Mám pocit, že občas musím všechno nechat být a jen sledovat, co se děje. A počkat jak to dopadne. Píši o tomhle fenoménu, dost často.
Mám pocit, že občas musím všechno nechat být a jen sledovat, co se děje. A počkat jak to dopadne. Píši o tomhle fenoménu, dost často.
Všímám si, že skutečně platí, čím víc se do něčeho šťourá, tím méně se daří stabilizovat věc, událost, soužití, do nějaké přijatelné podoby. Setkávám se čím dál víc s lidmi, kteří neustále něco chtějí zlepšovat. Kuchyň, prádlo, nebo sebe. Pořád nespokojení, pořád něco vytvářející hodnotného, pro sebe i lidstvo. Nasírají s tím sebe, tedy, když se nedaří podle jejich představ a nasírají s tím celé své okolí, když svými představami zaplevelují prostor druhých lidí.
Ať se jedná o politiky, sluníčkáře, nebo kolegy v práci, kterým svým neustálým zlepšováním otravují život. Takže nešťourám, zírám a čekám jak to dopadne. Najít, co je blbě, svedu dokonale. S tím, podobně jako mnoho mojích bližních nemám problém, taková činnost mi jde skoro sama.
Občas poslouchám pacienty, nebo klienty, co pořád něco řeší. Nedávno jeden mluvil o svém novém děvčeti, které prý miluje až do oblak, ale musí s ní něco večer, až přijde domů, důležitého probrat. Jsem se málem otřásl hrůzou. On místo toho, aby děvče políbil, pohladil, řekl ji jak je krásná a jak se na ni těšil, tak s ní bude něco řešit. „No nazdar, myslel jsem si. Ta bude nadšená.” Jsem mu opatrně své mínění sdělil. Zamyslel se a uznal, že ten nápad s řešením je blbost.
Lidé, jak jsou zblblí všemi těmi psychologizovanými pohledy na svět a život, stále něco řeší, stále odstraňují chyby a závady a vůbec nic si neužijí. Jistě, když mám kámen v botě, kámen vyndám a jdu dál. Řešit hned u toho kvalitu chodníku, či cesty, mi přijde zbloudilé. Vlastně si ani tu chůzi pak neužiji.
Pravda, také občas řeknu své lásce: „Hele herečko, ty ručníky, co necháváš na libovolných místech mi fakt pijí krev, a nejen to, taháš jeden za druhým a kdo to má pořád prát?” Si občas postěžovat musím, jako každý. Ale střežím se toho, abych ji udělal přednášku na téma: „Spokojený život v uklizeném bytě” a k tomu ji dal návod jak celou situaci správně řešit. To by na mě zcela právem pak mohla vzít klacek. To bych byl na zabití.
Mám klienta, co pořád řeší, jak by správné děvče mělo vypadat, když tedy nějaké děvče má, pokud ho poslouchám, tak si ani neužije jak ta holka voní. Vidí na ní jen chyby a hledá způsob, jak je odstranit. Chudák, netuší, že ta další je bude mít taky. Nejsem proti tomu občas změnit značku, ale pokud člověk mění slečny, nebo auto, musí počítat s poruchovostí. Poruchy se neřeší, ty se odstraňují. Aspoň si myslím. Stejně jako když je zima, nebo vedro, neřeším změnu počasí, ale oblékám, nebo odkládám oděv. Nic víc pro to udělat nemusím, případně si dát studenou sprchu, nebo se ohřát u kamen.
Jo, takový kamna, to bylo něco. Zatopilo se, oheň hořel, mohlo se koukat zasněně, do ohně, když se zhaslo, mohl jsem si představovat, že jsem Mauglí v džungli, nebo kovboj u táboráku. U radiátoru si člověk maximálně všimne, že má zaprášený radiátor, a že chce vyčistit. Představa, jak čistím radiátor zcela spolehlivě zaplaší všechny romantické představy.
Včera večer jsme se dívali na, podle mé lásky, velmi romantický film „Tombstone.” Wyat Earp a spol. Když jsem viděl její nadšení s jakým ten film sleduje, bylo mi fajn. Přeci jen, western není zrovna červená knihovna. Ale ona ji tam našla. No, ten konec byl takový lehce romantický, uznávám, ale zas tolik mrtvých v jednom filmu, tu romantiku z mého hlediska v jednom filmu zas vyvažují. Ale budiž, bavili jsme se oba. Nakonec ten film z roku 1993 považuji za nejlepší o přestřelce u OK koralu v Tombstone.
No jo, láska a romantika. Tyhle dvě věci se dají krásně spojit i v tak drsném filmu. Nakonec vyzní takový film skoro poeticky. Dobro a spravedlnost nakonec zvítězilo. Tak to má být. Nejen ve filmu. Jo jo.