Měl jsem dnes opět „umělecký den.” Natáčel jsem další díl „Ze závislosti do nezávislosti.” Ještě zítra a pak bych měl mít uměleckou dráhu pro tento rok za sebou.
Měl jsem dnes opět „umělecký den.” Natáčel jsem další díl „Ze závislosti do nezávislosti.” Ještě zítra a pak bych měl mít uměleckou dráhu pro tento rok za sebou. Dnes nebyly mladé a krásné herečky, ale hravě je nahradily dvě členky štábu, krásná produkční a krásná maskérka. Dokonce i kompars byl docela slušně složený a mezi natáčením padaly velmi slušně formulované dotazy. Mezi nimi i jeden, který mě už zaujal dříve. Dotaz, jak v takových alkoholických manželstvích se žije dětem? Shodou okolností už ve včerejším blogu jsem naznačil, že život dětí v rodině, kde jeden z rodičů pije, nebo pokud nedej dobrý Bože dokonce oba dva rodiče, není takový život dětí medem, který by si většina spoluobčanů chtěla mazat každé ráno na rohlík.
Sice některé matky, či otcové z takových rodin tvrdí, že jejich děti jsou skvělé, inteligentní. Ale, počítají jejich úspěchy, hrdě se nadechnou, po všech těch chvalozpěvech, rozhlédnou se kolem. Jenže, já mám zkušenost i z téhle strany a jako terapeut vím, že většinou ty děti přes veškeré úspěchy mívají problémy s psychickou labilitou. Jsou buď nadměrně sebevědomí, nebo nadměrně ustrašení, mají potíže ve vztazích, jsou mnohdy nadměrně agresivní, přebírají vzory chování svých rodičů a další a další.
To je, proč vlastně,lituji děti těch matek a otců, kteří je nechali vystavit životu, plném nejistoty, hanby, nenaplněné lásky z jedné nebo druhé strany. Ti rodiče vidí jen ty úspěchy a nevidí vůbec souvislost potíží svých dětí. Potíže třeba se zařazováním do společnosti, potíže přijmout autoritu starších moudřejších lidí, nadřízených atd. Ty děti mají jednoduše často problémy kam se podívají a dokud neprojdou dost dlouhou terapií nemají šanci se těch problémů zbavit.
Příběh, který jsme dnes dotáčeli byl o prarodičích a jejich úloze v takových případech. Samozřejmě podle skutečného příběhu, Jako jsou ostatně všechny moje příběhy. Prarodiče mají někdy velmi nevděčnou úlohu, kdy mají ochotu a vůli prospět svým vnukům i vnučkám a vlastně tím, že jsou jen prarodiče je jejich situace velmi obtížná.
Znám několik případů, kdy prarodiče dostali do péče velmi malé dítě svých dětí, ale nebylo to nic jednoduchého. Otec v kriminále, matka porodila v kriminále, po návratu domu pokračovala ve fetování a její matka, která docházela do skupiny nakonec dosáhla svěření dítěte do své péče. Opravdu děti závislých přes veškeré nadání, inteligenci a dosažených úspěchu v dalším životě nemají jednoduchý osud. Tisíckrát mě takový rodič může vysvětlovat, že těm dětem nic nechybí, pokaždé když to dítě uvidím, vidím dítě, který má značný deficit v té které oblasti.
Velmi často se narazí na skrytý problém závislosti v rodině, právě přes potíže dětí, kdy se závislost v rodině tají, a jinak úspěšné děti, jako jedna mladá dívka, kde mě před časem požádala o konzultaci její matka, aby se nakonec ukázalo že dlouho v rodině pil otec, který v té době několik let abstinoval a pro změnu začal a pít matka. Nakonec se z neurotických a z toho důvodu společenských potíží slečny, ukázal problém spoluzávislosti, který způsoboval celkem slušnou dávku deprese střídajících se ze zdánlivě těžko pochopitelnými projevy agrese. Jenže stačilo jen poslouchat, a měl jsem jasný obrázek, věčně shazované dívky, která nikdy nebyla ani pro jednoho rodiče dost dobrá.
Takovými příběhy bych mohl pokračovat. Takže pokud mi nějaká spoluzávislá matka vyjmenuje úspěchy svých dětí, jejich inteligenci, říkám si jen. „Chtěl bych je vidět v zaměstnání, chtěl bych je vidět mezi ostatními lidmi, chtěl bych je vidět v jejich milostných vztazích. Chtěl bych vidět jejich schopnost snášet emoční zátěž. A myslím, že bych neviděl zrovna vždy útěšný obrázek. Spíš neútěšný.
Já vím, abstinujícím závislým se tohle zrovna dobře neposlouchá a velmi často narušují takové informace, tradované povinné nadšení z abstinence. A nadšení z té úžasné změny, kterou podstoupili. Povinně nacvičované a povinně hlásané. V zájmu pozitivní motivace, jak často někteří kolegové vykřikují. . No, dost často se na věc dívám celkem kacířsky a ty uvědomělá hesla neberu vážně. A o rodičích, kteří dopustí dlouhodobé poškozování svých dětí v zájmu „udržení dobré pověsti rodiny” si myslím svoje.
Nijak se sice nedivím jejich odmítání odpovědnosti za onen stav, protože přesně v modu závislosti, vinen je vždy ten druhý. Ten kořala, feťák, hráč, který nám zkazil život, ale dřív nebo později neopomenu podotknout, že jim ho kazil/la jen proto, že neudělal nic aby se vymanil z té situace. Sice vím, že platí přikázání, které říká. Cti otce svého a matku svou! Abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Ale nijak se nedivím pocitům hněvu těch dětí v terapii nejen na to lotra, ale i na tu světici, světce, kteří je vlastně v té situaci nechali a ještě je přesvědčovali, že je to v zájmu jejich vlastím musí projít tou situací v ve své mysli znovu, musí porozumět slabosti a neschopnosti svých rodičů se vyrovnat jak se svou závislostí, ta se svou spoluzávislostí, která je nutila žít a dělat věci, tak jak žili a dělali.
Není jednoduché přijmout svou úlohu a rozhodnutí, nebo nerozhodnutí a vzetí odpovědnosti za sebe i své skutky i svou nečinnost. Trvá to dlouho a někde k tomu nikdy ani nedojde. Konečně přejít z role obětující se matky, která celý svůj život nasazovala všechny své síly do výchovy svých děti, do pozice, té, která byla zaslepená, která neviděla nebo nechtěla vidět ony dopady, která se mýlila ve svém odhadu situace. Takové pochopení trvá dlouho, ještě déle. Trvá dlouho, díky tomu, že vlastně si mnohdy uspokojovala své potřeby obdivu, budování sebeobrazu té dokonalé matky, která navzdory nepřízni osudu dovlekla tu káru plnou hnoje až do cíle. Vytrvala, nikdy se nevzdala, stále bojovala. Obraz se zhroutí a zůstanou jen oči pro pláč a vědomí pochybení. Jednoduše řečeno. Uspokojují si často svou potřebu obdivu, přijetí, pozornosti svého okolí, které jim díky jejich obtížné situaci takové matce, nebo otci ono spoluzávislé chování poskytuje. Což není pro ně málo.
Vrátím se ještě k dnešnímu dni. Při obědě jsem napřed mluvil s Ivanou o dalších plánech a byl jsem celkem překvapen její úsilím, mě udržet v televizi, jisté zarputilosti, se kterou stále stojí o spolupráci se mnou, stejně jako rozhovoru s Alanem, kdy začal mluvit o tom, že k tomuhle seriálu by se hodil i dokument o mě, o mých cestách. Což od obou se to vše poslouchalo dobře. Ale myslím, že to nebude nijak lehké. Hlavně s tím dokumentem. Dokument o mých cestách, natočení reportáže z takové cesty není nic jednoduchého ani laciného.
Navíc hlavní problém je ve mne, protože já svoje cesty nejraději podnikám sám a představa, že mám měsíc, týden za sebou člověka, který dokumentuje každý můj krok, není nijak lákavá. Na druhou stranu, pokud někdo z branže o mě uvažuje jako vhodném námětu na dokument, tak lichotivé to je, to v každém případě. A jak říkala babička Jílková. „Frajeřina nezebe.” Takže mít svůj dokument, znamená se něčeho vzdát. Jako ostatně vždycky, když o něco pro nás cenného a důležitého jde. Má frajeřina a ješitnost jen kvete. 🙂