Psal jsem poslední dva dny takové lehce provokativní blogy s politicko-ekonomickým zaměřením na jeden technický web. Po jejich přečtení se tam do mě opřel jeden gentleman.
Psal jsem poslední dva dny takové lehce provokativní blogy s politicko-ekonomickým zaměřením na jeden technický web. Po jejich přečtení se tam do mě opřel jeden gentleman. Nejen on, ale i další, ale tenhle obzvlášť urputně. Obvinil mě, že Gabriela a Marcela, které mě tam následovaly, diskutovaly, obě vyjadřoévaly souhlas s mými názory, jsou mými klony, to znamená jeden člověk ve třech vydáních. Takže nakonec jsem tam trojjediný já.
Což mě pobavilo, pak mě obvinil, ze sexuálního zneužívání klientek,za které označil Marcelu a Gabrielu, k což už mě pobavilo méně a slíbil jsem dotyčnému pár facek při nejbližším možném setkání. Nejen za to obvinění, které bylo zcela nepodložené, ten člověk mě nikdy neviděl, jen tak aby dodal větší váhu svým levicovým argumentům.Hlavně, ale za způsob chování k oběma dámám na veřejnosti. Na veřejnosti se mi takové chování docela příčí. Vím jedno. V soukromí si lidé, a poměrně i jinak slušní lidé, řeknou ve sporu ledacos a skoro nic z toho není hezkého. Pere se špinavé prádlo a špína na pohled není nijak zvlášť hezká. Nepochopil občan, že do sporu o politiku a ekonomiku se prostě osobní spory, rodinné vztahy, nebo pracovní vztahy jednoduše neberou. Možná si někteří myslí že ano, ale já si to nemyslím.
Ani v kyber prostoru jak se jeden komentující vyjádřil, něco ve smyslu, „moc toho neuneseš, když slibuješ facky za takové řeči v kyber prostoru.” Myslím, že na chatu bych se takovým obviněním nezabýval, na chatu musí člověk počítat se vším a obrnit se, ale na onom webu, kde je trochu jiná pozice mezi diskutujícími tam ano.Navíc diskusi jsem vedl pod svý jménem a ti lidé jasně věděli s kým mluví a dnes už jsem docela známý. Svou účast v diskusi jsem tam už ukončil, ale pořád mi chodí maily z oné diskuse a tak se bavím některými reakcemi i když už tam nejsem. Ještě tam pořád něco řeší, ale neměli si někteří začínat. Mě se rukavice dvakrát házet nemusí. Mnozí, kdo mi ji hodí, netuší jak umí rány, které pak zasadím, bolet. Vím kam uhodit. Navíc umím obvykle včas takový rozbouřený prostor opustit a pak už nechám vášně účastněných planout bez mé přítomnosti. A že planou. Sice jsem si trochu u některých lidí pokazil oním slibem a těmi dvěma blogy renomé, což mě mrzí, ale zase nejsem robot. A když se někdo veřejně otírá o ženský, které se chovaní k němu slušně, tak to se mi opravdu nelíbí a nejsem zrovna „korektní” podle něčích představ. Nejsem celodenně terapeutem. Občas jsem i člověkem.
Jinak jsem dostal krásný modrý míč na sezení a cvičení od své dcery Katky, která přišla s rodinným mazánkem Vojtěchem, tedy mým vnukem a s nejstarší z dlouhé řady mých dcer, Petrou na návštěvu v neděli. S Petrou jsem probrali letecké společnosti a našli slušné spojení za slušnou cenu do Londýna a zpět. Zpátky poletím za měsíc, Dovolenou tedy strávím v UK. Británie, bude jedinou zemí, kde jsem byl třikrát na dovolené. Zatím jsem nikde nebyl víc než dvakrát. Německo, Rakousko a Itálie dvakrát. UK po třetí. Zvažuji kam se vydám. Po oné angio plastice, už musím vážit, zda mám na to se vydat sám do pustiny třeba ve Skotsku, a nebo se pohybovat v bezpečnějším prostoru, abych mohl když tak vyhledat pomoc. Přeci jen srdce není zas až tak nedůležitý orgán a říká se že se i na srdečná příhody umírá. Jo dostal jsem do věku, kdy už si netroufnu tolik věřit svým starým kostem, jako jsem si ještě loni ve své nevědomosti, když už jsem měl potíže, ale nějak jsem se jimi příliš nezabýval do menších pustin cestou do Padovy pustil. Nebo předloni, do kanadských pustin. Tam jsem ovšem ještě žádné potíže necítil a neměl.
Stárnutí je prý i důstojné. Možná je, ale je i omezující. S tím se vyrovnávat zas není až tak příjemné. Nutí mě vzpomínat, jak jsem se vydával kamkoliv bezstarostně, s vědomím, že tam dojdu a zpátky se taky někam dostanu. Jo mladý už znova nebudu, tak si musím ten život pomalu uspořádat tak, abych si užil co možná nejvíc radostí. Možná chůze po rovině podél plavebních kanálů Velké Británie bude tou pravou radostí a nebo chůze po Skotsku, hezky od vsi ke vsi, pomalým krokem šesti kilometrů v hodině. Konečně to se rozhodnu až v Londýně, kde jeden dva dny budu u Petry a pak se někam vydám. Buď vyjedu vlakem až nahoru do Skotska a pomalu budu kráčet k Londýnu a pokud nedojdu, což nedojdu, vraátím s evlakem, nebo autobusem do Londýna. Protože je to víc jak 1200 kilometrů a poslední cesta z Doveru na sever Skotska trvala oklikami podle kanálů na sever šest týdnů a to jsem byl mladý, zdravý a rychlý.
Ode dneška až do úterka do rána mám volno. Sice budu půjdu ještě dnes a zítra na skupinu, ale pátek, sobota, neděle, pondělí nic. Ticho a klid. Budu slavit Velikonoce. Největší křesťanský svátek. Jasně neznalí ateisté tuší, že se na Velikonoce mají při pomlázce zpít, ztřískat holky co se do nich vejde, do sebe nalít kořalky, také co se do nich vejde a tím pro ně Velikonoce končí. Křesťané oplakávají Ukřižování Krista a zároveň oslavují jeho Zmrtvýchvstání. Na téhle skutečnosti stojí celá křesťanská věrouka. Proto také komunisté zcela záměrně Velký pátek jako hlavní svátek vyloučili a nahradili z liturgického hlediska, nic neříkajícím pondělním svátkem. Když jsem to v týmu v pondělí říkal, sestry se divily, od kdy se Velikonoce slaví od pátku? Jsem jim řekl. Od začátku křesťanství.
Nebudu naříkat, že lidé neznají náboženské tradice. Pokud tu víru nemají, nemají důvod je dodržovat. Jen si myslím, že by neměli mít důvod ani slavit svátky týkající se náboženské víry a hezky v pondělí mazat do práce. Ateisté, kteří nevěří, přeci nemohou slavit něco čemu nevěří. A mít volno jen tak? Jak k tomu ti kapitalisté přijdou, když mají platit svátky těm co vlastně žádné svátky neuznávají. Církev měla padesát dva svátků o kterých bylo zapovězeno pracovat. Mimo neděle. V neděli se na znamení právě Zmrtvýchvstání nepracovalo. Na rozdíl od židovského šabatu. A mimo té neděle tedy bylo padesát dva svátků, které byly slaveny a podle přikázání „Pomni, abys světil den sváteční!” se také nepracovalo. Jo tohle všechno Církev nařizovala a na tom trvala. Takže měla i na paměti právě to důležité. „Nejen chlebem živ je člověk.”
Četl jsem takovou úvahu, že lidé co v neděli pracují vlastně chudnou. Na tom je strašně moc pravdy. Lidé, kteří se nikdy nezastaví, ani v neděli ani o svátek, chudnou duchovně a duševně. Což není totéž. Vlastně se nikdy neodpoutají od toho mamonu, jsou jeho služebníky. Nemyslí na nic jiného. Jsou otroky v tom smyslu „co se člověka zmocní, tím je zotročen.” Tohle pro změnu byl citát z listu apoštola sv. Petra. Ten citát je z mého hlediska nejvýstižnější označení závislosti. Tedy ta úvaha, že ten kdo pracuje v neděli se stává chudým, je v tomto případě velmi přesná. Ano, otázka zní. „Co je člověku platné, když získal celý svět a svou duši přitom ztratil? Jak se ptá Kristus svých učedníků v Evangeliu. Rozdíl mezi hodně pracujícím člověkem a workoholikem je asi ten, že hodně pracující člověk umí odpočívat, má potřebu změny, nebazíruje jen na výdělku a výsledku, tedy svou duši tomu zcela nepodřídil a člověkem, který podřídil duši i tělo činnosti, která ho neobohacuje, zmocnila se ho a užírá ho.