Advent je tady a s ním i adventní nálada. Prosinec, a to mám vyzkoušené, je měsícem, kdy se mi nejlépe medituje, nejlépe přemýšlí a napadají mne různé věci, které většinou nepraktikuji, ale pohrávám si s nimi ve své mysli.
Dlouhé noci, krátké dny, většinou pod mrakem, slunce je pomálu, ale nijak mi nechybí. Mám pocit, že k tomu měsíci tohle počasí patří. Stejně jako mám rád listopad. Dost lidí, které znám, má v listopadu a prosinci náladu, které říkají ve zkratce depka. Já v těchto měsících víc ožívám. Rád dýchám listopadový syrový vzduch, většinou prší a fouká vítr, je chladno, vlhko, ale mě tyhle atributy v tomto měsíci vyhovují.
Jsem člověk, co má rád léto, ale zřejmě jsem hodně adaptovaný na tohle mírné klima, které se mění, není jednotvárné, a možná právě tohle měnící se klima je jednou ze složek, proč lidé z tohoto pásma jsou hodně kreativní.
Myslím si a podotýkám, že je to můj osobní názor, že ona věčná proměnlivost nutí člověka ke kreativitě, k přizpůsobování, přemýšlení. Zabýváme se počasím zřejmě víc než obyvatelé pouští, ať už chladných, jako jsou severské pláně a lesy, nebo obyvatelé Sahary. Ti i ti vlastně praktikují jeden druh oblečení, chování, které jim umožní existovat bez zbytečného odkládání, nebo navlékání.
Arab se obleče tak, aby celý den vydržel v poušti ve vedru. Počasí je vlastně skoro jednorázové. Podobně jako Eskymák, nebo obyvatel Sibiře. Na Sibiři je krátce vedro, jinak pořád zima, stejně jako v Grónsku atd. Co se tam dá vymyslet? Kdežto v Evropě, která je skoro celá v mírném pásmu? Bude pršet, bude hezky, kdy je venku zima, kdy není, tyhle otázky si člověk klade neustále.
Sedlák se pořád bojí, jaké bude počasí. Kdežto v oblasti, kde prší v zimě a v létě je sucho, je jasno. Tam se o počasí přemýšlí mnohem méně. Vyjdeš ze dveří, je vedro, až vrány horkem padají, vyjdeš ze dveří je mráz, až vrány zimou padají. Kdežto v Evropě, a v té střední zvlášť, jeden nikdy neví. Našinec pořád dumá, jak bude. Co má udělat, aby ho mráz nesežehl, nebo vedro neupeklo. Případně přemýšlí, jestli nebude zlitý. Bez kořalky. Stačí jen jít na tramvaj a zapomenout deštník. Když se cestou zrovna rozprší.
Jak je vidět, život ve střední Evropě je bohatý a rozmanitý už jen díky počasí a ročním obdobím. Je tedy předpoklad, že všichni přistěhovalci se budou muset té rozmanitosti, aby přežili, přizpůsobit. Aspoň tedy doufám.
Teď trochu odjinud. Přečetl jsem si jeden lesbický román pod názvem: „Špičkou jazyka.” Autorka Sarah Waters. Upoutávka na tento román mluvila o dickensovské tradici, která je narušená podrobným popisem erotických scén. Ty tam byly, bohužel jejich vzrušivost mi kazily dějiny dělnického a odborového hnutí, které doplňovaly ten příběh. Už chápu, že skutečně minority mají tendenci směřovat k levici. Levice vždy bourala tradice a pokoušela se tvořit nový svět.
Ten se jí nepodařilo vytvořit, ani nového člověka, ale zdevastovala, co mohla. Dá se říci, že ze mne autorka neudělala přívržence LGBT komunity, ale ani jejího odpůrce. Chápu, že ona komunita je takovými romány nadšená, já jsem už, myslím, četl zajímavější erotické romány. A, pokud si budu chtít přečíst něco od viktoriánských bardů, pak si asi víc počtu, než u propagátorky lesbické lásky a socialismu.
Dal jsem tomu šanci. Podobně jako kdysi „Noci šelem.” Od Cyrila Collarda. Ten podrobně popisoval nevázaný život homosexuálního filmaře, co se nakazil AIDS, který pak šířil dál. Autobiografie, která je upřímná, leč hlásající: „A po nás potopa.” No nic. Každý žije, jak umí, a svědomí buď má, nebo nemá. Nejsem soudce. Jak Sarah, tak Cyril jsou otevření, jenže pořád mi přijde, že velmi a velmi zahledění do sebe. Ale tak už to bývá.
Moc nečtu romány, moderní literaturu jen zřídka. Asi mě nějak nebaví ty děsy, které cloumají většinou s autory a čím víc s nimi cloumají, tím víc je ta literatura hodnocena. Autor doufá, že se z toho vypíše, většinou ne a někdy mám pocit, že tím psaním ty děsy pouze posiluje. A tříská to s ním dál a víc a víc. Ale nikomu to na mě neříkejte. Jo jo.