Jsem v Polsku a ušel jsem ještě deset kilometrů, pak vylezl na kopec za vesnicí, kde jsem se utábořil. A když už mám ten civilizační den, tak jsem rovnou naimpregnoval stan.
Jsem v Polsku a ušel jsem ještě deset kilometrů, pak vylezl na kopec za vesnicí, kde jsem se utábořil. A když už mám ten civilizační den, tak jsem rovnou naimpregnoval stan. A protože jsem v Polsku, při žebrání o vodu se hned ptali kam že to jdu. Nonšalantně jsem opáčil, že tedy na Jasnou Horu, oni vyvaleně: „Na nogach?“ Sem ještě nonšalantněji pravil: „Tak, pravda,“ sem se pokoušel o polštinu. Ale Poláci tohle ocení. Jasná Hora je v Polsku pojem a kdo jde pěšky poutí k svaté Matce Boží, v Polsku většinou dojde úcty i pomoci. A pokud je to Čech a k tomu katolík, pak to má o malinko snažší. Tedy před dva a dvaceti lety to tak bylo.
V dobách dávných, kdy jsem byl v Polsku poprvé bylo zrovna výročí pokřesťanštěštění Polska. A byl jsem tehdy zrovna v kostele, kde kněz kázal že jim bratři Češi přinesli křesťanství a že jsou jim Poláci vděčni. Musím říct, že to byla jedna z těch chvil kdy jsem byl hrdý na to, že jsem Čech a zároveň smutný z toho jak to u nás křesťanstvím vypadá. No nic. Ti co víru mají, ti ji mají a ti ostatní se prostě věnují jiným záležitostem.
Občas si uvědomuji, že být věřícím v Čechách, znamená být považován za exota. Většina se tak útrpně „levicově“ pousměje, dá „velkoryse“ najevo svou toleranci.
Tak, nebudu se zabývat stavem víry v Čechách, spíš tím co dál? Do Čenstochové mi ještě zbýva kolem 230 km, tou kratší cestou. Delší má o 60 km vic a podle mapy nic extra mě na ni nečeká. Zpátky to vezmu přes Opavu, seznámíme se s Majinkou, vděčnou to divačkou a čtenářkou a potom když bude málo času, sjedu vlakem nebo autobusem k Luterovým a pak tradá domu.
Dostal jsem mail od jedné čtenářky mých knih. O kousek se podělím. Knihy jsou super – čtu, půjčuji, rozdávám. S pozdravem Jana B. Jo pro takové čtenáře se vyplatí psát. To je radost, psát pro lidi, kteří pak dají informaci, a ještě dělají dobrou reklamu to potěší člověka .
Ano, rozhodl jsem se že skutečně na podzim vydám další knížku. Díky moderním technologiím komunikuji s osvědčenými spolupracovníky a investuji vydělané penize za předchozí knihy do další knihy pod názvem: „Paralelní manželství.“ Ekonomika se musí hýbat. Pan Botka udělá další obálku. Tedy jestli to s ním Jana řádně projedná a třeba se už osobně seznámíme. Když už bude dělat obálku na čtvrtou knihu.
Držet v ruce novou vlastni knihu je zvláštní věc. Nota bene, když ke krásně vypravená, žádné brožované vydání, ale hezky vázané. Požadal jsem kamaráda Tomáše Miřátského aby vybral z mojich blogů, tak pět až deset, které tématicky zapadají k vztahovým záležitostem. On je hodně dobře zná, je novinář, tedy profesionál živící se psaním, tak by to mohl být zajímavý pokus jak z mých textů nechat vybrat někoho s určitým odstupem. Pochopitelně si nechám pravo posledního slova. Ale do toho se nebudu snažit mluvit. Myslím do toho výběru. Bude to jen menší část knihy.
Obálku si představuji v barvě červené. Kniha plná vášní a emocí. Vztahy ty jsou vždy emočně nabité. Už se těším až pozvu kamarády a bývalé manželky, milenky na uvítání knihy. Hlavně ty manželky a milenky budou „nadšené.“ Ale pozvu je.
Mohla by to být docela zajímavá zkušenost vidět je v družném nadávání na mou osobu takovou Justýnu s Markétou nebo Petrou. U těch dvou by mohlo být zvlášť výživné sledova jejich emoce a reakce. Obě se umí řádně rozpálit a obě se umí chovat jako dámy. 🙂 A moje dcery k tomu všemu.
Dorazil jsem na jednu benzínovou pumpu, dobíjim iPhone a poslouchám v polštině debatu dvou mladých manželů. Tedy debatuje ona, on jen tak pronese vhodné slovo aby bylo jasné, že je duchem přítomný. Debatuje ona. Na téma: „Moje matka povídala a tvoje matka mi říkala.“ není třeba žádné speciální znalosti polštiny, aby bylo jasné jak se věci mají. Ani jedna matka jí do toho nebude mluvit, ale ta jeho má zřejmě ještě navíc speciální režim setkávání s ní a jejími dětmi. No, všude na světě stejné. I ve zbožném katolickém Polsku. Jo, poslouchat takové debaty je nad deset vědeckých knížek. I když, fakt je že když nemám zájem nerozumím ničemu a zcela nechápu, co se ode mne chce.
To mi třeba říká dáma, že si musi promyslet jak to bude dál, což je jinak jasná informace, že je konec a já ji klidně dokáži tři dny říkat, „tak já počkám.“ abych ji třetí den řekl: „tak řekni rovnou, že je konec. Čímž ji nepochybně nadzvednu. Jo lidská komunikace. Stačí poslouchat a lze z ní vydedukovat zcela jasně, jak se věci mezi lidmi mají.
Tenhle blog bude asi dlouhý a na přeskáčku protože tu není signál, takže si v přestávkách píši. iPhone má něco jako poznámkový blok, do kterého se
dobře píše. Tedy aspoň mě. Datluji jedním prstíkem, v klidu si u toho přemýšlím, venku na silnici je léto. Piši, dobíjim svůj smartmobile a nikam nespěchám.