Včera jsem ukazoval jedné své bývalé důvěrné přítelkyni fotografie s miminkem. Samozřejmě se nelíčeně rozplývala a pak se mě z ničeho nic zeptala na moji těhotnou dceru.
Včera jsem ukazoval jedné své bývalé důvěrné přítelkyni fotografie s miminkem. Samozřejmě se nelíčeně rozplývala a pak se mě z ničeho nic zeptala na moji těhotnou dceru. Už podruhé jsem se s ní odmítl o mé dceři bavit, odmítl jsem ji sdělit jakékoliv informace. Samotného mě má reakce překvapila, protože jinak proti nic už nemám. Pak jsem si o tom přemýšlel a zjistil jsem, že v posledních letech už nemám nějak zvláštní potřebu se bavit s lidmi o věcech z rodiny, se kterými jsem byl kdysi přítel, nebo milenec pokud se jedná o ženy.
Neptám se jich na jejich rodiny. Tedy nijak zvlášť a nesděluji své rodinné starosti a radosti. Taková ta nechuť sdělovat někomu, ke komu už nemám ten důvěrný vztah. S ním probírat život svých dětí, blízkých lidí. Přijde mi tohle chování jako docela nepatřičné. Život mých dospělých dětí je život mých dospělých dětí a nejsem si jistý zda by Katka stála o to abych o jejím životě informoval někoho, koho vůbec nezná. Pouze z vyprávění. O sobě mohu, pokud mám chuť říkat co chci, ale jestliže se jedná o někoho druhého z rodiny, nejsem si jistý, že stojí o to abych někde vyprávěl jak snáší moje dcera těhotenství, co prožívá a nebo co čeká.
Docela rozumím, že mé odmítnutí ve smyslu žádosti, „Katku nech na pokoji,” může druhému člověku připadat zbytečné. Vždyť ona se jen ptá, ale mnohokrát jsem vyslechl rozhovor lidí, kteří informaci o někom druhém z rodiny zneužili. Třeba nepřímo a nevědomky. Další věc, kterou jsem už naznačil, spočívá v tom, že skutečně necítím potřebu probírat jakékoliv svoje záležitosti s lidmi s nimiž mě nepojí nic jiného než nějaká společná minulost, která je minulosti a neskončila nijak dobře. Nijak se nezajímám o život cizího člověka, kterými ti lidé v tu chvíli jsou. Kdysi byli blízcí, teď jsou cizí.
Co je navíc důležité, že takové důvěrné hovory nepřispívají současným vztahům. Vždy podle mé zkušenosti se stane, že partner, který je současným partnerem, znejistí v případě, že se dozví, že ten druhý udržuje nějakou formu důvěrnosti s bývalým partnerem. Konečně i o tom jsem zde psal a více méně varoval. Jedna věc je, pokud ti lidé stojí oba o obnovení vztahu a v jeho pokračování, druhá, že budou kamarádi, jak se často říká.
Dokonce jsem i slyšel takové řeči, jako, „moje současná žena kamarádí s mojí bývalou ženou.” Mě spíš přišlo, že si ji současná žena, tu bývalou hlídá, než aby šlo o nějaké přátelství. Ale docela možné, že ti lidé dokáží svoje omezené vztahy udržet v nějaké omezené formě. Jenže pro mě to není. Jestliže se se mnou někdo rozejde, má k tomu důvod. Pak zřejmě nemá žádný další důvod mě vyhledávat a být se mnou v kontaktu víc než vyžaduje společenská konvence.
Probíral jsem právě dnes s pacienty na asertivitě podobné vztahové záležitosti. Co říci ženě, pokud mě potká víc jak jednou, s krásnou kolegyní na obědě, nebo na ulici. Udělal jsem si z toho jejich povídání a hledání takový závěr. Jestli nechci mít opravdu potíže, ani se nesnažím nějak zvládnout techniku debaty, ale spíš se té situaci vyhnu. Stené jako v závislosti. některé siuace řeším tím, že se jim preventivně vyhýbám.
Vystačím si se setkáváním s krásnou kolegyní v zaměstnání a nechodím s ní nikam, kde by to mohlo zavdat podezření. Sice je fakt, že jsme svobodní asertivní lidé. Jenže, druzí se mohou cítit našim chováním ohroženi. Můžeme říci: „Tvůj problém.” Ale také můžeme zjistit, že ten druhý nezvládne své emoce, nezvládne své žárlení a opustí nás. I když je žárlivý, i když má spoustu nejrůznějších chyb, málody se nám jeho/jím odchodem uleví natolik abychom zapěli, „Aleluja”. A náš problém.
Ještě se vrátím k nedělní návštěvě. měl jsem skutečně radost držet malé mimino v náručí po tolika letech, je vážně zvláštní pocit. Vzpomínám jak jsem byl zvědavý na svou první dceru, když přišla s ní žena domu. Bál jsem se ji vzít do rukou, cítíl jsem strach abych ji neublížil. Bylo zajímavé sledovat jak se mění den po dni. Oba jsme se učili se ženou a najednou jsme zjišťovali, jak ten malý tvor zásadně mění náš život. Dlouho jsem měl potíže právě s tím, že byla malá. Nerozuměl jsem tomu. Raději jsem se držel vpovzdálí. Nejsem sám takový chlap a myslím si, že to nebyl ani nezájem ani neláska. Spíš ostych.
Ostych a tak trochu strach.
Pak jsem si zvykl, naučil se a později jsem třeba fungoval jako oblíkač. Naučil jsem se svoje i cizí děti oblíkat, tak rychle, že i matky cizích dětí koukaly jak mi to jde. Některé mě i patřičně obdivovaly. Asi tam funguje, takové to. „Nekňuč a drž.” Děti vědí, kdo nesleví. A dokonce to i unesou a nezhroutí se. Občas se divím maminkám v tramvaji nebo v metru či v krámě, jak jim uplně malé děti rostou naprosto a zcela přes hlavu. Říkám si, „řvoune, se mnou bys to měl těžší. Ale mlčím a jen sleduji. Pokud je řev ve větších dávkách, přemístím se jinam.
Vždycky mi říkaly ty matky, když jsem jejich děti oblíkal. „Ty se máš, podíváš se , oni ztrnou a než se vzpamatují, už jsou oblečeni.” Ale myslím, že jsem nikdy neměl problém s malými dětmi. Tedy co se navázání kontaktu týče. Máokdy měli strach si hrát se mnou. I s tím drsným obličejem jsem v nich nějak vzbuzoval důvěru. Přišel jsem na jednu věc. Pokud na dítěti se nechce aby dělalo nějaké zvláštní opičky, aby předvádělo jak umí mluvit, prostě dělalo mamince, tetám, babičkám cvičenýho pudlíka, tak se mnou děti vydrží.
Jsem ochotný s nimi sedět na zemi, bubnovat na kyblík, zpívat, kutálet balon. Jen na nich nechci aby mi ukázaly jak jsou učenlivé. Pokud jsem je nechal jakoby sobě samým a byl jsem s nimi, nikdy nebyl problém. Vždycky jsme si krásně hráli a když je to přestalo bavit, šly k mamince. Moje i cizí. Maminky a babičky tohle ve společnosti většinou nesvedou. potřebují se pochlubit šikovnými dětmi, které jsou samozřejmě nejen krásné ale i náležitě vycepované. Někdy mám chuť říct. „Huš baby, nechte to dítě ať si hraje.“ Ukazování dovedností ho bude čekat po zbytek života.
No uvidím jestli mi to půjde stejně s kmotřenkou a z vnoučkem nebo vnučkou. Třeba si ještě vzpomenu jak se vychovávají děti. Vezmu jejich výchovu patřičně do rukou aby z nich něco bylo. Nerostly jak dříví v lese. Pobavila mě včera Judita. ta se během necelého roku stala třikrát babičkou. Napřed vnoučka a po jedenácti měsících dvojčátka. Tak jsme si včera před skupinou ukazovali fotografie miminek. A smáli jsme se. Někdy se den prostě vyvede.