Vyrazil jsem si do města, jen tak. Nic jsem nesháněl, jen sem šel se projít. Stavil jsem se za Babetou, jenže byla nějaká nastydlá a nebylo jí do řeči. Chápal jsem to.
Vyrazil jsem si do města, jen tak. Nic jsem nesháněl, jen sem šel se projít. Stavil jsem se za Babetou, jenže byla nějaká nastydlá a nebylo jí do řeči. Chápal jsem to. Být v práci celý den a ještě se necítit dobře nikomu na náladě nepřidá. Slunce svítilo a jak jsem si vyšlapoval volně mi pluly myšlenky i pocity. Přemýšlel jsem o uplynulém roce a nedá se říci, že byl špatný. I přesto, že mě opustila Rita, aby jak mi zdůvodnila, neminula chlapa, se kterým by mohla mít dítě. Nakonec se ukázalo, že mi svým odchodem prospěla. Vlastně díky i téhle události, která pochopitelně nebyla v ten okamžik příjemná, byl to rok naskrz úspěšný.
Tak už v životě se dějí věci. Nikdy nevíte, co k čemu je dobré. V momentě kdy pochopíte, co se zdálo jako potíž, se nakonec ukáže jako výhoda je vám dobře. Díky oné, z počátku nepříjemné události, žiji po svém, nejsem tlačený do žádného rozhodnutí, které by mě svazovalo a které bych udělal jen proto, abych udržel vztah. Vztah, na kterém mi záleželo a ten druhý jej bral jen jako jistý přechod k dalšímu vztahu, kde uspokojí plně své potřeby. Mám svůj klid, nemusím nic měnit, nemusím se zabývat potřebami někoho, kdo vnímá druhého člověka jen jako prostředek k vlastnímu štěstí.
Přemýšlel jsem právě dnes, když jsem vystupoval z tramvaje, když jsem se vracel domu z města, že si žiji právě podle svých představ. Koupil jsem si knihu bratří Suchých: „Pan Werich z Kampy,” Dopoledne jsem se díval na slavný film: „From Here to Eternity.” Neboli „Odsud až na věčnost,” podle románu Jamese Jonese, který jsem měl štěstí číst už jako mladý, mám ho ve své knihovně a viděl jsem jej před lety. Dnes jsem si ten film pustil znovu a musím říci, že mě i po těch letech znovu ohromil. Tohle jsou věci, které koření můj dnešní život. Už nepotřebuji mít další děti, mám vnuky a nepotřebuji se pachtit za různými majetky. Mám co potřebuji. Střechu nad hlavou, kamarády, dělám co mě baví a co má pro mne smysl.
Nepotřebuji druhého člověka aby mě dělal šťastným, ale jsem rád, když je se mnou někdo, kdo chce se mnou moje štěstí sdílet a umí ještě sám za sebe si vytvořit svoje štěstí. Zenoví mistři, říkají takovým stavům mysli: „Satori.”Já takovým chvílím neříkám satori, ale uvědomuji si jedno: „Žiješ si po svém, za sebe, cítíš chuť cukru i čaje, vidíš kytky a svět je jaký je. Vidíš ho bez iluzí, příkras a přesto ti chutná život, stejně jako čaj, sušené švestky, pstruh nebo obilná kaše v tom přítomném okamžiku.” Nejsem odpovědný za cizí štěstí. Jen za svoje. I moje děti, které jsou mi nejbližší si odpovídají za své štěstí, za své pocity. Mám je rád a přesto nemohu nijak zařídit aby byly šťastné. Bud se postarají o své štěstí, a nebo se o něj nepostarají.
Jestli něco považuji za štěstí, tak právě takové náhlé uvědomění si toho, jak mi na světě vlastně je. Nejsem mladý, nevím kolik mi zbývá let a přesto, možná právě proto se těším z každého dne. Podaří-li se mi napsat knížku, pár blogů, které lidi čtou, někteří mi i píší, podaří-li se mi shlédnout dobrý film, případně přečíst nějakou pěknou knížku, či se potkat s krásnou a voňavou dámou, která v jistý okamžik zavře oči a nechá jít události svým tempem, a v dalším okamžiku mě třeba vezme za ruku někde v horách, pak je skutečně na světě dobře bez ohledu na politickou situaci, korupci, případné levárny některých našich bližních.
Čtu-li tak některé výplody tak zvaných intelektuálů, kteří stále chtějí měnit svět, domáhají se štěstí druhých, aby zakryli, že se vlastně skrz ty druhé domáhají svého štěstí, pak jen pokrčím rameny, protože oni přes veškerou svoji inteligenci nepochopili jedno. Lidé nepotřebují aby je někdo dělal šťastnými, stačí na tu činnost sami. Lidé potřebují jen prostor k tomu, aby se mohli starat o své štěstí. Bez všech těch spasitelů, kteří se stále něčeho na druhých domáhají, údajně pro druhé a nakonec z toho leze jen jejich touha po moci a uznání svých myšlenkových konstruktů jako závazné pro všechny lidi ve svém okolí. Takovým říkám. „Děkuji dámy a pánové, ale nechci! Umím být šťastný a spokojený bez vaší pomoci a vašeho způsobu myšlení a života.”
Jsem přesvědčený, že pokud jsou lidé, kteří mají za to, že jim je někdo povinen zajistit jejich štěstí, že se toho štěstí jednoduše nikdy nedočkají. Budou znovu a znovu prožívat okamžiky velkého očekávání, očekávání, v němž si vytvoří svou představu jak takové štěstí má vypadat, aby nakonec zažili okamžik zklamání, když se jejich představa nesplní na sto procent, ale oni dokonce mohou zažít zklamání, když se naplní.
Ono Satori totiž přichází jako blesk, zcela neočekávaně a nikdy nevíte při jaké příležitosti, nebo události. Zřejmě asi zenoví praktici by možná se mnou v něčem nesouhlasili, ale pojem satori používám jen jako pomůcku. Jinak jestli jsem prožil satori v tom duchu, jak má asi na mysli zenbuddhismus nebo ne, není důležité. Pro mne tedy ne. Uvědomuji si, že zažívám okamžiky, kdy se opravdu cítím skvěle, a uvědomuji si, že vždy jsou ty okamžiky zcela nečekané, nejsou vázané na nějaké očekávané situace, kdy bych měl prožívat nějaké blaho, třeba když si něco koupím, vydělám peníze, či se s někým seznámím. Někdy se dějí, někdy se nedějí, ale jejich existence je pro mne smyslem života jakým vedu.
Do života patří potíže. Na potížích rosteme na potížích dozráváme, na potížích se učíme. Většinou se na nich naučíme ty staré známe pravdy, o pomoci na konci své vlastní ruky, o tom, že být prospěšný je důležitější než být superbohatý, že být opravdu chudý, znamená úplně něco jiného, než se nám někteří „myslitelé” snaží namluviti. Pravdy, které se stále někde citují, ale dokud se jen citují nic neznamenají. Musí se žít. Sám za sebe jsem přesvědčený, že přátelství se rodí tam, kde jsou si lidé prospěšní. Byl-li jsem někomu v životě prospěšný, většinou jsem v něm i získal přítele. Na opačnou zkušenost si nevzpomínám.
Stejně tak je to z láskou. Jestli chcete být hodně milováni, pak musíte umět milovat a snášet potíže. Jinak není možné unést ten vztah. Pokud nejste připraveni dávat, a jen čekáte na to, že vás budou druzí dělat šťastnými, za to že dáváte, potom zažijete zklamání. Někdy totiž dáváme a nevíme, kdy a jestli se k nám naše dávání vrátí. Rád vzpomínám na většinu žen ve svém životě, protože jsem jim dával, co jsem mohl, ony měly pocit, že dávám málo, tedy mne opustily, ale já vím jedno. Dával jsem tolik, kolik šlo a kolik jsem mohl.