Dostal jsem dopis. Takový, jaký se dostane jednou za deset let. Od bývalé ženy Jindřicha. Jindřich byl můj pacient a později kamarád. Umřel před sedmi lety.
Dostal jsem dopis. Takový, jaký se dostane jednou za deset let. Od bývalé ženy Jindřicha. Jindřich byl můj pacient a později kamarád. Umřel před sedmi lety. Mluvil jsem mu na pohřbu, a nedomluvil jsem tu řeč. Nešlo to. Slova byla slabá a bulet jsem nechtěl. Aspoň ne veřejně. Tak jsem o něm napsal kapitolu do své knihy: „Ze závislosti do nezávislosti.” Pod názvem „Chlap.” Zasloužil si ji. Občas na něj myslím.
Včera se mi připomněla jeho bývalá žena krásným dopisem. Kdysi mi volala po pohřbu a děkovala mi. Včera mi také děkovala a napsala mi věci, které jsem nevěděl. O svém setkání s Jindřichem, když umíral. Neřekl mi to tehdy. Asi chtěl mít také něco pro sebe. Vím, že pro něj bylo důležité, aby ze světa odešel bez dluhů a smířený. Takže se mu to povedlo. Jsem rád. Muži mají odejít, až když mají hotovo. Nebo se aspoň o to pokusit. Jindřich se pokusil a vyšel mu ten pokus. A jsem vděčný jeho ženě, že mi tuhle radostnou zvěst sdělila.