenapadlo, že zrovna on bude ten, který mi poslouží jako člověk, který svým životem dá druhým lidem naději. Postavil dům, má syna, zasadil strom a teď do toho přišla ještě dcera aby nastolila rodinou rovnováhu. Dvě děti, to je rovnováha. Jeden převažuje, Vychyluje. Si tedy myslím. A Justýna, když bude chtít věnování, ví kde mě najde. Pokud mě bude hledat. 🙂