Od rána jsem měl na něco chuť. Dumal jsem dumal a přišel na to až v Bille, když sem šel nakoupit.
Od rána jsem měl na něco chuť. Dumal jsem dumal a přišel na to až v Bille, když sem šel nakoupit. Přišel jsem k regálu s filem a rybími prsty a došlo mi, že dnes nemám chuť na lečo, jak jsem původně myslel, když jsem vyrazil, koupit vajíčka, která jsem včera zapomněl koupit. Mám chuť na rybí prsty a file. Zakoupil jsem oboje, k tomu veliký kelímek plnotučné hořčice, neb mám rád smažené ryby s hořčicí, ryby i třeba řízek. Dorazil jsem domu, vybalil nákup, vzal pánev, otevřel krabici s rybími prsty, hodil na rozpálený olej a bez váhání jsem tu krabici rybích prstů celou snědl. Snědl a bylo mi fajn.
Musím říct, že jsem měl dnes fakt dobrý den. Na co jsem sáhl, to vyšlo. Začal jsem tím, že jsem spal akorát, tedy jsem se dobře vyspal, potom jsem se rozhodl, že si trochu pohraji s Linuxem a nainstaloval jsem si po dlouhé době Slackware, ale úplně jinak než běžně. Začal jsem na minimální instalaci, postupně stavěl podle toho, co jsem chtěl mít a poradil jsem si s instalací ze zdrojáků, jak s Libreoffice3.4, tak potom i se mi zdařilo nainstalovat ze zdrojáků multimediální přehrávač VLC.
Obojí postup jsem objevil na netu, dodržel postup a už sem si díky tomu přehrál film. Chtěl jsem jen vědět jestli VLC bude dobře fungovat, pustil si film, co jsem si zrovna předtím stáhl a nemohl jsem se najednou odtrhnout. Skvělý, starý s Humphrey Bogartem: „To Have and Have Not” Podle předlohy Ernesta Hemingwaye.
Skutečně dobrý film, krásná muzika, bezvadný příběh, prostě Hollywood v tom nelepším světle. Ani se nedivím, že takovými filmy dobývali Američané diváky na celém světě. Tohle se jednoduše musí líbit. Já osobně nemusím všechny ty šílená dramata, která občas nějaký nezávislý režisér vypotí, mě baví příběhy. Dobré příběhy. A Humphrey Bogart, hrál ve filmech s krásnými ženami a byly ty filmy právě vždy silné tím uvěřitelným příběhem. Lehounce nadsazeným, ale dávajícím naději, že to s lidmi ještě není tak zlé, jak se někdy zdá.
Jak v Casablance, tak v „To Have and Have Not , byla navíc nádherná muzika a písničky, které se krásně poslouchají. Tohle umění skloubit právě muziku a příběh, mě na většině těch starých filmech okouzluje. Ta muzika je krásná i po sedmdesáti letech a ty interiery mají prostě atmosféru doby. Takovou, jakou jsem občas zažil, když jsem bydlel v Jindřichově Hradci a chodívali jsem se ženou, občas jsem chodil i bez ženy, do podniku Vajgar a tam někdy hrál music box a nebo jeden posluchač AMU na piáno.
Music box zahrál, co si člověk za korunu pustil, pianista, cokoliv, co si kdo řekl. Rock’n’roll, jazz, nebo takové ty barové melodie, které v tom malém prostotu bezvadně zněly. Malý parket, tělo na tělo, inu tyhle filmy mi evokují vzpomínky z toho Vajgaru, nebo z Národní kavárny v Děčíně, což byl jinak prvotřídní pajzl, kam rozhodně nechodila smetánka, ale plavci, kriminálníci, dlaždiči, občas já, ale já víc do Grandu. I když do Národní proto, že jsem tam měl kamaráda vedoucího, Honzu Šťáhlavského. Na ryby, speciálně na hejka, do rybího grillu v Atlantiku, kde se hodně scházeli plavci a mladé, krásné dámy, co se toužily s některým s plavců, alias šifrů seznámit.
Jo, živá muzika, potemnělý parket, muzika hrála, občas falešně, občas skvěle, podle toho, jak byli muzikanti střízliví, tedy střízliví moc často nebyli. iPodle toho taky hráli. Jenže. Děvčata voněly láskou, pokud z nich netáhla kořalka, z těch co táhla, těm jsem se vyhýbal. Ty co voněly, k těm sem se tulil. Je už to dávno a stejně pořád některé vidím, jako by to bylo včera. Živá muzika měla něco do sebe. Dal se bezvadně navázat hovor, když nic jiného, alespoň se pomlouvali muzikanti, nebo zpěvačka. To jak si stoupla dívka k tanci, jasně ukázalo, co v ní je a nebo není. Takové ty rádoby odvázané, to nebylo většinou nic moc.
Ale ty lehounce plynoucí, vláčné, voňavé, tam jsem ztrácel rozum. Dost často ztrácely rozum i ony a nedej dobrý Bože, když jsem ráno musel vstávat a jít třeba nakládat, nebo vykládat loď. Uf, to byly azurová rána. Naštěstí, jsem většinu času, co jsem byl u plavby už abstinovat, takže pode mnou jen podklesávaly kolena, ale jinak mi bylo skoro dobře. Jen jsem občas u práce usínal. Ale tohle se občas dalo zařídit, že když byla třeba delší přestávka, protože zrovna dělali někoho jiného, natáhl jsem se v kajutě na faulenz a sladce odpočíval.
Někdy jsem měl slečnu rovnou na lodi, takže některá, když ji probudil hluk při vykládce a nakládce, dokonce i uvařila. To bylo bezva, protože jen málokdy se člověk mohl prospat během vykládky nebo nakládky. Nebo si dát oběd. Byly takové, co i v kajutě uklidily. Těch moc nebylo a já je zas až tolik ty super pořádné nemiloval. Super pořádná žena, bývá většinou úzkostná žena. U mnohé trpící fóbií čistotnosti, projevují se hysterické rysy. Tedy není tak z mého hlediska o co stát. Několik takových jsem zažil. Byly krásné, byly milé a byly nadměrně pořádné. Jedním slovem, bylo lepší, když odešly, protože pak se dalo v kajutě i v bytě žít. Nastal pak klidný čas.
O vykládce a nakládce nikdo na pořádek většinou moc nedbal. Jo, byli takoví úzkoprsí, že pořád hlídali jestli mají čisté pantofle na přezouvání, ale já jsem si nikdy zas tolik hlavu s nadměrnou čistotu nelámal. Ani dnes ne. Byt je na bydlení, uklidit se dá vždycky, nadměrná čistota přináší nemoci a je lepší mít mírně neuklizeno a být zdravý, než se věčně léčit z nějaké stupidní virosy, nebo alergie. O nesprávnosti tohoto postoje mě žádná za mých šedesát let nepřesvědčila. Ani máma ne, ani žádní jiná. Jsem prostě nenapravitelný.
Co jsem Uměl bezvadně, to je, spát na povel. Natáhnu, zavřu oči a za dvacet minut jsem gut. Dvacet minut je dobrých, když vyjde půlhodina, hodina, jsem zcela v richtiku. Kdybych celou noc nespal. Vlastně, mám tuhle dovednost dodnes. Buď relaxuji, nebo takové ty krátké zdřímnutí. Potom je mi parádně. Jak píši tím slangem, uvědomuji si, že o takových dějích snad ani spisovně psát neumím. Tak jsme mluvili a jde mi ten slang zcela bezproblémově.
Jo, půjdu se osprchovat, zacvičím si a pustím si další film. Zase Humphrey Bogart vedle něj Katherine Hephburn a to ”The African Queen.” Už jsem tuhle story viděl asi dvakrát, sice už je tomu nějaký čas, ale dobré jídlo, dobrá knížka, dobrý film, stejně jako milování se klidně může zopakovat. I několikrát za sebou. Jo jo.