Darmo mluvit

Solaris jsem nainstaloval, dokonce několikrát. Markéta to pobaveně sledovala a jen měla komentář typu.

Solaris jsem nainstaloval, dokonce několikrát. Markéta to pobaveně sledovala a jen měla komentář typu. „Taky neznáš slovo nejde to.” Sice jsem ji vysvětlil, že znám, ale nerad ho používám dokud se nepřesvědčím, že skutečně něco nejde a nejsem schopen onu situaci změnit. Solaris jsem si vybral protože je obtížný, neznámý a krásný. Dá se objevovat. Linuxovou distribuci celkem bez potíží nainstaluji, nastavím a chodí.

Když už jsem u toho rozeznávání co jde a co ne, myslím, že pokud se týče toho se něco naučit, co běžní lidé zvládají, tak tam opravdu pokud se na něco vykašlu, pak pouze jen z lenosti, nikoliv z nemožnosti. Kámoš Radim říká a má svatou pravdu a necituji ho poprvé: „jestli se něco učíš dost dlouho, pak se to prostě naučíš.” Radim nekecá. Ověřil jsem si tohle tvrzení mnohokrát v životě. Bohužel ne vždy jsem natolik moudrý abych hned poznal co nejde a pak nad tím strávím spoustu čau. Zbytečného. Jak stárnu, smiřuji se s tím, že nic není v životě a na světě zcela dokonalé. Prostě dělám chyby. Jeden můj klient kdysi dokonce prohlásil jak můžu být terapeut, když se dopouštím takových častých omylů a chyb. Má pravdu, samotného mě to udivuje, a dokonce si dovolím i přiznat, že nejsem stabilně nad věcí.

Kdyby jen to? Já si dokonce dovolím ani neusilovat abych byl nad věcí. Nějak se mi zdá, že je to jedna z těch věcí co jsou mimo mé možnosti. Tuhle „výsadu” nechám těm indickým a jiným za živa svatým mužům a ženám. Až se někdy zakuckám smíchy, když čtu o jejich svatosti, neomylnosti a magických schopnostech. Možná jsou trochu mravnější než já, dokonce i někteří drží celibát a nejedí maso. Což je sice jejich věc, taky jsem pár let skoro nejedl maso a celibát jsem nikdy zcela nedržel, pokoušel jsem se o
to. Nic moc zážitek. Člověk si musí pořád vtloukat do hlavy, že je to bezva, když žije tak mravně. Já sice stále nemohu pochopit co je na sexu nemravného, pokud jsme tak zařízeni abychom se rozmnožovali tímhle příjemným způsobem. Na dětech je prý nejhezčí ta příprava, říkají někteří znalci.

Jinak to byl příjemně strávený víkend. Koupil jsem si zase nějakou fantasy, instaloval různé Solarisy, odtahoval mysl těmihle věcmi. Přijela Markéta, a zdálo se že ji je lépe, jenže zase měla horečku. No prý reakce na léčbu. Tak doufám, že je to pravda.Že ta reakce pomine a bude líp. Uvařila spoustu dobrých věcí, jako francouzské brambory, nudle s kuřecím masem a
tak. Dobře jsem se najedl. Ještě se vrátím k té svatosti z a živa. Myslím, že Židé a katolíci to mají lepší. Mimo chasidů , kteří svoje cadiky, alespoň některé mají za svaté, tak žádný svatý za živa se nebere. Na svatost je nárok až po smrti a ještě si musejí sakra dlouho počkat, než Svatá stolice, (teď mluvím o katolické církvi) prozkoumá jejich život, dílo a pak se teprve stane svatým. Myslím, že je to docela dobrý přístup. Hezky to jednoho učí pokoře. A konečně Starý zákon říká jednu chytrou věc. „Nikdy plně nespoléhej na člověka.” Jednoduše staří Izraelité byli natolik chytří aby věděli, že člověk je tvor slabý.

Vzhledem k tomu že je slabý, je také nespolehlivý, což sice není nejkrásnější vlastnost, ale lidská. Pochopitelně posunovači a nosiči budou usilovat o naprostou spolehlivost a tedy i naprostou svatost. Ale my obyčejní lidé víme svoje a smíříme se s tím, stejně jako já dnes ráno, že čuměním do monitoru a laděním Solarisu, se neobléknu a budu mít co dělat přijít včas do práce. Sice jsem nepádil nedůstojně na tramvaj, ale jídlo jsem si musel na rozdíl od jindy koupit v pekárně při cestě a nikoliv jít laškovat s prodavačkami bud do Plusu nebo k Albertovi. I když ty v Plusu v Bohnicím moc na laškování nejsou. Tedy, ne že nechtěly, ale jsou bud značně odkvetlé nebo málo ke ke koukáni. V Albertu jak v Čimicích nebo v Kobylisích na Metru je v tomhle bodě podstatně lepší situace.

Vzbudil jsem se včas a sám a usoudil jsem že je dost času jak na cvičení, tak na hraní ze systémem. Vyšel ten čas jen tak tak. Ale zase v tramvaji byla zábava. Mladý revizor a mladé pohledné děvče. Ona bez lístku, on „služebně horlivý.” Snažila se, ale pod drobnohledem přítomných ho neukecala, i když i on dělal co mohl aby ji z toho vytáhnul. Nešlo to. Dal jí pokutu a musel si ji zapsat, protože neměla peníze. Bylo vidět, jak je děvče překvapené. Nešlo jí do hlavy, po takové námaze tenhle nelichotivý výsledek. Chudák revizor. Tolik se snažil a ještě se na něj mračila. Inu není každý den posvícení. Sledoval jsem celou situaci se zájmem jak to dopadne. Jestli zvítězí sexuální touha, nebo úřední povinnost vykonávaná ze strachu, že si někdo bude stěžovat.

Přemýšlel jsem, že až bude chlapec otrlejší, pak už mu ani nepřijde dát krásný holce pokutu. Stejně jako onen revizor i já jsem míval svého času potíže vyhodit mladou holku z programu, pokud na něj přišla pozdě. Trochu mi bylo nepříjemné jí říci, „tak děvenko, přijď příště, dnes máš smůlu. Jdeš pozdě.” Ale po několikátým vyhození, kdy jsem nastolil pořádek, děvčata i ty nejhezčí, pokud chtěly být na asertivitě, přišla včas a bylo vystaráno. Není jednoduché vydržet tenhle erotický tlak.

A stejně, jako je těžký erotický tlak u mladého děvčete, tak stejně lehké je dámě odmítnoutstarší padesáti let laskavost, která čistě jen tak ze zvyku, co měla ještě asi zažitý z totáče, mě při vystupování předběhla, přímo se přede mne prodrala, aby se nástupišti zastavila a začala hrabat v tašce, zda má pudřenku. Skoro sem ji málem řek. „Tolik chvatu ježibabo.” nakonec jsem neřekl. Pochopil jsem už dávno, že někteří lidé jednoduše předbíhají nikoliv proto, že nemají čas, pospíchají, ale jen proto, že neradi stojí za někým, neradi dvě vteřiny čekají, případně jiné podobně závažné důvody. Jen jsem se po ní podíval, zavrtěl jsem hlavou. Chystala se něco říci, ale jak se píše v románech, podívala se mi do očí a uviděla v nich něco co ji zabránilo reagovat. Možná že jen nebyla taková
štěkna jak vypadala.

Venku začíná pršet navzdory předpovědi počasí. Zřejmě počasí neposlouchalo zprávy o počasí. Taky ho neposlouchám. Kouknu z okna, zamyslím se jak ten den bude a vyrazím. Pokud někam musím jít počasí nezměním ani kdybych znal celou meteorologickou situaci nad Skandinávií a Atlantickým oceánem. Jo kde jsou ty časy, kdy jsme i větru dešti poručili? S počasím je to stejný jako se ženskými. Poručíš a zbude ti dobrý pocit, že jsi v tom případě udělal co mohl. Jako té krásné dámě co včera volala na tvora psu podobnému. „Tak budeš hodný nebo ne?” Pes, budu mu tak říkat,měl dvě možnosti a samozřejmě zvítězila zvítězila ta druhá, odmítavá. Dáma pro jeho nápravu udělala skoro vše co mohla. Nepolepšil se. Dámy, psi, děti. Darmo mluvit.