Docela příjemné dny

Listen everybody let me tell you ‚bout the rock’n’roll
Feel that rhythm and it’s really gonna thrill your soul
She said come along with me, to a land of make believe

Po koupi pračky jsem se dal ještě do dalších věcí. Koupil jsem novou baterii, poté co jsem se pokusil utáhnout těsnění na staré a kus baterie mě zůstal v ruce. Nečekal jsem to a rozhodně mě nenadchlo, že ji musím vyměnit sám, protože baterii na dřezu potřebuji, pokud nechci chodit pro vodu na kafe do koupelny mýt nádobí v kýblu. Lodnický časy mám jaksi za sebou a nepůsobí to dobře ani na návštěvy. Zrovna momentálně nebyl nikdo po ruce aby tu práci udělal a já mu za ni zaplatil. Zakoupil jsem tedy baterii, dal se do práce, zjistil jsem že ještě musím koupit jiné hadičky, neb ty u baterie byly krátké. Koupil jsem delší a připojil. Jeden klient, který přišel se divil, že si to dělám sám. Já se také divil, že on se diví. Jsou věci, které prostě udělat umím, i když je nedělám s nadšením.

Byl jsem navštívit Radima. Po dlouhé době. Ale příjemné odpoledne. Jitka mi opravila zip na mé milované bundě od Bushmana, co ji mám asi šest let. Pomalu odchází, ale je to stále má nejmilejší bunda. Sice jsem si koupil podobnou, předloni, jenže si na ni nemohu nějak zvyknout. Nemá ty správné kapsy ani střih. Některé věci jsou skoro stejné, ale vlastně nejsou vůbec stejné. Nedosahují těch správných parametrů, pro které milujeme ty staré, obnošené věci, co se tak pohodlně nosí i krásně vypadají, přesto že jsou ošumělé, obnošené a všechny moje nóbl partnerky už nad nimi ohrnovaly nos.

Jenže já se nedám a do doby než se sám v tom začnu cítit nedostatečně je nosit nepřestanu. Takhle to mám s mnohými lidmi. Zvyknu si na ně, dobře se mi spolupracuje s nimi a když pak ta spolupráce skončí, cítím ztrátu. V sobotu, když jsme dopisovali s Ivanou poslední díl seriálu „Ze závislosti do nezávislosti” jsem tak přemýšlel jak dlouho ještě budeme spolupracovat? Už spolu děláme skoro dva roky, práce se potěšeně množí, dokonce nás pořád ještě spolu pracovat baví, zatím je co vymýšlet.

Navíc Ivana mi udělala radost, protože pozvala do Rodiny, moji kolegyni Veroniku Paulů z psychoterapeutického výcviku, což jsem zjistil z plánu natáčení, který jsem dostal z televize. Samozřejmě jsem Veronice zavolal. Ona říkala, že o tom ví, že točím po ní a že se na mě těší. Zavolala by mi, jenže se ji ztratilo při změně mobilu číslo. Probrali jsme staré časy, zavzpomínali na další, zjistili jsme že jednomu z účastníků, Jirkovi Machkovi už bude přes devadesát. Nastoupil s námi do výcviku a to mu bylo přes sedmdesát. No už prý letos nelyžoval, pouze jel na hory. Klobouk dolu. V tomhle věku vykonávat praxi praktického doktora a ještě jezdit na hory. Jo jo, někteří z nás mají skutečně tuhý kořínek.

Jirku Machka jsem vždycky obdivoval. Už tehdy, kdy mu bylo hodně přes sedmdesát s námi vždy ve středu, když jsme měli výcvikový týden a středa odpoledne se konaly různé procházky po Krkonoších, protože jsme skoro celý výcvik trávili v Krkonoších, s námi Jirka chodil všechny tůry, nefňukal, pohodlně stačil tempu. Navíc skutečně byl dobrý doktor, vzdělaný, chytrý. Tak se mi tím telefonátem zase připomněly ty staré časy, kdy jsem se vzdělával, a viděl jsem, že nikdy není pozdě, protože jak na PPF, tak ve výcviku byli lidé, kteří si mohli říct. „Už to nepotřebuji, co umím mi stačí.” Geronti tohoto druhu, jak jim říkal Skála, mi vždy dávali naději, že život se dá užít nejen ve třiceti, ale i v šedesáti.

Užít a přitom si jeden nemusí hrát na žádného mladíka či mladici. Vždycky, když se vyvede takový víkend, kdy se něco podaří, jako si myslím podařilo nám s Ivanou a konečně i ta výměna baterie, mě opět naplnila hrdostí, že stále jsem schopný i když neskutečně líný si tyhle věci zařídit. Pračku k zapojení jsem sice nechal Marcelovi. Protože se zapojování elektrických přístrojů bojím, ale všechny ostatní záležitosti co se domácích prací týče svedu sám. V přestávkách mezi psaním jsem pouštěl Ivaně muziku dávných dní. Jako Jerry Lee Lewise, Kinks, Electrict Light a další. Prostě jsem měl rokenrolovou náladu. Relaxoval jsem při rokenrolu. Tahle muzika má náboj a rozhodně se dá souhlasit s Electrict Light, že Rock and Roll is King…

Alespoň o tomhle víkendu jsem tenhle pocit měl. Našel jsem si na internetu také slova písničky Mississippi, od skupiny Pussycat. Tahle holandská skupina mě v sedmdesátých letech fascinovala. I když Petra Černocká ji také nenazpívala nejhůř a česká slova znám z té doby z paměti. Přeci jen originál má mnohem větší kouzlo. Ty děvčata co ji zpívaly, krásou nijak nevynikaly, ale zpívat uměly. Některé písničky, jako tahle, nebo Mika Oldfielda Moonlight Shadow , Shadow on the Wall a už zmíněné kapely, zpěváci a rokenroly mají kouzlo i po letech. Je v té muzice nějaké zvláštní nadšení.

Baví mě nacházet si ty texty, baví mě si podle nich svým strašným hlasem zpívat s nimi nahlas, protože ty texty se bezvadně zpívají, navíc, pokud přesně vím o čem se zpívá, těší mě ten zpěv ještě víc. Ti co jsou v té chvíli vedle mne, sice nehorázně trpí, ale tohle utrpení si způsobují sami, protože nejsou schopni pochopit ono nadšení, co mám pro hlasitý zpěv. Nebo jsou postiženi hudebním sluchem a vytahují se jím na mě.

Zítra jdu do blázince, v úterý také, ale středa, čtvrtek a pátek ne. V pátek natáčím. Prý na mě čekají tři mladé, já doufám i krásné dámy, které se mnou budou diskutovat. No jsem na ně zvědavý. Debata v televizi mě baví ze dvou důvodů. Ten první je, že mi zaplatí za námět a scénář a vystupování. Ten druhý, že se setkávám se zajímavými lidmi. Nemusejí se mnou souhlasit, nemusí mluvit aby se mi to líbilo, ale pokud mají vlastní názor, jsou mi milí. Lidé, co nemají názor a jen recitují pravdy nemusím. (Nejhorší jsou ti, co deklamují z knih citátů.) Jsem docela rád, že i tady jsou lidé, co mají vlastní názor. Názor, který se nutně nemusí shodovat s mým.

Nemusí mít stejný pohled na muziku, ženské, politiku, nebo oblíbené jídlo, ale pokud slyším a čtu, že to co říkají není citace nějakého mudrce, ale výsledek vlastní úvahy o věci, pak jsem spokojený. K názoru jiného se mohu připojit, může se mi líbit, (pak raději dám na něj odkaz,) ale nemusím číst reprodukce, nebo interpretace cizích názorů. To mě vážně nebaví. Mám rád, když se lidé seznámí z muzikou, knížkou, politickým názorem, náboženským učením přímo a vyjádří k tomu vlastní postoj.

Tohle jsem se opravdu naučil v terapii i v terapeutickém výcviku. Tam když někdo začal deklamovat moudra okamžitě uslyšel. „A co si myslíš ty, jak je tobě, kolik toho opravdu o tom víš, že tak kritizuješ, hodnotíš? Řekni jak se ti zamlouvá to či ono. Řekni a nech si ty kecy jiných pro nějakou husičku.” Tímhle a ještě mnohým podobným způsobem jsem se odnaučil krafat moudra jiných a naučil se přemýšlet vlastní hlavou. Milejší je mi můj omyl a následné poučení z omylu, než se skrývat za cizí slova. Howg, domluvil jsem.