Vyšel sem z lesa, kde jsem sladce ve stanu spal a okamžitě narazil na formanskou hospodu. Tedy, kdysi se tomu tak říkávalo.
Vyšel sem z lesa, kde jsem sladce ve stanu spal a okamžitě narazil na formanskou hospodu. Tedy, kdysi se tomu tak říkávalo. Zabrzdil jsem chvat, objednal kafe, kuřecí řízek, protože na bagetu jsem fakt chuť neměl. Navíc, vybitý mobil po večerním skypování s Ivanou a „duchaplnými“ výlevy na FB. Musím dobíjet.
Hezky se ochladilo a zdá se, že bude pršet. To už tu dlouho nebylo. Ale uvidíme. Ono je jasné, že pouť nemůže být jen tak. Ivana se prý smála, když si četla můj popis debaty s krásnými Polkami. Navíc, co zas překvapilp mě, jak na FB dámy reagovaly na ten veršík z knihy „Cirkus Humberto“ smrt mi nesou ty oči její, ty oči jako drahokam. Otevře-li je, mne zabíjejí a zavře-li je, umírám… Je vidět, že romantické sny mají stále své místo v duších těch krásek, co se jinak moc s životem nepárají a s nimiž se život také nepárá. A je to asi dobře. Potřebujeme občas sny a vůbec nepochybuji, že mají své místo v zivotě. Jen nesmí, jak u mužů, tak žen mít větší podíl na rozhodovaní o duležitých věcech.
Povídala Ivana, že ji bavil tenhle blog víc, než ten předchozí, co rozebíral situaci žen, co se dostanou do finančnich obtíží. Jo chápu, jenže problém je v jedné věci. Ty ženy, ale i muži se dostávají do podobných situaci, jen proto, že měli sny, které byly jaksi příliš velké pro jejich možnosti.
Také jsem měl sny, že bych přešel pěšky Ameriku z Aljašky na Floridu. Už to zůstane jen snem. Je to nad mé možnosti. Ani ne tak finanční jako fyzické a časové. Už mám jen na ty kratší potulky. Jako je tahle cesta.
Takže by bylo hezké vyrazit do Ameriky, ale co potom? Šel jsem relativně civilizivanou Kanadou, občas byl pár dní mimo civilizaci a už jsem cítil, že je to akorát.
Víc už by bylo nepřiměřené riziko.
Stejně tak ti lidé, co na sebe vezmou závazky a potom hledají někoho, kdo jim je pomůže splatit a ještě přitom budou plnit jejich růžové romantické sny. Někteří lidé, hlavně některé ženy si neuvědomují, že být druhému prospěšný a k pomoci je opravdu dřina. Nelze se u toho nezapotit a nelze u toho být stále skvěle naladěn.
Některé nutné činnosti vykonáváme v potu tváře, nasraní a přesto milující. Jako matky, které mají někdy svých dětí plné zuby, a přesto je milují láskou nehynoucí.
Zrovna tak podobně, když cestuji za prvni dámou Nebeského Království, má to putovaní své kouzlo a přesto jsou chvíle, kdy bych nejraději se sebral, došel na nejbližší vlak a jel bud tam a nebo domů. Jenže k čemu pak by byly mé sliby? Pokud to opravdu nejde, pak je na místě na ten vlak jít. Sv. Panna by to zcela určitě chápala. Jenže dokud to jde, tak pomalu, špinavý, s puchýři se musí jít, abych si nemusel vymýšlet výmluvy a racionalizace. Říká se tomu: dodržet, slib, závazek a dohodu.
Na takovém chovaní je romantického, vždy příjemneho pramálo. Ale bez toho nic nefunguje. Ani vztahy, ani pouť ani láska.